Průvodce Dublinem: Cesta lemovaná omšelým betonem, ostrou historií i vytouženou zelení

Země plná čtyřlístků, skřítků, víl a dobrosrdečných lidí, kteří v jednom kuse prozpěvují lidové písně, popíjejí černé pivo, zatímco odněkud z dáli zní bez přestání zvuk tradičních housliček. Tak si Irsko představuje mnoho turistů — a ono takové částečně i skutečně je. Minimálně v hlavním městě. Dublin totiž svým návštěvníkům nastavuje tvář, kterou chtějí vidět. V jeho centru, které se dá rozlohou srovnat s Prahou, budete narážet každém kroku na obchody se suvenýry, jaké pracují s nejstereotypnějšími motivy: Guinness, leprikón, hrnec zlata, případně se tu dá pořídit vycházková hůl nebo tradiční těžký rybářský svetr z bílé ovčí vlny, původně pocházející z Aranských ostrovů.

To je ale jen jeden, ten nejméně zajímavý rozměr místa, které žije, ale vyloženě nespěchá. Irskou přítomnost stále ovlivňuje minulost poznamenaná vleklými boji za nezávislost. Ve snaze stát se relevantním státem moderního západního světa se navíc jeho obyvatelé snaží oprostit ze silně zakořeněného vlivu katolické církve a jejích zkostnatělých pravidel. Při návštěvě Irska je nutné jeho bouřlivou historii alespoň okrajově znát, chcete-li se tu cítit vítaní. Takže vám poslouží následující informace: ve 20. letech 20. století Velká Británie ostrov rozdělila na dva samosprávné územní celky: Severní a Jižní. A zatímco Severní Irsko, ta menší část, začalo ihned fungovat, obyvatelé Jižního Irska nové pořádky nepřijali a vyhlásili Irský svobodný stát, který se od Velké Británie odtrhl.

Důležitou roli v konfliktu sehrál fakt, že zatímco jih byl převážně katolický, sever tíhnul k protestanství, avšak s významnou katolickou menšinou republikánských separatistů. Na konci 60. let přerostlo dlouhotrvající napětí v násilný konflikt známý jako The Troubles (trval třicet let až do Velkopáteční dohody, v jejímž rámci se v roce 1998 irská a britská vláda dohodly, že status Severního Irska se nezmění bez souhlasu většiny jeho obyvatel, pozn.redakce). Sever je součástí Spojeného království dodnes. A tendence rozervanou zemi a národ opět sjednotit rovněž bují dodnes. Pokud si tedy Irsko představujete jako divočejšího příbuzného Anglie, v Dublinu to nahlas ve vlastním zájmu neříkejte.

Součástí historického jádra hlavního města je čtvrť známá jako Temple Bar. Tradiční puby tady fungují téměř v každém domě: střídají je jen antikvariáty, malé prodejní galerie nebo vintage obchody s deskami, oblečením a doplňky, kde se dá ulovit nejeden osobitý kus. Většina podniků přitom otevřeně cílí na turisty: nabízejí euro piva a živou hudbu jako atrakci. Na posezení si najděte raději craftovou pivotéku, která stojí trochu dál od centra. Odměnou vám bude nejen zajímavá nabídka malých a lokálních pivovarů (o kterých jste pravděpodobně v životě neslyšeli), ale především autentická atmosféra. Pivo si vypijete v klidu a navíc budete mít prostor dát se přirozeně do řeči s místními. Právě o tom irské hospody jsou.

I Dublin, podobně jako většina starých evropských měst, se přirozeně rozpínal a jeho historický základ postupně obrostly modernější stavby. Díky tomu si tu na své přijdou fanoušci architektury druhé poloviny 20. století, ačkoli ani Dublinu se nevyhnula gentrifikace. Tradičně chudá země v 90. letech zažila nečekaný ekonomický boom, který sice na začátku nového tisíciletí vystřídal stejně rychlý a nečekaný propad, ale zhruba od druhé dekády 21. století se Irsku zase daří. Zmrtvýchvstání s sebou přineslo i tlak na modernizaci vizáže hlavního města, v jejímž rámci šla k zemi řada významných brutalistních budov, například ikonický Fitzwilton House.

Stát zůstává uhlazený Agriculture House, který v roce 1974 navrhl Stephenson Gibney. Diskutovanou budovou je šestnáctipatrový věžák Liberty Hall, který mezi lety 1961 a 1965 postavil Desmond Rea O’Kelly. Svého času nejvyšší budova v Irsku vyrostla na místě, kde v minulosti sídlila irská občanská armáda i redakce nezávislých levicových novin, jejichž heslo znělo: „Nesloužíme králi, nesloužíme císaři. Sloužíme Irsku.“ V roce 1972 stavba padla za oběť bombového útoku, který ji připravil o jedinečná okna z antireflexního skla. Dnes je budova v rozkladu a už více než deset let se jedná o její demolici. Další zajímavou, o něco současnější budovou je postmoderní stavba, v níž sídlí RBC Investor Services Ireland a která je od Liberty Hall vidět přes řeku. Naopak za rohem od Liberty Hall se rozkládá budova Irish Health Centre z 80. let, která momentálně prochází rozsáhlou rekonstrukcí.

Jednou z nejnavštěvovanějších památek v Dublinu je slavná Trinity College, jejíž historická knihovna vás nadchne. Lístky je však potřeba rezervovat dlouho dopředu, a i tak se na prohlídku stojí fronty. Nevšednějším zážitkem může být pohled na novou studentskou knihovnu, která pochází ze 60. let a byla rovněž navržena v brutalistním stylu. Původně v názvu nesla jméno někdejšího knihovníka a filozofa George Berkeleyho, avšak poté, co rozsáhlý výzkum ukázal, že Berkeley podporoval otrokářství a sám i několik otroků vlastnil, se vedení školy rozhodlo budovu přejmenovat. Dnes je to prostě jenom Knihovna.

Dublin je rodištěm dvou literárních velikánů: Oscara Wildea a Jamese Joyce. Moderní sochu autora Obrazu Doriana Graye najdete v parku na Merrion Square, u něhož stojí také dům, kde spisovatel žil. Joyceova busta je zase k nalezení v parku Saint Stephen’s Green, dějišti Velikonočního povstání, v němž se v roce 1916 irští republikáni pokusili vybojovat nezávislost na Spojeném království. Půvabný kout zeleně stojí za procházku i sám o sobě, pozornost si ale zaslouží také St. Stephen’s Green Shopping Centre, obchodní dům v křehké historické budově, jejíž interiér připomíná skleník a skrývá obchůdky lokálních tvůrců a prodejců.

James Joyce nechal stopu také v malebné přímořské obci Sandycove, kde objevíte věž, v níž se odehrává úvod slavného Odyssea a sám Joyce tu nějaký čas pobýval. Skupina jeho fanoušků nyní ve věži provozuje muzeum zasvěcené spisovatelově práci a jeho nejslavnějšímu dílu. Sandycove se nachází asi 16 kilometrů od Dublinu a je jednou ze zastávek na trase příměstského vlaku, jehož část trasy vede po skalnatém pobřeží, a vy tak můžete za jízdy pozorovat temně modré vody chladného Irského moře. Vlak vás doveze až na poloostrov Howth, který je sice rovněž vyhledávaným cílem turistů, avšak je natolik rozlehlý, že po prvním úseku pěší trasy se dav návštěvníků příjemně rozpustí.

Pokud se ale rozhodnete vyrazit na Howth, připravte si kvalitní turistickou obuv, pláštěnku, svačinu a dostatek vody k tomu. Terén, stejně jako počasí, se tu totiž neustále mění: stezky vedoucí zelenou travou po vrcholcích útesů střídá hustý lesní porost, z něhož se nečekaně vynoříte na písečné pláži obehnané zbytky původního kamenného opevnění, abyste se za moment zanořili zase zpátky, případně vstoupili přímo doprostřed golfového hřiště, jichž je tu hned několik. Ať už před cestou, nebo naopak na jejím konci, si určitě dejte čerstvý rybí pokrm v jednom z útulných podniků ve zdejším centrálním přístavu.

Vedle poloostrova Howth se nachází další oblíbená přírodní lokalita, která Dubliňanům slouží asi tak jako Pražanům Divoká Šárka. North Bull Island je místem, kam se chodí na víkendovou procházku se psem nebo s dětmi, případně pozorovat vzácné ptáky, kteří obývají místní nezkrocený porost. Z ostrova je fajn výhled na další dublinskou architektonickou ikonu: dnes již nefunkční elektrárnu Poolbeg, přesněji na dva její památkové chráněné komíny, které představují jeden ze symbolů města.

Chcete-li poznat skutečnou irskou krajinu a její rázovitý lid, je potřeba si přiznat, že pobytem v Dublinu si zajistíte pouze její slabý odvar. Irsko chce držet prst na tepu doby a v jeho největší metropoli se to logicky odráží nejvíce. Ještě před nedávnem by bylo nemyslitelné, aby byly v zemi s tak silnými katolickými kořeny legální interrupce nebo stejnopohlavní svazky, přesto tam obojí již několik let funguje. Určitou tvrdost, která je nedílnou součástí irské povahy, je ale možné pocítit právě v příměstských přírodních rezervacích nebo i v pomalu se rozpadajících brutalistních stavbách. V jejich otlučených němých fasádách hlasitě rezonují všechna příkoří, tragédie, ztráty i těžko vydobyté úspěchy vepsané v kronice ostrovního národa.