Eva Jiřičná: „Kolektiv má tolik vrstev, že si každý najde svoje místo."

Teď zrovna hledáme nové lidi. Já už ale většinu nechávám na Petrovi (Petr Vágner, partner v AI studiu, pozn. red.), protože nevím, jak dlouho tu ještě budu strašit. O tom, co se děje v kanceláři, pořád vím. I když fyzicky jsem tu jen občas, s Petrem mluvíme několikrát denně přes Zoom. Třicet pět let jsem měla kancelář, lidi se střídali, ale nikdy jsem je nevybírala podle portfolia. Důvod je prostý. Z výkresu nikdy nepoznáte, jaký vliv měla jejich předchozí kancelář nebo tým. Ale když si s člověkem promluvíte, poznáte, jestli se umí stát součástí kolektivu. Každý má jiné nadání, někdo větší, někdo menší, ale všichni se do určité míry mohou naučit zapadnout. Kolektiv má tolik vrstev, že si každý najde svoje místo, ale musí to dělat rád. Když to nedělá rád, je to k ničemu.

A taky nesmí mít pocit, že je hvězda. Jednou k nám přišel mladý člověk, jehož tatínek byl malíř, a on měl dojem, že je umělec taky. Všem říkal, jak to mají dělat, a to nešlo. Museli jsme se rozloučit a byl z toho strašně nešťastný. Jiný člověk zase přišel, dělal chvíli architekturu, ale ukázalo se, že ho to netáhne. Dneska ilustruje dětské knížky a je spokojený. Takže jsem se setkala se dvěma případy, kdy to nefungovalo, jinak jsem měla štěstí. Samozřejmě nevím, kolik lidí odešlo, protože spolupráci se mnou shledali jako těžkou.

Čím má člověk víc zkušeností, tím víc vidí nebezpečných úskalí, kterými projekt musí projít. A já jsem na začátku udělala tolik chyb, že bych to dnes neunesla. Vždycky jsem na sebe byla přísná, ale kdysi ne tolik jako nyní. Nikdo mě tehdy nekontroloval, takže jsem se učila procesem. Architektura je složitá. Ze školy nikdo nevyjde připravený na to, co ho čeká. Já měla výhodu, že když na mě někdo křičel, nezhroutila jsem se, ale čelila tomu. Tak mě to doma naučili. 

A někdy ani ti, s nimiž dnes jednám, neberou věci tak odhodlaně. Já občas bývám naléhavá, ale nikdy to nemyslím zle. Je špatně, když přijde klient a nemá představu, co chce, a říká: „To nechám na vás.“ To mi radost nedělá, protože tím se zbavuje odpovědnosti. Tak mu vysvětluji, že to musí být společné rozhodnutí, že my neumíme číst myšlenky a musíme jít stejným směrem od začátku. Bývám rázná proto, že mi záleží na výsledku.

Určitě. Mám známého architekta, který nejdřív vystudoval psychologii a pak architekturu. Říká, že by to tak měl dělat každý. A já to cítím podobně. Moje maminka byla velmi přísná, i když sama nesměla studovat. Její matka jí to zakázala, musela se starat o sourozence. Ale mluvila pěti jazyky a četla všechno, co vyšlo. Diskutovala se mnou o každé knížce, o postavách, o motivech, o tom, proč se kdo chová, jak se chová. Naučila mě vnímat lidi. Vždycky mi radila: musíš se umět postavit do situace, kdy hraješ druhé housle. Nech druhého, ať hraje první, dokud se nenaučíte hrát spolu. To mě naučilo trpělivosti a empatii. Můj bratr, o dvanáct let mladší, mi jednou řekl, že je mi vděčný, že jsem ho naučila děkovat. A to je pravda – když někomu poděkujete, otevřete tím první dveře. Jsem vděčná klientům, s nimiž spolupracuji, opravdu. A není to lichocení. Vážím si důvěry, kterou nám dají, když nám svěří projekt. A s památkáři nebo s úředníky je to někdy těžké. Moc lidi mění, odpovědnost je děsí. Někdy se jí radši zbaví. Ale i to patří k práci. 

Podle mě je klíčové, abyste ty lidi měli rádi. Každý je jiný, každý má své tempo a způsoby. Je důležité umět být tolerantní a respektovat rozdíly. Každý umí něco líp než ostatní, ale přiznat si to, to je těžké. Já jsem třeba naprosto neschopná jednat o penězích, neumím projekty obchodovat. Nikdy jsem neuměla. Už v londýnské kanceláři jsem měla člověka, který se staral o finance od začátku do konce, v Praze je to Petr. Vždy mi šlo o projekty, ale o peníze nikdy. Mně jde o to, aby to mělo smysl a vše dopadlo dobře. Ovšem studio a tým musí z něčeho žít, samozřejmě. 

Jsou lidé, kteří jsou skvělí na stavbě, jiní zase přinesou estetickou hodnotu. Aby to všechno fungovalo stoprocentně, to se stává málokdy. Pracovala jsem v mnoha kancelářích a všude jsem se něco naučila, ale nikde to nebylo stoprocentně ideální. Měla jsem v Anglii kamaráda, kterého jsem znala od sedmdesátých let. Měl kancelář se dvěma partnery, dvanáct lidí. Vypadali ideálně, jako sehraný tým. A pak jsem ho potkala po letech a ptám se: „Tak co děláš?“ A on říká: „Zavřel jsem to. Já už ty svoje kamarády nemohl ani vidět.“ (smích) Já to vnímám jako dlouholetý partnerský vztah. Je to organismus. Lidi se mění, rozvádějí, mají děti, nové zájmy, mění se svět kolem nich. Kancelář se pořád proměňuje, musí zůstat živá.

Mám hrůzu, abych nebrzdila progres, ale pořád mě to baví. Když jdu po ulici, pořád koukám, co kdo dělá, jak řeší detaily, jak se chová materiál. Nevím, jestli jsem taková byla i ve třiceti, ale myslím, že ano. Možná i proto, že nás tehdy bylo na fakultě jen šest holek mezi osmdesáti muži. Pořád jsme musely dokazovat, že na to máme. Největší pochvala tehdy byla, když někdo řekl: „To nevypadá jako holčičí projekt.“ 

Když jsem tam přišla, byla jsem osoba ze země za železnou oponou. Nikdo nevěděl, co si o mně má myslet. Jednou mě pozval šéf architekt společnosti Dunlop, pan Bentley, který jezdil autem značky Bentley, ke své přítelkyni, která žila za Londýnem. Měli usedlost ze čtrnáctého století, s loveckými psy, s krásnou zahradou. Když jsme přijeli, vyšla paní domu, starší dáma, a podívala se na mě odshora dolů, několikrát, a pak se obrátila k němu: „Ale ona vypadá jako my!“ Moje angličtina byla asi hrozná. Nikdy jsem tady doma neměla učitele, který by v Anglii žil a měl tu správnou výslovnost. Myslela jsem si, že anglicky umím, ale oni mi nerozuměli. A v určitých společenských vrstvách je na jazyk obrovská citlivost. Takže jsem musela pořád dokazovat, že vím, co dělám. Musela jsem pracovat dvakrát tolik, aby mě brali vážně. Naštěstí mě vychovali lidé, kteří ještě pracovali za první republiky, a ti měli v krvi odpovědnost. Nikdy jsem neusilovala o publicitu, ale občas si někdo něčeho všiml a něco otiskl. Byla to vždycky náhoda. Celý život je o tom, být zodpovědný, nezklamat důvěru a dělat věci pořádně.

Nebyl internet, všechno se muselo zjistit osobně. A já se nikdy nestyděla zeptat. Když jsem nevěděla, jak se staví cihlová zeď, prostě jsem se zeptala. Když se člověk nezeptá, udělá průšvih. Takhle jsem se všechno naučila. Myslím, že to hodně souvisí s výchovou – nebát se zeptat a nebát se přiznat, že něco nevím.