O úspěchu, ale i kráse a vděčnosti. Karolína Kurková se setkala s Craigem Robinsem v Miami Design District

Craig Robins: Než se pustíme do rozhovoru, v němž budeme určitě mluvit o spoustě věcí, rád bych začal něčím, co to celé nějak vystihuje, když už jsme tady, v našich kancelářích v Design Districtu. Tady je portrét, který Andy Warhol namaloval mé matce, a hned vedle na mém stole je portrét, který Andy Warhol pořídil matce mé ženy. Takže tu sedíme všichni tři a každý den si to společně užíváme.

Karolína Kurková: Pamatuju si, když jsi mi to loni ukazoval. Jsi obklopen důležitými, krásnými ženami, matkami a vzory. Jakou mají vůbec ty portréty historii?

C. R.: Jednoho dne, když jsme s mou ženou Jackie byli už nějakou dobu spolu, jsme si uvědomili, že oba máme matky, které maloval Andy Warhol. Nejsem si jistý, ale možná na světě neexistuje jiný pár, jehož oba rodiče by portrétoval tento geniální mistr dvacátého století. Zavolal jsem do Warholovy nadace a zjistil jsem, že stále vlastní původní polaroidy – Andy totiž začínal tím, že modela či modelku nechal upravit a poté pořídil sérii polaroidových snímků, podle nichž pak vytvářel obrazy. Tyto polaroidy jsem odkoupil a po jednom snímku z každé série mám na svém stole. Dívám se tak na naše maminky, jak vypadaly v šedesátých letech. Nepřestává mě to fascinovat a ohromovat, mimo jiné také proto, že můj blízký přítel a brilantní sběratel Carlos de la Cruz má portrét své matky, který kdysi namaloval Salvador Dalí. Na mnoha úrovních je život o propojení – o těchto nečekaných, krásných souvislostech…

K. K.: Haló, haló. Tady Vogue Czechoslovakia!

C. R.: V Miami, 2025.

K. K.: Craigu, tohle je tak výjimečné! Jsem v Miami už třináct let, tak dlouho se spolu známe, a myslím, že jako člověka jsem tě už opravdu poznala. Nejen takového, kým jsi navenek – neuvěřitelný podnikatel, tvůrce, sběratel umění a developer, ale i takového, jaký jsi uvnitř – skvělý manžel, skvělý otec, skvělý přítel. Dnes mám tu čest tě zpovídat.

K. K.: Toto číslo Vogue Leaders je hodně o designu, umění, tvorbě prostoru a o tom, jak je svět propojený. Myslím Evropa versus USA. O tomhle jsme spolu nikdy nemluvili, ale: byl jsi někdy v České republice?

C. R.: Ano, Jackie a já jsme byli asi před sedmi nebo osmi lety v Praze. Je to úžasné, krásné místo.

K. K.: Jak dlouho jste zůstali?

C. R.: Pár dní. Byli jsme pozvaní na akci, kterou tam tehdy organizoval Louis Vuitton, a měli jsme příležitost si prohlédnout město. Byli jsme ohromeni. Mysleli jsme na tebe, když jsme tam byli. 

K. K.: Co si z Prahy pamatuješ? Co na tebe zapůsobilo nejvíc – historie, architektura, umění?

C. R.: Víš, my Američané tak trochu vyrůstáme s představou, že Spojené státy jsou středem vesmíru, a neuvědomujeme si, jak je naše země mladá. Pak přijedeš do města, jako je Praha nebo Barcelona, kde jsem v mládí nějakou dobu studoval, procházíš těmi čtvrtěmi a dojde ti, že každý dům je starší než celé Spojené státy americké. Vidíš na vlastní oči historii, zprávy o tom, jak se svět vyvíjel… Nechci Američany shazovat, jen žijeme v tak velké zemi, že nám tahle evropská perspektiva chybí. A ještě mě napadá jedna věc – mám rád takové městské čtvrti, které jsou uzpůsobené pro pěší. V USA to tak většinou není, jde hodně o auta a dopravu. Zažít v evropských městech, že se tam zkrátka chodí pěšky, pro mě bylo inspirativní.

K. K.: Promítla se tato inspirace při budování Design Districtu? Chtěl jsi v Miami vytvořit prostor, kde lidé mohou chodit pěšky, něco vidět, propojovat se?

C. R.: Od začátku jsem chtěl naplnit dvě směřování, a to, aby vznikla pěší, přátelská čtvrť, kde budou lidé žít, pracovat, bavit se a kde uvidí úžasné věci. A druhé směřování vedlo k tomu, aby byla kultuře dávána stejná váha jako byznysu. Byznysem myslím třeba pronájem bytu, kanceláře nebo otevření obchodu. Kultura v Design District byla od začátku z velké části umění, architektura a design, i když jsme do ní také integrovali hudbu. Ať už se ti toto všechno líbí, nebo ne, ať máš k umění vztah, nebo ne, působí to na tebe, ovlivňuje to tvou psychiku, emoce, rozpoložení. Někteří lidé se podívají na Picassa a řeknou „wow“, někteří na to kouknou bez velkého zájmu, ale i tak to jejich mozek ovlivní. To je ta moje filozofie.

Když se podíváš na naše kanceláře, jsou mikrokosmem této filozofie. Byly navrženy, aby byly prostorem pro vystavení sbírky umění, stejně jako prostředím, kde se bude dobře pracovat. Jde o vytvoření fungujícího celku. O totéž šlo od začátku v Design District. 

Byla to zanedbaná, relativně opuštěná čtvrť. Začali jsme tam s designovými showroomy nábytku, to byl tady první byznys. Historicky tu bývaly nábytkové showroomy, tak jsme je přivedli zpět. Pak jsme se zaměřili na propojení umění, architektury a designu. Do Miami jsme pomohli přivést Art Basel. Potom jsme založili Design Miami. Na DNA čtvrti se podílely osobnosti jako Zaha Hadid, která vytvořila úžasnou plastiku Elastika, nebo Marc Newson, který navrhl zeď obklopující školu DASH (Design and Architecture Senior High). 

Když jsem v roce 2010 vstoupil do partnerství s L Catterton, čtvrť to skutečně výrazně posunulo: přivedli jsme luxusní značky, které se zavázaly k plnému tvůrčímu vyjádření svých maisons, od architektury přes interiérový design až samozřejmě po škálu jejich produktů. S L Catterton sdílíme také stejný hodnotový systém – věříme, že dobrý development se musí zaměřit na víc než jen na komerční stránku. Realizovali jsme také věci jako Buckminster Fuller Fly’s Eye Dome na Palm Court nebo garáže, jejichž součástí jsou monumentální, neuvěřitelná umělecká díla. Parkovací dům je obvykle nejošklivější částí jakéhokoli projektu, ale v Design District jsou garáže s uměním a pro čtvrť je to rozhodně přínosem.

K. K.: Na začátku, před téměř dvaceti lety, muselo být velmi těžké dostat velká jména umělců a architektů do místa, které nikdo neznal a teprve jsi ho budoval. Co bylo tím správným argumentem? Osobní vztahy nebo tvoje vize a přesvědčení?

C. R.: Kombinace. Vybudoval jsem důležité vztahy s kreativními lidmi a práce s nimi mě baví. Vždycky je tam správné, hluboké propojení a společný zájem. Ani jeden z nás se nesnaží uzavřít komerční transakci; spolupracujeme na tom, abychom dělali svět lepším, s vědomím, že kreativita to dokáže. Ale nikdy to nebylo opravdu těžké, jak říkáš… Protože kde jinde na světě se klade větší důraz na kulturu než na komerci jako v Design District? Ano, měli jsme nábytkové showroomy, ale zároveň jsme vynakládali prostředky na to, aby byl Art Basel v Miami úžasným zážitkem.

Lidé, kteří sem jezdili z Centre Pompidou, z Guggenheim Musea a dalších skvělých institucí a galerií s námi spolupracovali. Pak přišly módní značky a nakonec Design Miami, nejdůležitější sběratelská designová přehlídka na světě. To ti dodá kredibilitu. Nebylo to tak, že bychom se snažili něco prodat. Bylo to autentické. Samozřejmě, na začátku to bylo trochu těžší, ale jakmile dorazil Art Basel, všechno se změnilo.

K. K.: Ale jak říkáš, klíčem je vztah. Opravdu umíš lidi propojovat, zvlášť umělce a kreativce, a přesvědčit je, že jim budeš naslouchat a podporovat je. Tvůj přístup není o tom: „Využiju tě, abych vydělal peníze.“ Víš, že peníze přijdou. Soustředíš se na vytvoření něčeho smysluplného, krásného, jedinečného a na to, jak do toho přivést ty správné lidi.

C. R.: Máš pravdu. Inovace obecně, ať už prostoru, nebo přístupu, se zdá být těžká, zvlášť pro lidi, kteří radši nic nemění, protože si myslí, že je to nemožné. Ale každá inovace je ve skutečnosti jen o tom, vzít existující prvky a znovu je uspořádat způsobem, jaký ještě nikdo nezkusil. Lidem chvíli trvá, než to pochopí. Nejdřív máš pár fanoušků, pak víc. Každá velká rocková kapela začínala hraním pro třicet lidí v baru, než vyprodala stadiony.

V Design District jsem už dříve pracoval na South Beach a přispěl k její revitalizaci, která byla katalyzátorem toho, čím je dnes Miami. Z té zkušenosti jsem čerpal. Na South Beach to pak v Miami začalo žít. Bylo to neuvěřitelné, bylo to však město večírků. Ale já miluju umění a kulturu a nelíbilo se mi, že město, kde jsem se narodil, je vnímané jen jako party místo, zábava na pláži, ale bez duše.

Chtěl jsem víc. Věděl jsem, že Art Basel je nejlepší umělecký veletrh na světě a že když ho přivedeme do Miami, proměníme Miami v město kultury. Cítil jsem, že když se propojí tenhle veletrh, který není až tak sexy, s charismatem a vzrušením Miami, může to být výbušné. Zároveň jsem rád navštěvoval dechberoucí milánský Salone del Mobile. Celé město během něho slavilo design! Říkal jsem si: Když seženeš nejlepší umělecký veletrh na světě, spojíš ho s energií Miami a přidáš prvek Salone, bude to revoluce. 

Spojili jsme se s Art Basel, který nás podpořil, a my z něj udělali kotvu našeho veletrhu. Jediná věc, kterou jsme tehdy kromě něj v Districtu pořádali, byla akce Art Loves Design. Organizačně to nebylo snadné, ale udržovali jsme se nájmy z nábytkových showroomů, a místo abychom zisky utratili, reinvestovali jsme je do těchto kulturních akcí… District se stal známým a my jsme to začali proměňovat v byznys. 

Jednou za mnou přišel Sam Keller, dnes ředitel Fondation Beyeler, že má problém: designové galerie chtěly být na Art Basel, ale umělecké galerie je tam nechtěly. Tak se mě Sam zeptal: „Craigu, udělal bys akci jen pro designéry?“ Řekl jsem, že jistě. V budově Moore jsme uspořádali Design Miami. Zavedli jsme ocenění „Designer of the Year“ a oceněnému umělci jsme vždy zadali dílo. Už jsem tady zmiňoval Zahu Hadid, právě ta byla naší první oceněnou a v roce 2005 vytvořila Elastiku.