Cílem je najít pro dítě oporu, na kterou se může spolehnout celý život, říká zakladatelka projektu Spoluživot

Nemusí pršet, stačí, když kape. Pro děti z dětských domovů je každá ukázka zdravých vztahů a rodinného soužití cennou zkušeností, díky níž mohou být spokojenější v budoucím životě. Jednou variantou je adopce nebo pěstounské péče, pomoci ale může také péče hostitelská, v Česku zatím málo známý pojem. Dítě při ní dál žije v dětském domově, k tomu ale pravidelně tráví čas s hostitelem. Mohou to být společné dovolené, ale i obyčejná odpoledne strávená u filmu. Ideálním cílem je trvalý vztah, ve kterém se dítě bude moci na hostitele jako na oporu spolehnout celý život. „Hostitelská péče dítěti pomáhá získat skutečné představy o světě, který ho čeká, až dětský domov opustí. U hostitele vidí, jak funguje domácnost, jak se řeší každodenní situace, jaké to je, žít s někým ve vztahu založeném na důvěře,“ přibližuje přínosy hostitelství Tereza Šindlerová, zakladatelka projektu Spoluživot.

Ten se věnuje přímo hostitelské péči i jejímu zviditelňování. K odstartování projektu dovedla Šindlerovou osobní zkušenost s dobrovolnictvím i spolupráce s Angelikou Nevěřilovou z organizace Dobré víly dětem. Ale především setkání s tehdy dvanáctiletou Natálkou. Tereza dívku nejprve brala na víkendové výlety, až se postupně stala členem její rodiny. „Je pro mě velká radost sledovat, jak se Natálka mění v ženu, která umí důvěřovat, pracovat s emocemi a mluvit o nich, a zároveň totéž dokáže učit i svoje kamarádky z dětského domova,“ říká Šindlerová.

Stát se hostitelem nevyžaduje žádné zvláštní schopnosti, je ale důležité si uvědomit, zda se na to člověk opravdu cítí. Děti v dětských domovech často čelí zklamání z planých slibů, zejména od svých biologických rodičů. Proto potřebují stabilitu, trpělivost a především pravidelnost. Hostitel zkrátka musí umět dodržet slovo. „Je zásadní, aby hostitelé dětem slibovali pouze realistické věci a zároveň i vůči nim měli reálná očekávání. Někdy se například může zdát, že jsou děti nevděčné, ale není to tak. Čekat od nich vděk ani není namístě. Mají v sobě spoustu nezpracovaných pocitů a zážitků,“ upozorňuje Šindlerová s tím, že Spoluživot nabízí hostitelům i dětem veškerou možnou podporu v podobě různých školení, konzultací a komunitních setkávání. Projekt úzce spolupracuje také s psychology.

Nicméně věnovat se hostitelské péči má i svá ale. V rozhovoru pro Vogue Leaders mluví Šindlerová o úskalích ústavní péče v Česku, stejně jako o nedostatečném financování v neziskovém sektoru.

Děti, které vyjdou z dětských domovů, často končí stejně jako jejich rodiče. Zažila jsem chlapečka, jehož máma byla závislá na drogách. On byl vždy velkým odpůrcem omamných substancí, ale asi tři měsíce po odchodu z dětského domova začal maminku navštěvovat a závislosti propadl také. A když mají děti z dětských domovů vlastní potomky, často jsou i jim pak odebráni – maminka mojí Natálky je také z dětského domova. Dřív jsem bezdomovce na ulicích odsuzovala, ale dnes za nimi vidím právě děti z dětských domovů, které neměly na výběr. Proto hostitelská péče dává smysl. I kdyby se jen pár jednotlivcům podařilo změnit životní dráhu, bude to úspěch.

Zaprvé většina dětí v dětských domovech často nemá přístup k terapii a psychologické pomoci. Když pak začnou mít konkrétní problémy, například se sebepoškozováním, putují zpravidla rovnou k lékaři, kde už dostanou jen medikaci. Ale příčiny s nimi nikdo neřeší. Druhou slabinou je, že na jednoho vychovatele v některých domovech vychází i osm dětí, což je hrozně moc. Vychovatelé odvádějí skvělou práci, ale při současných kapacitách neexistuje prostor pro individuální péči. Nicméně jsou snahy o transformaci systému dětských domovů a moc by se mi líbilo, kdyby vyšly. Stojí na myšlence, že by se děti z velkých domů přestěhovaly do menších bytů, kde by jich žilo maximálně šest. Lépe by se tak simulovalo rodinné prostředí, zároveň by se děti zbavily nálepky, že jsou z „děcáku“. Změna by byla samozřejmě finančně náročná, ale v konečném důsledku pro stát levnější, protože děti z dětských domovů ve velké míře končí pokud ne přímo na ulici, tak na sociálních dávkách.