Umělkyně Kateřina Šedá ukazuje, kolik toho máme společného

Práce s lidmi je pro Kateřinu Šedou stěžejní. Trpělivě a pečlivě hledá v naší společnosti stereotypy, které nás když už ne ničí, tak určitým způsobem limitují, a snaží se je nenápadným způsobem nabourat. Ačkoli běžně pracuje s malým výsekem obyvatel, těžko ve všech jejích aktivitách necítit aktivistickou naději, že podobné nápady udělají naše bytí smysluplnějším. 

V této zóně zájmu byl projekt Od nevidím do nevidím, kdy umělkyně přesvědčila obyvatele Bedřichovic, aby se s ní vydali do Londýna a předstírali, že jsou stále doma. Na půdorysu svého bydliště, ale na dohled Big Benu společně rozbíjeli časoprostor. S vesnicí a jejími rodáky pracovala i v jednom ze svých vůbec prvních projektů Nic tam není, kdy celá obec vykonávala ve stejný čas stejnou činnost. 

Podstatou jejích aktivit je fakt, že nejsou striktně koncipované pro vnější obecenstvo. Z desítek performancí, které během své dosavadní kariéry realizovala, skoro vždy vznikne tradiční výstup ve formě výstavy, fotodokumentace nebo videa. Ale mnohem fatálnější dopad mají tyto intervence na samotné účastníky. Podstata sdělení nesměřuje ven, jak je běžné v celé historii výtvarného umění. Divák je jen druhý na řadě v recepci tohoto díla. Tím prvním je samotný aktér.

Stejně jako ráda deformuje zaběhnutý řád věcí u svých akcí, dokáže podobně radikálně změnit svůj umělecký zájem. Středobodem ale vždy zůstává člověk. A empatie. V době, kdy se nejen česká společnost polarizuje a odborníci varují, že ztrácíme schopnost si naslouchat, je přístup Kateřiny Šedé ozdravný. Učí nás chápat, že všichni společně neseme určité rysy a znaky a není nutné se povyšovat ani ponižovat. A přitom nic z toho nevykládá zbytečně seriózně. Právě naopak!

Projekt Brnox – průvodce brněnským Bronxem ukazuje vyloučenou brněnskou lokalitu jako živou, autentickou část města. Je možná na pohled víc oprýskaná a neuspořádaná, ale to ji nesmí a nemůže zbavovat lidství. Šedá tři roky obcházela místní obchody, restaurace, jezdila tramvají a zaznamenávala útržky rozhovorů nebo se sama aktivně vyptávala. Přímočaře a bez předsudků. Výsledek je pestrá směs hlášek, historek a postřehů, která se nesnaží život Romů v Brně idealizovat, ale ani démonizovat.

Na přístupu Kateřiny Šedé je velmi dobré demonstrovat, jak křehká bývá hranice mezi sarkasmem a humorem. Cílem není strojená korektnost. Šedá vypráví a ukazuje věci tak, jak jsou. Nesnaží se ale okolí manipulovat ve svůj prospěch. Nechce, abychom se při četbě lidem vysmívali, ale skrze někdy bizarní situace se s nimi naopak identifikovali. Nejlépe je tato vize vidět na aktuálním projektu Národní sbírka zlozvyků, kterému se Kateřina Šedá věnuje již několik let. Postupně začala shromažďovat naše špatné návyky, ať už je to kousání nehtů, skákání do řeči, ale i naprosté jedinečnosti. Mapování vzala opravdu zeširoka. Zpočátku sice narážela na ostych a stud, nyní ale její sbírka čítá už přes třicet tisíc zlozvyků.

Cílem projektu není stigmatizace člověka skrz jeho podivný návyk. Kateřina Šedá naopak ukazuje, kolik toho máme společného. Ať jste policista, učitel, nebo senior, demokrat, nebo republikán, boomer, nebo příslušník Gen Z, svůj zlozvyk si hýčká každý. Letitý projekt vyvrcholí v prosinci v Brně na Římském náměstí na Vánočním festivalu zlozvyků a také knihou, kterou Kateřina Šedá nyní edituje. Výsledkem bude opět specifický sociální experiment, který nám mimoděk ukazuje, kým dnes jsme. Nebo bychom mohli být.