Ženy v armádě: Každý z nás, kdo někam odjíždí, musí počítat s variantou, že se nevrátí

Petra Pihera: Určitě. Každý voják přísahá, že ve službě vlasti je ochoten nasadit i svůj vlastní život. Jsme k tomu také cvičení. Učíme se pracovat se stresem. A je potřeba, aby se s tím naučil pracovat opravdu každý z nás, protože se to každého z nás může týkat, jako už se to týkalo řady našich kolegů. Někteří se z konfliktů vrátili těžce zranění tak, že ztratili šanci na normální život, a někteří se bohužel nevrátili vůbec. Každý z nás, kdo někam odjíždí, musí počítat s variantou, že se nevrátí.

Nikola Janáčková: Procházíme stejnými výcviky. A přestože v tuto chvíli jsme v situaci, kdy reálně zřejmě nehrozí naše nasazení v boji, je třeba být připraveni na všechno. Včetně možnosti zranění nebo ztráty života.

NJ: Od začátku bylo tohle téma součástí hovorů o tom, že vstoupím do záloh. Není to jednoduché a nepovídáme si o tom pořád, ale vnímám, že i přes tato rizika mě podporují jak mí rodiče, tak přátelé. Říkat, že chápou, si úplně netroufám. Ale myslím, že vidí, jak jsem spokojená, když se ze cvičení vracím. A povedlo se mi vysvětlit jim, že právě tohle je něco, co mě baví a naplňuje.
PP: Pravda je, že někdy je obecně náročné civilnímu sektoru přetlumočit, co v armádě zažíváme. Jsou věci, které jsou nesdělitelné a nepřenosné. Ale mluvit otevřeně o rizicích je nezbytné. Naši blízcí, zvláště pak životní partneři, mají totiž nelehký úkol. Pokud budu mluvit sama za sebe: Já byla jako velitel kotvou pro ty, kterým jsem velela na misi v Litvě před dvěma lety. Tedy kdokoli měl problém, mohl kdykoli přijít, ale já jako velitel své strasti přece nebudu probírat s podřízenými. V tu chvíli jsou pro mě kotvou moji blízcí, potažmo partner, což není jednoduché.

PP: Skutečnost, že jsem odjela velet misi, se neodehrála ze dne na den. Jsem v armádě šestadvacet let a background takového rozhodnutí se sčítal celou dobu. Určitě to nebylo – s nadsázkou řečeno – jen kvůli dobrému PR. Ti, kteří mě tam poslali, to udělali proto, že znají mé schopnosti, vědí, jak pracuji s lidmi i obecně. Byla to velká výzva, řeknu to na rovinu. Šlo o zkušenost, během které se vám spousta věcí vytříbí, mnohé přehodnotíte. A to přes všechnu disciplínu, kterou v sobě jako voják máte. Ale měli jsme úkol a vždy platí, že ho splníme. A bezezbytku.

PP: Já si vůbec nemyslím, že si musím jako žena něco v armádě prolomit, jsme si rovnocenní. 

PP: U každého přichází důvěra ve stejné chvíli: tehdy, když dokáže, že o armádu skutečně stojí, že chápe její poslání, svou úlohu v ní a že odvádí skvělou práci. A je jedno, jestli jste žena, nebo muž.
NJ: V zálohách to vnímám mimochodem podobně…

NJ: To bylo tak trochu osudové. Pamatuju si na svůj úplně první výcvik, kde jsme měli součinnost s profíky, a já se už tehdy vezla v Panduru a říkala, že tohle jednou budu řídit.

NJ: Abych pravdu řekla, pro mě to bylo velké překvapení, protože jsem to osobně brala jako nějaký profesní milník a ani jsem nepočítala s tím, že bych mohla být první žena v aktivní záloze, která to absolvuje. Nás je v armádě totiž obecně celkem málo, ale v aktivních zálohách ještě méně. U mého útvaru je nás šest mezi osmdesáti muži. Do záloh jsem vstoupila s touhou dostat se k bojovému útvaru, k mechanizovanému praporu. Je to velmi vzácná kombinace. Tím spíš doufám, že kromě toho, co to znamená pro mě, to může inspirovat řadu lidí, nejen žen – posouvat se i k milníkům, které nepovažovali za reálné.