Fejeton Martina Váši: Vzhůru do nekonečna a ještě dál

„Mé noci skončily ránem. Bylo ošklivo. Pršelo a dešťové kapky smutně ťukaly na má okna; v pokoji bylo tma, venku pošmourno. Hlava mne bolela a točila se; mrazilo mne v celém těle,“ vyplavala na hladinu mé mysli slova Dostojevského z Bílých nocí, jakmile jsem se probral. „Myslím, že mám covid,“ prohlásil jsem směrem k příteli, jako to dělám každé ráno; a jako každé ráno i toho rána se ukázalo, že ve skutečnosti mám něco jiného – akutní deficit kofeinu.

O dvě hodiny a jednu konvičku kávy později jsme spolu s naší paní Pejskou stáli před zapůjčeným Range Roverem Sport a obdivovali jeho sexy atletickou siluetu. Mísil se ve mně obdiv se záští. (Protože já sexy atletickou siluetu nemám.) (Protože odmítám cvičit u televize nebo laptopu.) (Vlastně protože odmítám cvičit, tečka.)

Pod záminkou, že bychom měli podpořit lokální byznys, jsem požádal o zastavení u Kaffematu, kde jsme si koupili kávu do zásoby. A pak ještě u McDonald’s, kde jsme si koupili snídani (dva cheeseburgery s velkými hranolky). V druhém případě jsem žádnou záminku nevymyslel. Měl jsem prostě hlad.

Nevadilo mi, že se kvůli koronavirovým opatřením nemůžeme na jídlo posadit uvnitř. Sedělo se nám pohodlně. Vlastně myslím, že takhle pohodlně se mi v žádné restauraci ani kavárně ještě nesedělo.

Jak je Range Rover Sport komfortní, tak je snadný na ovládání. I já, technologický negramot, jsem zvládl na jeho elegantní dotykové obrazovce nastavit větrání na tak akorát příjemnou teplotu, tak akorát příjemnou intenzitu, a to v takovém směru, aby z něho paní Pejska sdílející se mnou místo spolujezdce neměla v cíli foukanou. Zvládl jsem to a ještě jsem zvládl pustit hudbu a nastavit navigaci, to vše dřív, než mi vychladly hranolky.

Naším prvním cílem byl Panenský Týnec, kde leží nikdy nedokončený gotický chrám Panny Marie, jehož výstavba začala už někdy zkraje 14. století. Jakmile vkročíte do jeho kněžiště, dýchne na vás chlad. Já, který jsem na dýchání chladu zvyklý od každého blížícího se deadlinu, jsem si zprvu ničeho zvláštního nevšiml. Můj telefon pak ovšem začal ztrácet signál. Přítel mi pověděl o energetických zónách, které se zde mají protínat, a v tu ránu jsem začal cítit vibrace. Autosugesce je mé druhé jméno, ale ani paní Pejska nebyla na místě tak docela ve své kůži, takže na tom možná něco bude. Údajně je tam i pochována svatá Anežka Česká. To ovšem potvrdit nemohu. Lopatu jsem s sebou neměl.

Pokračovali jsme na Ranou, což je hora pojmenovaná podle přilehlé obce, což je dějiště pro detektivku jako vyšité. Nebe bylo šedé a jako by se dělilo o oblaka s ospalými uličkami, jimiž jsme projížděli. Na konci vesnice čekalo prázdné parkoviště. Bylo placené, ale v domku s pokladnou nikdo nebyl, jen opodál se angažovaně pásly dvě ovce – podle cedule tím přispívají „k zajištění optimální péče o zdejší cenné teplomilné trávníky s výskytem zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů.“

Na samém vrcholu Rané, kde by v té detektivce na tuty našli mrtvolu, jsme byli dřív, než bys řekl Manolo Blahnik. Výhled v odstínech šedé a zelené byl krásně zneklidňující a já si připadal jako Harry Hole, akorát střízlivý.

Další destinaci jsme vymyšlenou neměli, ale do smluveného času odevzdání auta zbývalo několik hodin, a tak jsme prostě jeli někam, neznámo kam, a bylo to nejlepší na světě. Kdosi kdysi řekl, že cesta je cíl. Já, který se kvůli nohám sahajícím až na Mys dobré naděje do žádného dopravního prostředku zpravidla nevejdu, jsem to vždycky považoval za blbost. Beru zpět. Jak jsme se za setmění vraceli domů a ve střešním okně se odrážel ambientně osvětlený interiér auta, došlo mi, že s Range Roverem Sport cesta cílem na krásno být může.

Text vznikl ve spolupráci s LAND ROVER.