Nehera. Odkaz československé oděvní historie jako pilíř globálního úspěchu

Proč si v regionu, kde módní průmysl po devadesátých letech spíš ztrácel dech, vybrali manželé Bibiana a Ladislav Zdútovi právě módu a rozhodli se znovuoživit prvorepublikový významný podnik nesoucí jméno byznysmena Jana Nehery? „Móda je univerzální jazyk jako jakýkoli jiný design,“ vysvětluje Laco Zdút. V jeho příběhu se móda neobjevuje jako rozmarná volba, ale logické pokračování ambice „...expandovat v kreativním průmyslu. Mohlo to být cokoliv – nábytek, sklo… ale i oblečení.“ 

Kromě toho, že se svou ženou rozjeli Neheru, řídí Ladislav i jednu z největších reklamních agentur na Slovensku. Klíčové je pro oba napojení na zdejší tradici. „První Československá republika byla, co se týče konfekce, na světové špičce a my jsme se rozhodli postavit Neheru na této tradici s důrazem na tuzemskou výrobu a samozřejmě na kvalitu. Od začátku jsme chtěli vyrábět lokálně, ale výroba tu nebyla levná a nemohla konkurovat Číně nebo Bangladéši. Když jsme si spočítali velkoobchodní i maloobchodní ceny a marže, přirozeně nám vyšlo, že se pohybujeme v prémiovém segmentu a také že nám nebude stačit jen český a slovenský trh. Museli jsme jít ven.“

Volba místa nebyla otázkou vkusu, ale logistiky trhu. „Zvažovali jsme Paříž, Milán, Londýn. A Paříž je místo, kam jezdí všichni nákupčí,“ vysvětlují manželé. „V roce 2013 vznikala Nehera čistě jako lokální projekt: místní lidé, designéři, odborníci i výroba. Pak jsme si ale uvědomili, že jedna věc je kolekci vyvinout, a druhá umět ji prodat. Když nám došlo, že potřebujeme širší publikum, začali jsme od ledna 2014 značku budovat nanovo. Přizvali jsme lidi ze zahraničí se zkušeností s typem značky postavené na velkoobchodu přes Paříž. Během devíti měsíců jsme udělali dvě kolekce – jednu testovací a druhou pro Paříž, kterou jsme už reálně prodávali.“ 

Rychlost, s níž se to odehrálo, byla podle Bibiany téměř absurdní. Dnes už je Nehera jiný organismus než v letech 2014–2015, kdy šlo o velkoobchod. Teď jde o model smíšený: velkoobchod a vlastní maloobchod. Aktuálně má Nehera dvě vlastní prodejny, a to ve Vídni a v Bratislavě, a kolekce drží v rytmu čtyř ročně. „Každou sezonu jedna dámská a jedna pánská, tedy dvě dámské a dvě pánské kolekce ročně.“ I nadále si značka drží také showroom v Paříži. Tak jako pro mnohé, i pro Neheru byla velkým resetem pandemie, během níž značka významně upravila svou distribuční síť. Od té doby má agenta v Jižní Koreji, distributora v Číně a v Japonsku a od prosince 2025 také agenta v New Yorku. „Pandemie světové trhy skutečně hodně změnila. Evropské a severoamerické objednávky šly ze dne na den na nulu, ale Jižní Korea a Čína paradoxně během pandemie prudce rostly, protože ji zvládaly lépe než Evropa nebo USA,“ popisují manželé.

Jak moc je teď dlouhodobě udržitelné vyrábět lokálně? „Zhruba 90 % naší výroby je pořád lokální. Jenže lokální výrobní možnosti se od devadesátých let stále zmenšují. Nevím, jestli se nám povede dlouhodobě udržet výrobu jen čistě v Česku a na Slovensku. A i když do toho započítáme Evropu, například Británii nebo Rakousko, některé technologie tu prostě nejsou a najdete je jen v Itálii nebo v Číně. Itálie je hodně drahá, takže u specifických věcí nám občas nezbývá než jít do Číny,“ popisují manželé Zdútovi, podle nichž ovšem nemá v lokálních podmínkách smysl konkurovat Číně nebo Itálii, co se týče objemu, ale je tu velký prostor pro specializaci a pro flexibilitu, co se kapacity týče.

„V devadesátkách tu dílny jely na obří zakázky typu 10 000 stejných kabátů, ale ta doba je pryč. Dnes je klíčová přizpůsobivost – umět přestavět výrobu, zvládnout různé typy produktů, mít šikovně zorganizovanou práci. Kvalitu šití na Slovensku máme pořád velmi vysokou, ale chybí pružnost a průběžná modernizace technologií. Když zvládneme flexibilitu, kvalitu a aspoň nějakou obnovu strojů, práce v oboru tu stále bude.“

Manželé Zdútovi mi také vysvětlují, jak pro ně bylo ze začátku náročné lokální výrobce vůbec najít: „Byli jsme pro ně malí, noví, a tím pádem rizikoví. A ještě jsme měli vysoké nároky, protože v té cenové kategorii musí být vysoká kvalita. Chodili jsme v podstatě od dveří ke dveřím a vysvětlovali, kdo jsme a že tu budeme i příští rok. Dnes je situace jiná. Mnoho velkých továren, které nás tehdy odmítly, už neexistuje a na jejich místě vznikly menší dílny, často vedené lidmi s dlouholetou zkušeností. Nám to v něčem vyhovuje, protože malé provozy bývají flexibilnější. Důležitá je i schopnost dělat vývoj, což je náročné, pomalé a drahé, a ne každá dílna do toho chce jít,“ popisují manželé zákulisí lokální výroby. 

„Nejprve je návrh, pak design, pak střihová konstrukce, potom první prototyp, druhý prototyp, a nakonec obchodní vzorek,“ popisuje Bibiana. „U externích dílen vývoj znamená i to, že dodáme vlastní střih (máme vlastní konstrukční dílnu a technology), naši technici do dílny jedou a vysvětlí technologický postup šití. Oni to zkusí, my to okomentujeme, a oni se to na tom naučí. A teprve potom, když máme objednávky, škálujeme střihy, připraví se materiál a rozjede se průmyslová výroba. Rozdíl je, že vývoj často drží jedna modelová krejčová, zatímco výroba znamená rozdělit její práci na více lidí a nastavit přesnou posloupnost operací.“ 

Nehera musela kromě značky vybudovat tedy také funkční infrastrukturu: „Když jsme později přizvali lidi ze zahraničí, nebylo to proto, že by místní designéři nebyli dobří, ale proto, že chyběly zkušenosti, co všechno je nutné, abyste byli konkurenceschopní v segmentu luxusních značek v Paříži. Módní přehlídka je jen malá část, my potřebujeme sbírat objednávky, vyrobit, doručit včas, minimalizovat reklamace a mít opakovatelné procesy.“

Hraje v tom na slovenském trhu také vzdělávání v oboru? Podle manželů Zdútových rozhodně ano. „Nestačí jen učit design. Na školách by se měly potkávat i další profese: marketing, střihová konstrukce, technologie... Už během studia by měla vznikat spolupráce, aby student hned po škole věděl, koho pro značku potřebuje. Velký problém je i úbytek středních odborných škol, kde se učí střihové technologie, modelářství atd.“

„Značku Nehera jsme zvolili jako poctu kvalitě konfekce první republiky. Nemáme archiv, ale je to poklona tehdejší úrovni a jejímu odkazu. Naše DNA stojí na pohodlí, krejčovině a na kreativním designu. Lidé chtějí nosit kousky, které vychází z formálního tailoringu, ale musejí být i funkční, pohodlné a originální. Přesně to je naše mise,“ popisuje Ladislav Zdút, co rezonuje i v zahraničí. „Oblečení je součástí kulturního kontextu, takže nějaké rozdíly v zákaznictvu například mezi Asií nebo Amerikou tu jsou. Ale každý trh má skupinu lidí, které můžeme oslovit. Důležité je, co jako značka reprezentujeme a aby to bylo srozumitelné a dlouhodobě konzistentní. Nemůže to být je honění trendů. Jedině když značka drží své principy, si k ní zákaznictvo může vytvořit důvěru a vznikají dlouhodobé vztahy.“ 

Zdútovi také zdůrazňují, že tradice, na niž navazují, není prázdná marketingová fráze. Jde o hledání řešení, jež jsou často založená na tradičních postupech. Dříve totiž věci musely být udržitelné přirozeně, protože například odvézt odpad na druhý konec světa prostě nešlo. Jako příklad uvádí používání lnu. „Len se k nám dostal přirozeně, ale my museli ze začátku některé naše zahraniční spolupracovníky přesvědčit, aby ho přijali jako dostatečně luxusní. Dnes se navíc ukazuje, že může mít i ekologické výhody, jako je třeba menší spotřeba vody,“ popisují manželé, kteří plody svého přístupu vidí dennodenně třeba i v tom, že do jejich butiků vodí dcery z generace Z své maminky. Nehera totiž necílí na skupinu určitého věku, ale hodnotového žebříčku, který rezonuje nejen zde, odkud značka pochází a odkud čerpá, ale i na globálním poli. Více než kdy dříve je tu totiž velká skupina lidí, která spíše než po trendu touží po ukotvení a šatech, které naplňují i hodnoty, za nimiž stojí.