Iveta Radičová: Mnozí se stále domnívají, že když žena řekne ne, myslí ano

Když vstupuji na půdu Masmediální fakulty Panevropské univerzity v Bratislavě, nevím, co čekat. Z lidí nebývám nesvá a nejsem ani teď, co si však musím přiznat, zatímco stoupám po schodišti k její pracovně, je určitá nervozita. Lépe řečeno, žaludek mírně kmitající z respektu, který její jméno v člověku přirozeně budí. Procházím jména na dveřích kanceláří, hledám tu její a začínám si uvědomovat, že ze všech jejích kariérních poloh ve mně snad nejvíc rezonuje její úspěšná dráha v akademické sféře. 

V oboru sociologie je pojmem nejen u nás doma, ale i v zahraničí – kdo by nechtěl mít svůj pracovní profil vedený v rámci Oxfordské univerzity, kde mnohokrát přednášela, ten je nejspíš příliš skromný nebo málo upřímný. A pak mi dveře otevře stvoření, které znám i neznám. Útlá postava, oblečená do minimalistických tmavomodrých šatů, s výrazným artsy náhrdelníkem, kráčí mi vstříc s úsměvem a svižnou chůzí. 

Stisk její ruky je pevný (velmi důležité), její pohled je přímý (ještě důležitější), neuhýbá tomu mému ani o milimetr. Usedám na konec dlouhého konferenčního stolu, podvědomě lustruji ten její pracovní, kterému dominuje odborná literatura a obligátní počítač. Pohled se mi zastavuje na skleněném poháru naplněném šlehačkou a čerstvými jahodami. „Starají se tady o mě,“ řekne, aniž bych se něco zeptala. 

Nalevo má pověšeného velkého Franze Kafku (jeden z jejích oblíbenců), za sebou barevnou trilogii od Daniela Bidelnici. Všechno sedí, všechno zapadá. Jediné, z čeho se dokážu rychle oklepat, jsou její oči. Vždycky jsem registrovala, že je má světlé, naživo jsou ale absolutně čisté a modré, až fialkové. Kdyby tady místo mě seděl Hapka, už by se s největší pravděpodobností přes vypolstrované dveře ozývala Levandulová.