Iva Holmerová: Pozitivní přístup je klíčovým faktorem zdraví

Řekla bych, že jsou to dvě hlavní věci. Tu první jde jen těžko vysvětlit, k některým věcem člověk zkrátka inklinuje a není mu ani jasné proč. Někdo má rád malé děti, mně byl zase vždy přirozený a příjemný kontakt se staršími lidmi. Možná to je proto, a to je i ten druhý důvod, že jsem měla krásnou babičku.

Ano, průkopnice kalhot v Kostelci (směje se). Jak říkám, inspirující žena.

Podle mě jsou to hlavně osobní vlastnosti a postoje člověka, ty, které mu umožnily úspěšně prožít celý život. Když je člověk hodný a vstřícný ke svému okolí, vrátí se mu to. Tento přístup platí i v našich službách. My se samozřejmě postaráme o každého, ale je to stejné jako v jiných lidských vztazích, k vstřícnějším lidem máme zkrátka blíž. Samozřejmě že když někomu není dáno dobrého zdraví, ani kvalita jeho života nebude ve starším věku na takové úrovni. Ne nadarmo se ale říká, že pozitivní přístup je nakonec tím nejvíce určujícím faktorem zdraví. Snažit se s těžkostmi vypořádat s optimismem, nefňukat a neskuhrat.

Tak to mi čtete myšlenky. Mám takovou zkušenost hned u několika lidí, kteří třeba v sedmnácti nepůsobili nijak zvlášť atraktivně, ale celoživotní moudrostí a laskavostí se z nich kolem šedesátky stali objektivně krásní lidé. Jsem přesvědčená, že když na sobě celý život pracujete, přináší to ovoce právě i ve vyšším věku.

To je poměrně těžká otázka. Pojem dlouhověkost je českým překladem konceptu longevity, a přestože je čeština bohatý jazyk, je těžké najít místní výraz, který by ho významově obsáhl. V doslovném překladu jde o „dlouhost" nebo také prodlužování. Koncept longevity nám říká, že tím, že jako společnost žijeme déle, se prodlužuje i všechno ostatní. A to přináší jak pozitivní, tak negativní aspekty. Například delší a kvalitnější život lidí s postižením, nebo naopak delší dobu stonání starších lidí. Nejde tedy ani tak o „věkost", jako spíš o tu „dlouhost".

Z odborného hlediska je to indiferentní. Dlouhověkost přijímáme jako jev, ke kterému dochází a musíme se s ním naučit pracovat. Z lidského pohledu je dlouhý život samozřejmě příjemný. Často se mě někdo ptá, na co je lidský organismus stavěný, kam až může dlouhověkost zajít. Nejdéle žijící ženou byla Francouzka Jeanne Louise Calment, která oslavila sto dvacet dva let. A právě tento věk dožití vnímám jako realistický výhled do budoucna. Podle mého názoru se ale společenský diskurz věkem dožití zabývá až příliš. Co by nás mělo zajímat, je spíš délka dožití v dobrém zdraví.

Ano, přibližně, a je to až o pět let méně než třeba ve Skandinávii. To, že se průměrně dožíváme osmdesátky, je historicky výborný posun, statisticky je ale život lidí v Česku ve zdraví až o patnáct let kratší. Na to bychom se měli zaměřit.

Děkuji za tenhle dotaz. Ten výraz jsem vymyslela spontánně během jednoho rozhovoru, a ačkoli jsem ho tehdy řekla s nadsázkou, má své racio. Život nejčastěji dělíme podle věku a některých důležitých životních mezníků. Nejprve jste novorozenec, pak batole, předškolák, pak třeba maturant, rodič a tak dále. V určité době ale nastane situace, kdy už žádné další mezníky nejsou a už je jen na vás, jestli jste šarmantní osmdesátiletá dáma, která řídí auto a navštěvuje různé spolky a je stále vstřícná a nápomocná svému okolí, nebo pasivní pětašedesátiletý člověk, který nadává na výši penze. Kalendářní věk už tady není zdaleka určující, proto ta bezvěkost.

V jednom lékařském spolku jsem řekla, že proto, že člověk může vše a nemusí nic, a překvapivě to vyvolalo pohoršení. Já si ale vážně myslím, že je to do určité míry pravda. Člověk má spoustu zkušeností, je za námi spousta milníků. Když slouží zdraví, je to úplně nejlepší, ale současná medicína je již tak daleko, že se i zdravotní omezení dobře kompenzují. Ještě bych si přála tu větší vstřícnost celé společnosti a lepší prostředí.

Studuje doktorský obor Longevity Studies na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Zaměřuje se na takzvaný social prescribing a také vliv přírody na produktivní stárnutí. Podílí se na projektu RECETAS, kde zkoumá vliv pobytu v přírodě na osamělost lidí žijících ve městech. Dlouhodobě se věnuje sociální odpovědnosti a udržitelnosti, zejména v oblasti vlivu na zdraví a kvalitu života, na které se soustředila i během dřívějšího působení ve státní správě a soukromém sektoru. U rozhovoru jí asistovala Sára Voldánová.

Je lékařkou se zaměřením na geriatrii a medicínu dlouhodobé péče, zakladatelkou Gerontologického centra v Praze 8 a stála také u zrodu České alzheimerovské společnosti. Na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy založila doktorský obor Studia dlouhověkosti (Longevity Studies). Působí rovněž v zahraničí, je hostující profesorkou University of the West Scotland a do loňského roku byla předsedkyní Alzheimer Europe. Za svoji celoživotní práci a šíření osvěty v oblasti dlouhověkosti byla oceněna Vědeckou radou Univerzity Karlovy.