Jak bývalý rektor UMPRUM a mladá šperkařka pohlížejí na proces tvorby?

Jiří Pelcl: Než začneme samotný rozhovor, chtěl bych jen říct, že generační dialog je sice fajn, ale pro mě je obtížnější. Člověk – ten starší – má tendenci srovnávat svoji generaci s tou mladší. Obvykle říká „ti mladí jsou dneska hrozní“ a podobná klišé. Současná mladá generace totiž vyrostla v jiném režimu, proto je srovnávání těžké.

JP: Bylo to hlavně tak, že socialistický režim v zásadě žádné designéry nepotřeboval. Inovace byla spíš na obtíž, jelikož odbyt mířil na východ a státní firmy prodaly všechno, protože na trhu vládl nedostatek. Existoval sice Institut průmyslového designu nebo Ústav bytové kultury, ale ty neměly sílu ani energii design prosazovat. Společnost si na design spíš hrála, než že by ho uplatňovala.

JP: Používalo. Například když jsem v roce 1978 končil studium na UMPRUM, začal jsem spolupracovat s podniky, které objednaly nový design, aby měly co ukázat na veletrzích. Víceméně jen aby si odškrtly, že jsou aktivní. Nějaká práce pro designéry byla, i proto, že umělci z oblasti užitého umění měli na navrhování určitý monopol. Spousta mých kolegů šla na UMPRUM proto, aby dostali razítko nutné pro svobodné povolání, aby nemuseli chodit do práce, sedět někde v kanclu.

JP: V tomhle směru to bylo zařízené dobře, protože zakázky schvalovaly komise, což bylo nakonec celkem fajn. Cenu návrhů určovala samotná komise. A v těch komisích mnohdy seděli samotní umělci, normální lidi, a vzájemně si chtěli pomáhat. Někdy se stávalo, že komise navrhla i zvýšení honoráře. Všechny firmy byly státní, žádní soukromníci neexistovali, a i když spousta těch výtvarníků byla průměrných, docela dobře se uživili. To se projevilo hlavně po revoluci, kdy mnoho umělců ztratilo práci, protože tyhle komunistické vztahy přestaly fungovat. Začaly platit přímé dohody mezi objednavatelem a tvůrcem. A s kým se objednavatel dohodne, je jen na něm, je mu jedno, jestli má tvůrce vysokou školu. Dřívější situace byla naprosto anomální, Západ byl od druhé světové války za ta léta úplně jinde. Jak už jsem řekl, my jsme si na design spíš hráli. Ale umělci, pokud měli razítko pro výkon svobodného povolání, se měli docela dobře, protože je zaštiťoval monopol Českého fondu výtvarných umění.

JP: Záleželo na firmě, jaký má rytmus, jak jsou schopní, ale vývoj čehokoli je vždycky dost dlouhý. Nedá se to moc srovnávat. Ale co se srovnat dá, je samozřejmě způsob práce designéra tenkrát, kdy nebyla digitální technika. Dnes se udělají perfektní vizualizace se všemi světly a stíny, návrháři mnohdy nemají velké povědomí o konstrukci a návrhy naservírují objednavatelům, aby si to dořešili sami. Dnes to je velice rychlý proces, lze využít i 3D tisk. Tenkrát, když se design prezentoval objednavateli v podobě modelu, který se nafotil, čili se ta vizualizace dělala manuálně, fyzicky. Což byl dost dlouhý proces. Všechny interiéry se dělaly z atypů, protože na trhu toho moc nebylo. Nábytek, svítidla, dekorace, téměř vše byla atypická výroba na zakázku. Bylo to strašně neefektivní a drahé, ale pro návrháře to mělo tu výhodu, že se naučili navrhovat a konstruovat spoustu různých věcí.