Anežka Dašková: Věřím v naději

Původně jsem chtěla nabídnout upřímný pohled na život medika, s přibývajícími sledujícími jsem ale svůj záběr rozšířila o více zdravotnických témat, která se snažím reflektovat lidsky a srozumitelně. Myslím si, že lidem je sympatický především můj optimistický přístup k životu. Považuji se za chronickou objevitelku naděje a ukazuji ji právě tam, kde je jinak těžké ji hledat. 

Jako pacient s crohnovou chorobou beru možnost studovat a postupně se přibližovat vysněnému povolání jako velké privilegium. Dokud se zvládám učit, jsem vděčná a ke stresu nemám důvod. To ale neznamená, že mi studium občas nepřerůstá přes hlavu. V takových chvílích se musím vždy nadechnout a připomenout sama sobě, proč to dělám a kam tím směřuji. Na svých sociálních sítích se také netajím tím, že již mnoho let chodím na psychoterapii, ta mi velmi pomáhá.

S každou další generací mediků je kladen větší důraz na nácvik všech možných soft-skills. Etických témat se dotýkáme průběžně, především během praxí. Schopnost vhodné komunikace je jednou z nejtěžších medicínských disciplín a jinak než dlouholetou praxí se podle mého názoru získat nedá. Lékař musí být empatický, ale zároveň by měl dbát na to, aby si příběhy svých pacientů nenosil domů. Věřím, že se v tomto ohledu medicína vyvíjí dobrým směrem.

Velmi zdlouhavá. Po šesti letech studia a získání titulu z všeobecného lékařství si musím zvolit jeden ze základních oborů, jako jsou například pediatrie nebo vnitřní lékařství, a po splnění atestace, což je většinou po pěti letech, se teprve začít věnovat nadstavbové atestaci z paliativní medicíny. Protože jsem ale chtěla být oboru blízko co nejdříve, stala jsem hned v prvním ročníku dobrovolníkem v paliativním týmu a dnes jsem poradkyní pro pozůstalé. Ve všech medicínských oborech je třeba si neustále uvědomovat, že neléčíme chorobu, ale pacienta, kterého daná choroba potkala. Tento přístup je mi velmi blízký a právě paliativní medicína ho dobře naplňuje. 

Nejsem zastánce falešné naděje. Jsem přesvědčená, že pacient se dá povzbudit, aniž by mu bylo slíbeno něco, co nelze splnit. Když do nemocnice přivezou pacienta po autonehodě, lékař mu buď může říct, že to bude dobré, nebo volit slova tak, že udělá, co bude v jeho silách, aby to bylo dobré. Rozdíl je v tom, že to druhé je pravda, kdežto to první být nemusí. U pacientů v paliativní péči se zase zdravotníci na počátku ptají, jak podrobné informace o svém zdravotním stavu chce nebo nechce pacient slyšet.