Barbora Krejčíková o dětství, Janě Novotné i poznání, že víc není vždycky víc

Martina Navrátilová5. 6. 2022

Kvůli zranění lokte nemohla Bára přijet na turnaj do Miami, a tak se s ní Martina Navrátilová aspoň ze stadionu Hard Rock spojila. Mluvily spolu, jako kdyby se naposledy viděly včera. Dělí je několik generací, ale začínaly obě stejně – cestu na kurt si musely vydobýt. Spojuje je nejen to, ale i hluboký vztah k ženě, která jim byla oběma tak drahá: Jana Novotná. Hovor o ní se neobešel bez dojetí.

Foto: Petr Jandera

Kvůli zranění jsi letos prošvihla několik velkých turnajů – Indian Wells, Miami Open, Madrid. Proč se ti to stalo?

Přepískla jsem přípravu. Chtěla jsem to natrénovat až moc. Je to pro mě velké ponaučení, že víc není vždycky víc.

Jak ses vlastně dostala k tenisu?

Díky bráchovi. Mám dva starší bratry a jeden chodil na tenis. Bylo mu dvanáct, mně byly tehdy čtyři. Trenér mi tehdy řekl, že dokud desetkrát nepřepinknu tu čáru na zdi, co mi nakreslil, nemůžu na kurt. Takže jsem se musela snažit. Jsem ta stará škola, co začínala na zdi.

Dřív to byla podmínka. Mně bylo pět, měla jsem dřevěnou raketu a nedokázala ji ani udržet v jedné ruce. Táta mi řekl, že dokud ji neudržím jednou rukou, nemůžu na kurt. Trvalo mi dva roky, než jsem mohla na kurt.

Ten tě teda nešetřil!

Víš, že jsi mi nikdy nevyprávěla, jak se to celé stalo, že ses dostala k Janě Novotné a ta tě potom trénovala?

To ti je takový příběh, který už si žije tak trochu svůj život, ale vlastně to začalo tebou.

Mnou?

Jo! My jsme seděli s našima v obýváku a hledali nějaké informace o tobě – co teď děláš, kde jseš a tak. A narazili jsme na článek o Janě Novotné, který zmiňoval, že bydlí v Omicích, vesnici u Brna kousek od nás. A mámu napadlo, že za ní pojedeme.

Tak takhle to bylo!

Máma chtěla, abychom napsali dopis, který jí půjdeme osobně předat, kde ji požádáme, aby se na mě podívala. Skončila jsem tehdy juniorskou ligu, byla jsem třetí na světě a nevěděla, jak a jestli mám hrát dál. Já ten dopis opravdu napsala a jedno odpoledne jsme tam vyrazili. Jana zrovna před domem venčila svoje nové štěně.

Měli jste teda štěstí, ona tam dlouho nebydlela. Žila tady nedaleko vedle mě na Floridě, ale chyběly jí čtyři roční období, a tak se nejdřív přestěhovala do Virginie a pak do Brna. Kdo ví, jak by se tvoje sportovní kariéra dál odvíjela, kdyby se Jana tehdy nevrátila do Česka.

Viď. Máma jí tam před brankou vysvětlila můj příběh a poprosila ji, jestli by se na mě tenisově nepodívala. Jana nám řekla, ať za ní přijdeme v týdnu do haly. A tak jsme přišly. Zahrály jsme si spolu, viděla, že to je dobrý, a postupně, pomalu jsme spolu začaly trénovat.

Co tě Jana naučila?

Jana mi dala disciplínu, uvedla mě do tenisu tak, jak ho vnímala ona, a předala mi svoje pravidla hry. Když odjíždíš z turnaje, říkala mi: zajdeš za organizátory, poděkuješ jim za dobrý turnaj a popřeješ jim, aby se jim dařilo až do konce. Učila mě tenis i z lidské stránky, směřovala mě. A pro mě bylo důležité mít člověka, ke kterému můžu vzhlížet.