Trofej pro vítěze Tour de France je z českého křišťálu. Každý rok stejná, a přece jiná

Zatímco závodníci v tuto chvíli dřou na trase, jen vítěz celkového pořadí může na stupních vítězů zvednout nad hlavu trofej. Za její vznik ručí umělecký ředitel Škoda Auto. Přinášíme vám rozhovor s Peterem Olahem nejen o jejím designu a cyklistice. 

Těch momentů bylo víc, ale úplně první ročník byl zásadní. Tehdy ještě neexistovala skutečná trofej pro Tour de France. Vítězové jednotlivých kategorií dostávali spíš reklamní předměty – plyšáky, plaketky… V porovnání s tím, jaké trofeje mají jiné sporty, třeba Stanley Cup nebo trofeje ve formuli 1, mi to přišlo nedůstojné. Říkal jsem kolegům ve Škodovce, že takový závod si zaslouží něco víc. A oni řekli: „Tak to navrhni.“ Začal jsem přemýšlet, co ta trofej vlastně znamená. Má dekorovat vítěze, udělat ho doslova větším – jak fyzicky, tak symbolicky. I princip stupně vítězů je v tom, že vyčníváte, stojíte na stupínku nejvýš. A trofej by tenhle efekt měla umocnit. Proto jsem věděl, že nesmí jít o žádný talíř nebo mísu. Musí být vysoká, vertikální. Aby, když ji zvednete nad hlavu, opravdu dominovala.

Tvar trofeje odráží i samotný závod. Spodní část je široká, jako peloton na startu. Střed se zužuje, jako když se začínají profilovat favorité. A nahoře stojí jeden jediný vítěz – to je ten bod, ke kterému vše směřuje. Další důležitá věc byla, aby trofej byla ikonická, ale každý rok originální. Proto jsme se rozhodli měnit dekor – využíváme různé sklářské techniky od brusů přes intarzii až po lepení krystalů. A přiznávám, že pro skláře je to často výzva. Někdy nejsou nadšení, ale už tu jejich reakci „Co nám ten Peter letos připravil?" bereme s humorem.

Osobní byl pro mě i moment, kdy Petr Sagan několik let vyhrával zelenou bodovací soutěž. Už jsem tu trofej navrhoval s tím, že ji dělám pro něj. A do třetice: krásným zážitkem byla možnost jet na kole přímo se závodníky během promo tohoto závodu v Šanghaji. Tam jsem si opravdu uvědomil, jak silná je ta komunita a co pro ně ta trofej znamená. Někteří se se mnou i bavili a dávali mi zpětnou vazbu – to bylo velmi cenné.

Ano. Třeba jsme jednou zkoušeli techniku, při které byla celá trofej posetá malými krystalky Preciosa, jako kdyby byla složená z intarzie. V poslední době jsme ale začali pracovat i s technologií robotického broušení. Dává nám možnost ubírat sklo ve větším měřítku, až téměř sochařsky. Tvar, který letos vznikl, je hodně plastický, dynamický. Připomíná trochu i naši hokejovou trofej. A přestože jsme zvažovali využití robotiky, nakonec to zvládl ručně „náš“ dvorní brusič z Lasvitu Peter Stehlík. Je obdivuhodné, co dokázal. Každý rok se snažíme zachovat základní tvar, ale přinést něco nového. A čím je výroba náročnější, tím víc vynikne zručnost sklářů.

Samozřejmě, po čtrnácti letech se o tom uvažovalo. Ale ten tvar dnes funguje výborně. Když zadáte do vyhledávače „Tour de France trophy“, hned vám vyjede ta naše. Je to jeden z nejrozpoznatelnějších tvarů v rámci světového sportu. Podobný tvar i s torzním dynamickým zatočením dokonce použila i Pininfarina při návrhu nové trofeje pro soutěž formulí. To je pro mě potvrzení, že ten tvar má sílu. Proto si myslím, že není důvod ho měnit. Jen každý rok hledáme nový výraz v dekoru.

Ano. Loni jsme chtěli recyklovat použité hliníkové disky ze škodovek. Vznikla speciální slitina a z ní jsme chtěli odlít podstavec. Dostali jsme se ale do bodu, kdy jsme si museli říct: Chceme, aby to působilo recyklovaně, nebo luxusně? Když to mělo být „viditelně recyklované“, narazili jsme na problém s vnímáním hodnoty. Ve výsledku jsme zůstali u skla. Jeho hodnota je zřejmá a nesporná. Tyhle experimenty si můžeme nechat na jiné projekty.

Děláme jich zhruba šest. Čtyři se reálně udělují. Dvě jsou záložní. Pak vzniká trofej pro ženskou Tour, takže dalších několik kusů. Celkově se tedy dostáváme na deset až dvanáct kusů

Letos jsme vložili do trofeje prstenec s 130 zářezy – připomínají 130 let značky Škoda. Je to symbol historie i preciznosti. Konstrukčně to bylo náročné, protože jsme trofej museli rozřezat a znovu slepit, což se dělo poprvé. Ale výsledek působí čistě, přirozeně, jako by tam ten prvek vždycky patřil. Také jsme se tento ročník snažili jít méně dekorativní cestou. Víc jsme ubírali materiál, skoro jako když sochař odhaluje tvar uvnitř hmoty, což dovolilo CNC frézování.

Možná Tadeji Pogačarovi. Je mi sympatický. Ale hlavně bych si přál, aby ten, kdo ji získá, si jí opravdu vážil.

Ano a je to docela zajímavé. Když postavíte všech čtrnáct trofejí vedle sebe a zeptáte se lidí, která se jim líbí nejvíc, odpovědi se výrazně liší. Muži častěji tíhnou k technicky působícím brusům, které jsou přesné, geometrické, čisté. Ženy naopak více přitahují dekorativnější tvary – bohatší, bublinkové, krystalické. Ale platí to i individuálně. Každý má jiný vkus a preference. I já sám mám mezi nimi své osobní favority. Jeden paradox je zajímavý: často jsou největší výrobní výzvou ty na pohled nejjednodušší brusy. Právě geometrické a strohé tvary vyžadují extrémní přesnost a jsou technologicky náročnější než ty, které působí složitě. Což by člověk na první pohled neodhladl.

První, co obvykle zazní, je: „Proč je tak těžká?“ Trofej je masivní a má vysokou tloušťku skla. Ale právě díky tomu působí hodnotně. Zároveň má zúžený střed, což usnadňuje úchop. Dá se zvednout nad hlavu docela pohodlně. Petr Sagan jednou předvedl vtip, když si ji hodil přes rameno jako lyže. Jindy ji závodníci zakomponovali do oslav. A to mě baví.

Je to těžké. Čím jsem starší, tím víc o sobě pochybuji. V pětadvaceti jsem měl jasno, myslel jsem si, že zachráním automobilku i svět. Dnes už přistupuju ke všemu s větší pokorou. Možná bych si zasloužil ocenění za schopnost pracovat napříč obory a za komplexnost. Baví mě kombinovat architekturu, produktový design, auta, interiéry. Ale zároveň nechci, aby mě někdo vnímal jako „návrháře trofejí" nebo jen jako „dizajnéra českého křišťálu“ nebo „automobilového designéra“. 

Víc než za konkrétní specializaci bych si přál být vnímán přes samotné projekty – tím, že dokážou nést příběh, že odpovídají charakteru zadavatele a mají smysl. Při navrhování trofejí se proto v poslední době snažím, aby nevznikaly jen jako symbol výhry, ale jako objekt, který obstojí i jako designový artefakt. Chci, aby si je vítěz mohl postavit třeba i do středu jídelního stolu, ne je schovávat do vitríny. 

Přecházet mezi takovými sférami je mě vlastně forma mentálního relaxu od přechozí zakázky. Po extrémně precizním světě automobilového designu je práce se sklem únikem. Projekt varhan spojuje všechno, co jsem se za ty roky naučil – architekturu, design, sklářství. Jsou to první křišťálové varhany na světě. Píšťaly levitují a jsou plněné vzduchem zezadu. Museli jsme vymyslet specifický technický přístup, který nebude působit historizujícím dojmem, ale zároveň bude ctít prostor. Projekt vznikal osm let. A zpětně si myslím, že to bylo dobře. Za tu dobu se návrh vyčistil, dozrál. Dnes vím, že ten výsledek opravdu obstojí. Jako autor jsem se musel pokorně upozadit, aby to byla věc, která nebude oslovovat jen dejme tomu pět let jako něco se současným espritem, ale projde zkouškou staletí.