Vogue Leaders
Pavla Hubálková: Ženy ve vědě si zaslouží být vidět
Michal Josephy3. 7. 2026
Pavla Hubálková popularizuje vědu a ve svých typických červených šatech je nepřehlédnutelná. Díky ní se však dozvídáme o ženách, které by jinak možná zůstaly neviditelné.
Foto: Josef Havlín
Pavla Hubálková
Co vás osobně přimělo ke studiu přírodních věd a proč jste se sama rozhodla stát vědkyní?
Jako malá jsem chtěla být zdravotní sestřičkou nebo lékarnicí. Když jsem se pak hlásila na vysokou, má volba nakonec padla na klinickou biochemii. Tedy studium lidského těla ve zdraví a nemoci. Neurovědy pak byly postupný vývoj – fascinuje mě, kolik toho o mozku a myšlení stále nevíme. A zároveň začínáme mít technické možnosti, jak to lépe studovat, takže jsem chtěla být u toho.
Neurovědy jsou dnes celkem „módni obor”. Lze jejich poznatky využít v praktickém životě?
Já osobně jsem se věnovala základnímu výzkumu, který měl do přímého praktického využití daleko. Ale studium neurověd mě určitě ovlivnilo – třeba nepiju alkohol, protože jsem viděla, jakou škodu to v našem mozku může napáchat. Dalším konkrétním příkladem je spánek, který je pro naše fyzické i mentální zdraví naprosto klíčový, ale často ho obětujeme jako první. U mě funguje i jako signál – kdykoliv se budím uprostřed noci a nemohu spát, vím, že procházím nějakým složitějším obdobím. A díky neurovědám také třeba víme, že pokud nejsme schopni se soustředit, máme blbou náladu nebo nás vytočí každá drobnost, nezměnili jsme se. Možná je to všechno jenom tím, že jsme frustrovaní, zahlcení, nevyspalí nebo hladoví.
V současné době se však věnujete zejména popularizaci vědy. Čím vás to naplňuje?
Dává mi velký smysl být mostem mezi světem vědy a veřejností. Plně mi to došlo během covidové pandemie, kdy se můj první článek Co ví věda o koronaviru stal hitem a mě to překvapilo. Protože jsem jen stručně shrnula, co psali mezinárodní odborné společnosti a vědecké časopisy, tedy něco, co mi jako vědkyni přišlo naprosto samozřejmé. V ten moment mi došlo, že mou obrovskou výhodou je vědecká zkušenost, díky níž mimo jiné vím, kde hledat a jak číst vědecké studie. Postupem času jsem navíc zjistila, že mě i mnohem více baví vědu přibližovat lidem, než sedět u mikroskopu. Díky tomu si dnes nejvíce užívám tu pestrost. Začínala jsem jako píšící novinářka, ale dnes jsem už i podcasterka a moderátorka. Pomáhám také vědcům a vědkyním s komunikací jejich projektů a učím studenty a studentky, jak komunikovat o vědě. Baví mě i to, že se každý den učím něco nového a potkávám ty nejchytřejší lidi z různých oborů.
Vogue CS pravidelně publikuje životní příběhy přehlížených či zapomenutých žen napříč obory. Vy jste však nedávno napsala přímo knihu Neviditelné ženy ve vědě. Co vás k tomu vedlo?
Velkou motivací pro mě byla osobní vědecká zkušenost a pak především má novinářská dráha, díky níž potkávám vědkyně, které mění svět, ale často o nich nikdo neví. Tyto ženy většinou mají velmi silnou osobní motivaci a řeší velmi konkrétní výzkumné otázky ze života. Třeba Lenka Šlachtová zkoumá neurodegenerativní nemoc ALS, na kterou zemřel její otec. Anna Stejskalová se zabývá výzkumy ženského zdraví a od vlastního těhotenství s dvojčaty více zkoumá téma předčasných porodů.
V knize zároveň řeším téma neviditelnosti žen ve vědeckém výzkumu. Věda totiž byla po dlouhá léta doménou mužů, a tak se na témata, které více trápí ženy, zapomínalo. Létáme do vesmíru, stavíme roboty, ale stále toho nevíme dost o ženském těle – o tématech jako menstruace, menopauza, předčasné porody nebo třeba že na ženské tělo jinak působí léky na spaní nebo proti bolesti.
Foto: MICHAL FANTA PRO VOGUE CS
Pavla Hubálková na Vogue Summit 2026
Když se řekne spojení „ženy ve vědě”, vybaví se mi jako první Marie Curie-Sklodowská. Zaznamenala jste při svém studiu nějaký „prachem zapadaný” příběh významné české vědkyně?
Toto je otázka, která by vydala na samostatnou knížku. Mohu však zmínit třeba pražskou rodačku Gerty Cori, která se svým manželem získala Nobelovu cenu za medicínu – jako první žena v této kategorii. Možná si ze školy vzpomenete na Coriho cyklus, který popisuje metabolismus glukózy a laktátu mezi kosterními svaly a játry. Při studiích jsem ho uměla zpaměti a až před několika lety jsem se dozvěděla, že by to měl být správně cyklus Coriových, protože se na něm podíleli oba manželé. Coriovi většinu života působili v USA, a ačkoliv na výzkumech pracovali společně, Gerty jako žena čelila mnoha překážkám a často byla ve stínu svého manžela.
Ano. Gender a věda je rovněž kapitola sama o sobě. Já sám jsem narazil na nejrůznější případy úspěšných žen, které třeba zpočátku nemohly vystudovat svůj vysněný obor, protože byl na univerzitě veden jako „typicky mužský“. Vy jste však navíc zmiňovala i to, že vám jako ženě ve vědě vadily nejrůznější poznámky mužů, které chválily váš vzhled, šaty a podobně. V jakém konkrétním kontextu?
Vadí mi například to, když jsem třeba v panelových diskuzích nebo e-mailech oslovována „milá Pavlo”, ale kolega je vážený doktor Novák, i když oba máme stejný titul. Stejně tak mi vadí, když se při představování mužů zmiňují jejich úspěchy, ale u žen se chválí, že jim to sluší. Buď začneme mužům v úvodu přednášek chválit slušivou kravatu a dobře padnoucí sako, nebo ve stejné situaci přestaneme hodnotit vzhled žen.
Já osobně bych si asi podobné lichotky nedovolil. Jednak by mi to přišlo laciné, jednak mám z „tvrdých věd” respekt, neboť je mám spojené s objektivitou, racionalitou a exaktností. Mají ve vašem životě vůbec místo emoce? Náhoda a další nevypočitatelné věci?
To, že dnes něco neumíme jednoduše změřit, ještě neznamená, že to neexistuje. Před objevem mikroskopu jsme nevěděli, že původcem nemocí jsou viry a bakterie. Obdobně to platí pro „abstraktní“ sociální a humanitní vědy. Psycholožka Iva Poláčková Šolcová například zkoumá emoce v nejrůznějších kontextech. Aktuálně třeba v souvislosti s umělou inteligencí, nebo se intenzivně podílí na misi českého astronauta Aleše Svobody na Mezinárodní vesmírnou stanici. Poznatky z vesmírné psychologie mají řadu praktických poznatků i pro náš každodenní život – třeba jak zvládnout izolaci během covidové pandemie nebo proč v polovině dovolené nastává krize, takzvaný fenomén třetí čtvrtiny.
Navíc náhoda a intuice mohou za velké množství skutečně přelomových objevů. I mně se mnohokrát potvrdilo, že se vyplatí spoléhat na „gut feeling“. Nejvýrazněji tehdy, když jsem se – podle mnohých nerozumně – rozhodla pověsit na hřebík vědeckou kariéru a stát se vědeckou novinářkou.
Foto: Josef Havlín
Pavla Hubálková
„Emoce, vyprávění příběhů, kreativita a čekání na ten správný nápad jsou tak dnes nedílnou součástí mé práce komunikátorky vědy.“
A co móda? Jaký k ní máte vztah? Narážím samozřejmě na to, že vaším dress codem jsou červené, emoce budící šaty.
Móda je pro mě důležitá, pomáhá mi cítit se dobře. Preferuji funkční, minimalistické kousky s nápadem. Moc mě baví české designérky. Mojí specialitou jsou šperky „s příběhem”, které si kupuji jako vzpomínku na různé příležitosti nebo životní milníky. Začalo to prstenem CUBE od Karly Olšákové, který jsem si koupila, když jsem dopsala disertaci.
A ano, mojí barvou je červená. Celé to vzniklo náhodou, ale dnes už s tím vědomě pracuji. Baví mě, když jednou za čas vyrazím v jiné barvě a lidé mě zastavují nebo mi dokonce pod fotkami píší, jak je možné, že nemám červenou.
Foto: Josef Havlín
Pavla Hubálková
Vedle popularizace vědy se zabýváte i zdravým životním stylem. Nepijete alkohol, běháte, občas praktikujete mindfulness. Zahrnujete do toho i poznatky z dalšího trendy oboru, tedy longevity?
Z longevity razím přístup těch „nudných“ doporučení – dobře jíst a spát, mít dostatek pohybu, kompenzovat stres a obklopovat se fajn lidmi. Všechny další techniky nebo třeba často propagované doplňky stravy jsou ty pomyslné třešničky na dortu.
Často jsem ta kovářova kobyla, která chodí bosa, ale snažím se s tím pracovat a třeba pracovně náročnější období vědomě kompenzuji sportem, jógou nebo jen tím, že více chodím a omezím příjem dalších informací. Opravdu důležitý je pro mě pohyb – v pracovně mám polohovatelný stůl a chodící pás a pravidelně běhám. Často během toho v rámci pracovní přípravy poslouchám podcasty nebo přednášky, ale poslední dobou čím dál častěji běhám „potichu“, pro vyčištění hlavy, tak mě napadají ty nejlepší nápady. A velikou radost mi dělají závody s RWTTC, kdy jako dobrovolníci tlačíme speciálně upravené vozíky a umožňujeme zažít závody i těm, kteří sami běhat nemohou.
O jakých dalších vědeckých oborech podle vás brzy uslyšíme? A kam byste se chtěla ještě v komunikaci vědeckých poznatků posunout?
Myslím, že velkým trendem bude propojování různých oborů. Dnešní svět je natolik komplexní, že znalosti jen jednoho oboru nestačí. Jsem zvědavá, co vše objevíme s pomocí umělé inteligence, která dokáže vyhodnocovat a zpracovávat obrovské množství dat. Dalším trendem je určitě personalizovaná medicína a nejrůznější technologie jako chytré hodinky, které nám umožní žít déle ve zdraví. Já osobně však nyní hodně přemýšlím o tom, jak v době umělé inteligence a zahlcenosti informacemi předávat vědecké poznatky. Většina lidí se totiž na tyto otázky ptá AI chatbotů, kteří na ně poskytují sice líbivé, ale dost často zcela chybné odpovědi.
Ing. Bc. Pavla Hubálková, Ph.D. vystudovala klinickou biochemii a učitelství chemie na VŠCHT a neurovědy na 3. lékařské fakultě UK. Během Fulbrightova pobytu v USA však místo „léku na Alzheimera“ objevila, že ji více baví vědu komunikovat. V současné době působí jako vědecká novinářka a moderátorka na volné noze, nejčastěji píše pro WIRED.CZ a moderuje pořad Žárovky na Českém rozhlase. Vědu komunikuje i na sociálních sítích a v newsletteru #Píšu o vědě. Předloni získala vládní cenu za komunikaci vědy. Letos jí vyšla kniha Neviditelné ženy ve vědě a jako hostka se zúčastnila VOGUE Summitu v panelu Věda a leadership budoucnosti.
Připojte se k Vogue Leaders na Linkedin
