Vogue LeadersHana Janišová: O kočkách a leadershipu
Vogue Leaders18. 6. 2021
Kočky. Každá je jiná, každá specifická, některé si zamilujete a ony vás, s některými si prostě nesednete. Všechny však mají jedno společné – nedají se řídit.
Na rozdíl od psa, který je smečkové zvíře, kočka je individualistka. Je schopná fungovat sama ve skupině typu rodiny, kde však autorita není tím hlavním kritériem úspěšného soužití. Proto vás kočka neposlechne, pokud sama neuváží, že poslechnout váš pokyn jí nějak prospěje, případně, že vás má ráda a chce vám prostě udělat radost. Vychovat kočku tedy můžete jedině laskavým přístupem při respektování jejích specifik.
Nepíšu to proto, abych se s vámi podělila o své (dvacetileté) zkušenosti s kočkami, ale o své (zhruba také tak dlouhé) zkušenosti s řízením útulku pro opuštěné kočky, tedy s pracovníky ze skupiny „kočičích lidí“. Lidé, kteří svůj profesní život (a často současně soukromý) zasvětli kočkám, totiž rozhodně nejsou pracovníci jako lidé v komerčních firmách. Proč?
Každý, kdo má ambice vést lidi, by měl u nás absolvovat stáž.
Především u nich neúčinkuje primární motivace penězi, která platí na lidi z firem. Bohužel v našem státě nejsou útulky, kromě několika výjimek zřizovaných městy, běžně financovány ani spolufinancovány. Jsou zřizovány soukromými organizacemi, většinou neziskovými, jsou zcela závislé na tom, kolik peněz jejich vedení dokáže získat od laskavých lidí, kteří mají rádi zvířata. Z toho logicky vyplývá, že ten, kdo chce pracovat pro útulek nebo v útulku, buď musí mít nějaký jiný příjem a v útulku pracuje zcela zdarma jako dobrovolník, nebo nemá jiný příjem a pak zde pracuje za plat, kterým byste ve kterékoliv firmě rozhodně pohrdli a odešli jinam. V obou případech jsou to lidé (dobrovolníci i pracovníci), kteří pracují těžce – a věřte, že dělat ošetřovatele či ošetřovatelku zvířat není lehká práce – pouze proto, že zvířata milují.
To platí o lidech z útulků či záchranných stanic bez ohledu na druh zvířat. Kočičí lidé však mají další specifikum: povahou se velmi podobají kočkám. Je třeba najít a velmi pečlivě vybalancovat způsob, jak s nimi komunikovat, protože nejdůležitější pro jejich práci, pro to, aby ji vůbec mohli dělat, je pocit, že oni (každý z nich) jsou těmi, kdo kočky zachraňují a že nejsou pouze malými kolečky v mechanismu firmy, kde zásluhu si počítá vedení, jak tomu často bývá (nejen) v korporacích.
Další zvláštností je nutnost neustále komunikovat s osobami mimo útulek. Je třeba, aby v něm kočky setrvaly co možná nejkratší dobu. To znamená, že je nutné usilovně komunikovat směrem k potenciálním majitelům, kteří si domácího mazlíčka chtějí pořídit formou adopce. Navíc je třeba neustále komunikovat s lidmi, kteří potřebují vyřešit případy týrání zvířat, přičemž buď nevědí, na které státní orgány se mohou obrátit, nebo jim tyto kompetentní orgány pomoc odmítly, což se bohužel děje poměrně často. Konkrétní příklad: sama denně vyřizuji kolem 50 „zvířecích“ e-mailů a zhruba stejný počet telefonátů. Přičemž pochopitelně profesí, která mě živí, nejsou zvířata – jsem redaktorkou odborného časopisu. V neposlední řadě je třeba také komunikovat přes web a sociální sítě, což konkrétně u nás mají na starosti dvě mladé ženy, které to dělají – jak jinak – zadarmo a ve volném čase, jako dobrovolnice.
Mohlo by se zdát, že oblast řízení útulku je tak specifická, že se článek o ní sem vlastně vůbec nehodí. Není to však pravda: jde o to, že každý, kdo má ambice vést lidi, by měl u nás absolvovat stáž. Naučil by se totiž, jaké to je řídit, vést a inspirovat bez velkého pomocníka, jímž je dostatek financí, a ověřil by si, zda je skutečným manažerem a lídrem.
Hana Janišová vystudovala DAMU, avšak téměř celý profesní život se věnuje psaní a PR. Od dětství se snaží pomáhat zvířatům, kočky chová od roku 2000. V následujícím roce se stala členkou Pražského spolku ochránců zvířat a v roce 2005 členkou výboru spolku. Posledních 11 let je jeho předsedkyní a tím i vedoucí útulku, který PSOZ zřizuje (bez nároku na jakýkoliv příjem z této činnosti). Podpořit kočky v nouzi můžete zde.