Ženy berou míň. A co dál?

Claudia Goldin se stane třetí ženou, která získá prestižní cenu udělovanou Švédskou akademií na památku Alfreda Nobela, a vůbec první, jež ji získá sama (bez mužského kolegy). Od 70. let 20. století provádí studie, které se týkají systémové nerovnosti, jíž trpí ženy na trhu práce. Její výzkumy zdaleka přesahují téma rovného odměňování a tímto oceněním konečně získají zaslouženou pozornost veřejnosti. „Obecně se zdá, že rozdíly ve mzdách jsou způsobeny přímou diskriminací [kdy žena za stejnou práci dostává nižší plat –⁠ pozn. red.], i když ta ve skutečnosti za většinou problémů přímo nestojí. Rozdíl ve mzdách je vlastně souhrnným ukazatelem nepřímých diskriminací na základě genderu, které se vyskytují na trhu práce," uvádí Astrid Agenjo Calderón, ekonomka a doktorka sociálních věd, která působí na katedře ekonomie a statistiky na univerzitě v Leónu a věnuje se právě těmto nerovnostem. Ve Španělsku činil v roce 2022 (podle údajů ze zprávy Global Gender Gap 2022) rozdíl v odměňování žen a mužů 28,21 %, podle španělských odborů pak 20,9 %.

„Ženy tráví méně času vyděláváním peněz. Když použijete ukazatele, jako je průměrný hrubý roční výdělek, právě tam je znát rozdíl. Proč pracujeme za peníze méně času? Odpověď souvisí se strukturální nerovností, která se vyskytuje v domácnostech: Ženy se více starají o domov a to přímo ovlivňuje jejich pracovní život." Tato situace má dopad nejen na současnou životní úroveň ženské populace, ale také na její budoucnost. Nižní příjmy znamenají nižší důchody. Podle zářijových údajů pro rok 2023 činí průměrný důchod španělských mužů 1 443,95 EUR měsíčně, zatímco u žen pouze 972,92 EUR, tedy o 45 % méně. Tento rozdíl v důchodech se projevuje v dlouhodobém horizontu. Proti feminizaci chudoby u starších žen je třeba bojovat tím, že se ohlédneme zpět a porozumíme diskriminaci, ke které dochází v mladším věku. Potřebujeme studovat, co se děje od počátku."

Yolanda Jubeto je profesorka, výzkumnice a doktorka ekonomie na Baskické univerzitě, zároveň se specializuje na feministickou ekonomii. Podle ní „je klíčové zvýšit minimální mzdu, protože tak se sníží rozdíl alespoň u nejvíce ohrožených žen na trhu práce. Další otázkou, kterou zaměstnavatelé neradi řeší, je zkrácení pracovního dne. Přitom je dokonce známý fakt, že kratší pracovní doba může zvyšovat produktivitu, protože se člověk více soustředí. Požadavek na fyzickou přítomnost na pracovišti, který se zdál být s online nástroji na ústupu, pořád trvá a je nadále oceňovaný, stejně jako ochota být neustále k dispozici."

Claudia Goldin ukázala, že velká část rozdílů v platech je důsledkem toho, že ženy pracují na zkrácenou nebo pružnější pracovní dobu, aby se mohly věnovat rodině, zatímco muži dávají přednost práci. Potvrzují to údaje španělského Národního statistického úřadu z roku 2022: pouze 3,5 % mužů z celkového počtu zaměstnaných má smlouvy na částečný úvazek. 75 % veškerých smluv na zkrácený úvazek je uzavřeno se ženami.

„Práce doma se nepovažuje za ekonomiku, ta se objevuje, až když jdete do práce. Z feministické perspektivy i z perspektivy jiných autorů, jako je Karl Polanyi nebo Aristoteles, je ekonomika vysvětlována jako obživa. To, co obstarává život. A toho se dosahuje mnoha různými způsoby. V kapitalistických systémech je velmi důležitá mzda, ale existuje ještě další část, která se odehrává v domácnostech, v rodinách a v sousedských komunitách, které také souvisejí s ekonomikou a pomáhají zajišťovat živobytí. Neoklasické pohledy na věc jsou velmi omezující, nevidí všechny souvislosti." Uzuri Aboitiz Hidalgo, doktorka sociální antropologie z Barcelonské univerzity a členka feministického vzdělávacího a výzkumného sdružení Emagin, zdůrazňuje základní problém rozdělení dvou sfér: Soukromé sféry, jejíž břemeno leží téměř výhradně na ženách, a veřejné sféry, které dominuje ekonomická hodnota. „Feministická ekonomie vzniká proto, aby pochopila vztah mezi genderovými vztahy a socioekonomickým systémem. Chápeme totiž, že genderové vztahy jsou ekonomické, mají ekonomický základ.” Ekonom Amartya Sena zjistil, že existuje více neplacené práce než placené. Objevil také, že celková zátěž práce žen je větší. A třetí závěr, ke kterému dospěl, zněl, že práce je nerovnoměrně rozdělena: Především ženy vykonávají více neplacené práce a muži vykonávají více placené práce. Ženy stráví placenou prací, neplacenou prací a dojížděním až 63,3 hodin týdně, muži pouze 56,5 hodin týdně. „Ekonomická věda si představuje, že peníze přicházejí do domu a automaticky se proměňují v uspokojení potřeb. My z feministického hlediska říkáme, že je třeba zohlednit více aspektů – někdo všechnu tu práci doma musí udělat. Claudia Goldin se snaží tyto dva prostory popsat a vyjádřit."

„Stalo se normou, že přirozeným prostorem pro muže není domov, ale firma. Proto jsou lépe placeni, proto se po nich více požaduje. V podstatě zaměstnavatelé v určitých povoláních preferují muže, protože vědí, že budou pružněji k dispozici, že budou práci věnovat veškerý čas. Není to však tak jednoduché, protože ženy mají zase obrovskou produktivitu. Jsme vychovávány k tomu, abychom byly navenek dokonalé. A to jsme, hodně pracujeme." Yolanda Jubeto prosazuje, aby se velké projekty, které potřebují, aby se jim někdo věnoval 24 hodin denně, rozložily na několik odborníků: „Samotná logika kapitalistického obchodního systému je velmi zvrácená. Je tak perverzní, že nás vyhání, ale zároveň nám říká, že nás má rád." S tímto názorem se ztotožňuje i Agenjo Calderon: „Pokud jde o zaměstnávání žen, je to, jako by měly na čele nápis, že jsou méně využitelné, protože jsou potenciálními matkami. V tomto smyslu existuje předsudek, který se nás přímo dotýká. Předpokládá se, že budeme pro trh práce méně dostupné." 

Některé feministické platformy bojují za to, aby i muži museli povinně čerpat otcovskou dovolenou. „Firmy by tak věděly, že ani s nimi nebudou moci počítat. Jedině tak dojde ke kulturní změně," uvádí Yolanda Jubeto. „Mladé páry by na tento krok vpřed mohly přistoupit celkem snadno, ale musíme se změnit ve všech institucionálních strukturách. Proto je vše složitější. Mít možnost zažít několik týdnů, měsíců, nebo dokonce rok rodičovské dovolené je skvělé, musí se vám pak ale započítat do důchodu."

„Mateřství je penalizováno, stejně jako péče o seniory," uvádí Agenjo Caldeóno, která právě porodila své první dítě a na vlastní kůži zažívá vše, co teoreticky studovala. „Pokud nemám zajištěnu pomoc rodiny nebo peníze na zaplacení hlídání, protože to veřejně dostupné prakticky neexistuje, nemůžu se za stejných podmínek vrátit do práce. Právě zde se začínají objevovat tyto typy nerovností, které mají dopad na rozdíly ve mzdách.”

Claudia Goldin v této souvislosti ve svých studiích zdůrazňuje význam referenčních zkušeností: „Pokud jsou očekávání mladých žen utvářena zkušenostmi předchozích generací (například jejich matek, které se vrátily do práce, až když jejich děti vyrostly), pak bude vývoj pomalý." Yolanda Jubeto s tímto názorem nesouhlasí: „Když se něco změní, zdá se nám, že to tak bylo vždycky, protože si na to okamžitě zvykneme. Vidím to u mladých lidí. I z Barbie se přece může stát feministka.” 

Podle zprávy společnosti PwC z roku 2021 bude trvat 126 let, než se celosvětové rozdíly v platech sníží, pokud se nenavýší opatření na jejich potírání. A Mezinárodní organizace práce v 90. letech 20. století předpověděla, že dosažení rovnosti v práci bude trvat 200 let. „Musíme zrychlit, vyvinout větší tlak. Se současným mýtem rovnosti se zdá, že vše jde dobře, že vše je lineární a vše plyne. Ale data nám říkají, že tomu tak není. Musíme si to znovu jasně uvědomit, protože setrvačností nic nevyřešíme."

Jedním z klíčových faktorů bylo vždy vzdělání a studium žen na univerzitách. Claudia Goldin to reflektovala již v jedné ze svých studií, která v roce 2008 získala cenu RH Hawkings Award. Vysvětlila v ní, že americký vzdělávací systém, který v roce 1900 rozšířil středoškolské vzdělání, způsobil, že příjmy většiny lidí během prvních osmi desetiletí vzrostly a zároveň se snížila nerovnost. Podle dalších studií však od roku 1980 ze složitých důvodů nastala opačná situace: Pokles vzdělanosti doprovázel růst nerovnosti. Dnes nízké zastoupení žen ve vědě a v technických profesích opět vyvolává obavy, protože právě tyto obory budou patřit mezi dobře placené. Pokud se ženy nezačnou více zapojovat, budou opět vynechány.