Diana Rádl Rogerová: V pracovním životě je důležité brát i dávat

Je to myslím dané výchovou – jsem pyšná na rodiče, jak mě vychovali. Vedli mě k velké samostatnosti, že se nemám bát, mám se ptát. Maminka mi říkala, i když řekneš největší hloupost, vůbec to neřeš – kolik lidí si toho podle tebe všimne? Z čeho soudíš, že je to hloupost? Vychovávali mě v tom, že když něco zkazíte, nic se neděje. Dodávali mi opravdu moc pozitivní energie a říkali mi, abych byla pozitivní, že to s negativismem nikam nedotáhnu. A hlavně se nesnaž ubírat energii jiných – vytvoř si ji sama a rozdávej ji. Přistupovali tak nejen ke mně, ale i k mojí sestře. Zvlášť matka v tomhle odvedla neuvěřitelnou práci – možná proto, že na nás byla sama. Je těžké starat se o dvě holky, které pak přijdou do puberty. Možná se snažila ulehčit si práci tím, že zodpovědnost přenášela hodně na nás – jde o nás a o to, jak se k věci stavíme. Do ničeho nás netlačila, buďto jsme chtěly, nebo nechtěly. Znám jiné lidi, kteří permanentně cítili tlak rodičů. To jsem já neměla. Někdy přemýšlím o tom, jak vypadá dobrý balanc, ale myslím, že to na nás obě se sestrou takhle fungovalo dobře.

Ne, nikdy jsem nebyla tlačená k tomu, abych za něčím šla, něco dokázala, pouze k tomu, pokud se to dá nazývat tlakem, abych si věci užívala. Možná to je ona kubánská část, kterou si máma naopak převzala od mého otce – že si mám hlavně užívat života. To mi rodiče říkali odmala. Když se na to dnes dívám zpětně, tak s tím naprosto souhlasím. Jako Češi to umíme opravdu málo. Je ohromná škoda, že se neumíme radovat z každé maličkosti. Když se mi něco povede, tak jsem okamžitě nadšená, umím se sama pochválit a radovat se. Toto asi je dané výchovou.

Věřím, že to jde ruku v ruce. Ohromně mě baví pracovat s lidmi a posouvat je a mne samotnou dál. Vím, že když se někoho pokusím posunout – ne proti jeho vůli – pokusím se mu pomoci, protože vím, že něco umí, tak mě samotnou to taky posouvá dál. Ráda se učím. Jsem věčný student, miluji to. A člověk se neučí sám, učí se tím, že pozoruje, co dělají ostatní. Jak a proč to dělají – to mě zajímá nejvíc. Tím, že jsem se pořád chtěla učit a obklopovala jsem se lidmi, kteří byli úžasní, tak rostu, protože mi ti lidé pomáhají růst. Vždycky jsem měla skvělý tým. V pracovním životě je důležité brát i dávat. V kariéře jsem si nikdy nekladla cíle. Šance přicházely asi proto, že je na mně vidět, že mě to celé baví. Možná je něco mezi nebem a zemí a hraje v tom roli nějaká energie. Já nejsem klasicky věřící, ale věřím ve spoustu věcí, které si neumím vysvětlit – proč bych měla negovat věci, kterým nerozumím? Tím, že spoustu věcí přijímám, tak mi možná vesmír zase něco dává.