Vogue Leaders
Pro Nikolu Novákovou a Edmunda Čučku je umění vášní, hodnotnou investicí i životním stylem
Michaela Seewald9. 12. 2025
Umění jako emoce, investice i životní styl. Nikola Nováková a Edmund Čučka, partneři DSC Gallery, otevírají téma, které v Česku dosud nemělo tradici: sekundární trh. Galerie, která už šestnáct let udává tón domácí scéně, se skrze DSC Secondary posouvá na další stupeň. Jak se mění české sběratelství a proč je dnes galerie víc než jen prostor s obrazy?
Foto: Michal Fanta pro Vogue CS
Edmund Čučka a Nikola Nováková
Známe se roky… ještě z právnické fakulty. To je rok 1998. A dnes spolu sedíme v galerii a povídáme si o umění. Jak se ze studenta práv stane jeden z nejdůležitějších mužů na české umělecké scéně?
Edmund Čučka: Spousta věcí v životě vzniká kombinací osudu, náhody a štěstí. Už na právech jsem chodil na výstavy, zajímal se o umění, potkával se s umělci. A v hlavě jsem měl touhu být jednou galeristou, říkal jsem si, že kolem doby, až mi bude šedesát. Mezitím jsem sbíral limitované edice hodinek Swatch. Byla to jedna z prvních firem, která systematicky dělala umělecké spolupráce – Nicolas Hayek oslovoval velká jména, Yoko Ono, Kiki Smith. Dokonce i českou výtvarnici Květu Pacovskou. Přes sbírání těch limitovaných sérií, které nebyly ani tak drahé, ale bylo složité je získat, jsem se o mezinárodním umění dozvídal dřív než o českém. Tehdy jsem měl menší znalost české avantgardy, ale znal jsem mezinárodní scénu, a to tady skoro nikdo neznal, právě skrz ty hodinky.
Pamatuju si to, vždycky jsi přišel s nějakým neuvěřitelně zajímavým umělcem, kterého jsi „objevil“. A nosil jsi hodinky. Kolikery vlastně máš dodnes?
E. Č.: Asi dvacatery. A mám i jeden zvláštní příběh: jedny hodinky byly jediné v republice a losovaly se v pražské Kotvě. Abych získal co nejvíc čísel v osudí, přemluvil jsem celou třídu na střední, aby šla se mnou. Měl jsem 32 losů ze 60 – a vyhrál jsem. Dodnes je mám doma. To je pro mě symbol: když se pro něco nadchnu, jdu do toho s vášní.
Nikolo, v DSC jsi již nějakou dobu. Teď přebíráš partnerskou roli ve vedení galerie. Co to pro tebe znamená?
Nikola Nováková: Je to pro mě velká pocta a upřímně i vnitřní proměna, kterou jsem nečekala. Ve chvíli, kdy člověk dostane kompetenci, svobodu a důvěru, začnou se kolem něj i v něm samotném dít změny. Olga (Olga Trčková, zakladatelka DSC Gallery, pozn. red.) nikdy rigidně netrvala na hierarchii, ale hierarchie přesto nějak existuje a myšlení vlastníka je prostě jiné než myšlení zaměstnance. V posledních měsících se navíc proměnila vnitřní struktura, prošli jsme si „katalyzátorem“ situací, které nebyly jen pozitivní, ale vedly k očistě a obrození. Odpadly staré koncepty a vzorce, které už nesloužily. Dnes je mi tady velmi dobře a moc se těším na to, co přijde.
Je to z tebe cítit, energie, která není jen vnější, ale i vnitřní. Pamatuju si tvoji řeč na otevření sekundárního trhu – upřímně mě téma vtáhlo. Pojďme ho rozvést: sekundární trh – nový začátek. Co to přesně je, proč vás láká a proč právě teď?
E. Č.: Sekundární trh je trh s díly, která už jednou byla prodána. V Česku jej typicky zastřešují aukce, ale v zahraničí jej z velké části dělají i samotné galerie. Pro nás je to třetí pilíř, uzavírá se kruh. Začínali jsme se současným českým uměním (děláme ho šestnáct let), před sedmi lety jsme přidali to nejzajímavější ze zahraničí, primárně z Německa, a teď, i na popud sběratelů a přátel, společně s Niki rozvíjíme sekundární trh. A zdá se, že volba se vyplatila.
Jsou čeští sběratelé na ten krok připravení? Jak je chcete inspirovat a jak to prakticky funguje?
N. N.: Vnímáme to jako přirozenou a důležitou vývojovou fázi. Nikdy si nesmíme myslet, že jsme došli do cíle, ani v osobním, ani v pracovním životě. Stejně jako se vyvíjíme my, vyvíjejí se i naši sběratelé. To, čím jsme dřív saturovali nabídku, už mnozí mají – někdo chce sbírku optimalizovat, někdo zlepšit, minimalizovat… Společnost je připravená. Český trh je malý, přesto je sběratelská základna relativně dobře vyvinutá. Oficiálně s projektem pracujeme tři měsíce (v době rozhovoru měli před sebou poslední týden téhle první kapitoly, pozn. red.) a feedback je velmi pozitivní. Otevírají se nám nové příběhy před očima, to je silný signál.
Pojďme do mezinárodního kontextu: sledujete Art Basel, Frieze London, Benátky… Co vás tam inspiruje a co byste rádi přinesli do Prahy?
N. N.: Pro mě jsou veletrhy přehledem „stabilních momentů“, nechci říkat trendů, to slovo je pomíjivé. Vidíš, co se opakuje, co drží sílu: dlouhodobě převládající abstrakce, trvající význam moderny, konkrétní autoři, kurátorské linky. Je to potvrzená, selektovaná kvalita, něco, co Instagram nenahradí. Přes benátské bienále jsme si například všimli autora Bosca Sodiho, kterého jsme pak vystavovali. Historicky jsme dlouhodobě sledovali i belgického autora Wima Delvoye, s nímž jsme se poprvé setkali na Art Basel. Tyto platformy jsou pro nás zdrojem inspirace i informací.
Takže chodit na to nejlepší a věřit, že kurátorský výběr je tam nejvyšší a vy jej potom přenesete do Prahy?
E. Č.: Přesně. Na veletrzích je vystavené to nejzajímavější, co v daném roce vzniklo. Galerie si během roku „šetří“ to nejlepší právě na Basel nebo Frieze. A vedle toho jsou doprovodné výstavy, tzv. „čipové“, kde se potkáš s mezinárodními sběrateli. Je to nesmírně inspirativní a ano, je to silně spojené s penězi a sběrateli, méně s autory jako takovými.
A kdybys měl rozdělit typy akcí?
E. Č.: Veletrhy vs. bienále. Veletrhy jsou komerční platformy, kde galerie prezentují autory (Frieze, Basel, Cologne). Bienále (třeba Benátky) je jiné – není komerční, jde o velké expozice, institucionální rámec a umělecké výpovědi.
Jaké místo má Praha na mapě světového trhu?
N. N.: Praha je velmi bohatý mikroregion. Když jsme sem začali přivádět berlínské autory (před 3–4 lety), Berlín nám připadal jako kosmopolitní, svobodomyslný „nový svět“. Vlivem naší historické „opožděnosti“ mám ale pocit, že teď jsme ve „zlatém období“. Od našich autorů z Německa slyšíme, jak těžké je tam teď prodávat současné umění. Tady je situace velmi dobrá. Pro západní umělce jsme stále trochu „neobjevený distrikt“, ale zároveň je tu publikum lačné po velkých jménech.
E. Č.: Český trh je pořád v plenkách, ale lepší se. Podle mě udělá velký krok ve chvíli, kdy sem vstoupí některá mezinárodní galerie. Věřím, že do deseti let se to stane, a celý trh pak eskaluje a získá větší pozornost.
Je nějaký zahraniční galerista nebo kurátor, který vás inspiruje?
N. N.: Obdivuji majitele top světových galerií a nadání. Fascinují mě i netradiční formáty, třeba galerie otevřená na privátním letišti v Paříži. Je to brutální byznys, ale s obrovskou přidanou hodnotou. Fascinující svět se svými vlastními pravidly, která se neustále popírají.
E. Č.: V našem regionu je zajímavá König Galerie v Berlíně. Mám rád i madridskou galerii Juana de Aizporu, která zastupovala Alberta Allana; dodnes jí dává každoročně jeden obraz k prodeji a ona na tom postavila galerii.
Vidíte šanci, že by měl „DSC Secondary“ stánek na Art Basel?
N. N.: Mně se o tom nedávno zdál sen a vzhledem k tomu, že galerie přemýšlí o dlouhodobé strategii, je to jedna z možností.
Když se vrátím k sekundárnímu trhu: je to víc o díle, příběhu, nebo sběrateli?
N. N.: Je to sběratel.
E. Č.: Je to hodně o sběrateli, ale samozřejmě i o díle. A k českému trhu: stále začíná, ale zlepšuje se. Zlepší se výrazně, až sem vstoupí mezinárodní galerie, jak jsem říkal, věřím v horizont deseti let.
Má Česko dostatek děl, která si „druhou šanci“ zaslouží, i od českých autorů?
E. Č.: S Niki jsme selektivní. První expozici sekundáru jsme kurátorovali společně a šli po nejzajímavějších jménech druhé poloviny 20. století: máme práce Zdeňka Sýkory, Theodora Pištěka, Adrieny Šimotové, Jiřího Sopka… Jsou to díla, za která by se nestyděla ani státní instituce.
N. N.: A shodli jsme se, že tu není nic, co bychom si sami doma nepověsili.
Celý rozhovor si můžete přečíst v nejnovějším vydání Vogue Leaders, které je společně s prosincovou Vogue CS právě v prodeji.
Foto: Michal Fanta pro Vogue CS
Edmund Čučka
Galerista a vizionář Edmund Čučka vnímá sběratelství jako nikdy nekončící závislost. Jako dítě začínal klasicky u známek a trilobitů, později přešel k hodinkám a dnes má slušnou sbírku toho nejlepšího ze současných autorů. Původně studoval právnickou fakultu, ale díky své sběratelské vášni se postupně dostal k umění. Stál u zrodu mezinárodního programu DSC Gallery, kde působí v roli společníka už šestnáct let.
Foto: Michal Fanta pro Vogue CS
Nikola Nováková
Nikola Nováková vystudovala dějiny umění a kurátorská studia. Po různých zkušenostech v pražských soukromých galeriích se postupně vyprofilovala a v DSC Gallery, kde od letoška působí v roli partnera, se zaměřuje především na prodej umění. Její vášeň se promítá i do jejího domácího prostoru, kde si postupně vytváří milovanou sbírku, o níž mluví jako o zrcadlení sebe samotné. Nejlepší investice je podle ní investice do zážitků.
Přidejte se k Vogue Leaders na LINKEDIN
