Velká a malá politika

„Žena se může svobodně rozhodnout děti nemít a pak jsem přesvědčen, že má stejné příležitosti uplatnění jako muž,“ řekl v roce 2007 tehdejší premiér Miroslav Topolánek a lapidárně tak vyjádřil, jak v Česku chápeme společenské bariéry a jejich smysl. Mateřství není jenom otázkou biologických procesů. České nastavení mateřské a rodičovské dovolené a souvisejících institutů sociálního systému spolu se společenským standardem intenzivního mateřství uzavírá matky dětí na dlouhá léta v podstatě do izolace, kterou není snadné prolomit. Platí to v práci a platí to i v politice. 

Parlamentní politika pak u nás vyžaduje dlouhou fyzickou přítomnost v Praze, extrémní časovou flexibilitu a odolnost. Nedávno jsme mohli sledovat, jak obstrukční debaty nutí poslance a poslankyně nocovat v kancelářích a nejedná se bohužel o nějakou řídkou výjimku. Není divu, že častým zdůvodněním nedostatku žen v politice je skutečnost, že takový režim jim neumožňuje postarat se o rodinu. Bohužel často lidé (a to i političky, jako například Miroslava Němcová) tento argument podávají jako nezměnitelný fakt. Jako by se politika jinak dělat nedala.

O tom, že je vysoká politika nepřátelská k rodině, se píše poměrně často, ale do značné míry jednostranně. Zdůrazňují se překážky, které politický život klade ženám, na druhou stranu se málo píše a hovoří o tom, jaký dopad má politický život na rodiny vysokých politiků – mužů. Velká část bývalých premiérů, ministrů a dalších napříč politickým spektrem se během výkonu funkce rozvedla a nezřídka v tom hrál roli nový vztah. A často to byl vztah s politickou kolegyní či spolupracovnicí. Dlouhodobé odloučení od rodiny, stresující práce a nedostatek zázemí jsou zkrátka silný lektvar. Proč ale tato zátěž nebrání mužům ve vstupu do politiky alespoň tak intenzivně, jak brání ženám obava z nestíhání mateřských povinností?

Komunální politika je v tomto ohledu vstřícnější, ať už na obecní, nebo krajské úrovni. Odehrává se přímo v bydlišti nebo v blízkosti. I to je důvodem, proč je žen v komunální politice více než v té celostátní. K 1. lednu letošního roku bylo ve vládě 17 % žen, v Senátu jen 15 % a v Poslanecké sněmovně „rekordních“ 25 % žen. V zastupitelstvech měst a obcí je žen 28 % a pomalu se tak přibližují tzv. kritické hranici nutné pro to, aby se výhody rozmanitějšího zastoupení mohly projevit. 

Nejde jen o to, že zastupitelky snáze vyzvednou děti z družiny. Také jiné překážky, které můžeme identifikovat na cestě žen k politické moci, jsou zde slabší. Hraje se s jinými kartami, o méně peněz, do lokální politiky je více vidět. To může snížit tření, kterým velcí hoši usilují o to, aby ideálně ani kousek moci nemuseli pustit někomu jinému. Není ale důvod si komunální politiku v tomto ohledu idealizovat – korupce, nepotismus a sexismus se v ní objevují ve stejné míře jako o úroveň nebo dvě výše.

Důvodů, proč ženy v politice podpořit, je celá řada. Zmínit můžeme využití většího spektra talentů. Nejsme v pozici, kdybychom schopnými lidmi mohli plýtvat, proto je dobré o odstraňování společenských bariér usilovat. Z výzkumů dále vyplývá, že státy s vyrovnanějším zastoupením žen a mužů v rozhodovacích pozicích mají nižší míru korupce. V zemi, kde se tolik apeluje na slušnost v politice a kde korupce čelí vysoké míře společenského odsudku, by to měl být argument silný. Tím hlavním argumentem však může být to, že tam, kde o politice rozhoduje pestrá skupina lidí, se žije lépe než tam, kde jsou kroky vedeny jen úzce vymezenou skupinou. Lidé různého pohlaví, vzdělání, věku, povolání a zkušeností budou schopni zohlednit větší množství různých potřeb a obec spravovat tak, aby tyto potřeby odrážela.

Už za pár dní můžeme k vyššímu zastoupení žen přispět my sami jako voliči a voličky. V komunálních volbách to jde poměrně jednoduše – křížkováním kandidátek. Těch bohužel není letos vysoké množství, jen zhruba jedna třetina. Ale ještě před samotným okamžikem voleb se zaměřme na programy uskupení, která budou o náš hlas usilovat, a přemýšlejme o tom, koho na své listině nabízejí, jaký mají program a jak tento program odráží rozmanité životní potřeby. 

Kandidátní listina je ovšem jen jeden okamžik v politickém kalendáři. Před jejím sestavením by strany měly systematicky usilovat o to, aby jejich členky a sympatizantky neměly v cestě překážky, kterým jejich mužští kolegové čelit nemusí. Odbor rovnosti žen a mužů Úřadu vlády ČR připravil soubor 15 doporučení, jak političky ve stranách podpořit. Strany si mohou stanovit vnitrostranické závazky (včetně kvót), provádět cílený nábor nových členek a těm stávajícím umožnit lepší síťování nebo mentoring. Ženská frakce strany – pokud nefunguje jen na oko, aby byl od žen klid – také může být účinnou platformou pro generování úspěšných straniček a zprostředkování jejich politické perspektivy. 

Za nejdůležitější opatření já osobně považuji důsledné potírání genderově podmíněného násilí ve všech jeho formách, včetně té verbální, a nastavení transparentních procesů k obsazování stranických a politických funkcí a kandidátních listin. Je to hrubé, urážlivé, ponižující jednání, které nepatří do slušné a civilizované společnosti. A je to „velrybaření“, zákulisní dohody a další podobná jednání, o kterých už dávno víme, že dělají ze současné české politiky to skandální prostředí, kterým je. Zlepšení nebude výhodné jen pro ženy – političky, ale pro nás všechny.