Rektorka AVU Maria Topolčanská v rozhovoru přibližuje své vize i problémy, jimž akademie čelí.

Jednoduše: V té době jsem tam pracovala. Když to vezmu popořadě, do Prahy mě přivedla láska. Přestěhovala jsem se za svým partnerem, který je rodilý Žižkovák. Já jsem v Bratislavě měla dobré akademické místo na Slovenské akademii věd, Češi mě znali jako zahraniční oponentku, kritičku. Dlouho jsme proto zvažovali, kdo za kým se budeme stěhovat. Nakonec jsem tedy dala výpověď, prodala všechny věci, byt a uzavřela veškerou historii. V Praze jsem celé tři čtyři roky byla nezaměstnaná cizinka. Potom jsem našla uplatnění v Archipu (soukromá vysoká škola architektury, pozn. red.) a před pěti lety byla přijata na AVU, na prestižní katedru teorie a dějin umění. Měla jsem učit současnou architekturu a současnou městskou kulturu. K rektorským volbám mě nominovala studentská komora školního senátu jako protiváhu dosavadním prorektorům, kteří kandidovali. To oceňuju. Škola má být pro studenty.

Ty polohy v sobě vnitřně moc neodlišuji. Byla jsem v minulosti mimo jiné i nezávislou kurátorkou, věnovala se architektonické praxi, to všechno ke mně patří. Zdá se mi, že jsem pořád relativně stejná. Podle mě je důležité neklást si jednoduché otázky a to říkám i studentům. Být manažerkou se stále učím. Rozlišuji, kdy je neúspěch způsoben tím, že něco neumím, a kdy je dán mou snahou vést školu měkce, nepaternalisticky… feministicky, chcete­‑li. Tedy že ty takzvaně standardní „skills“ ani umět nechci. Nejsem a nebudu pán v saku. Jako učitelka jsem doufám zůstala stále stejná. To by vám spíš řekli studenti.

Rektorkou jsem se stala dost náhle, až překvapivě, jak pro okolí, tak pro sebe. Moje plány a zkušenosti byly jiné. Na škole jsem původně založila odbory a byla zvolena jejich předsedkyní. Zajímaly mne podmínky pracujících i studujících. Také jsem byla zvolena do akademického senátu, kde rezonovaly mé postoje, a navíc mě vždycky zajímal systém vzdělávání, veřejná pedagogika. Z řadové učitelky, kolegyně a členky akademické obce jsem se za jedny prázdniny, během nichž jsem se rozhodla, že výzvu přijmu, stala kandidátkou na rektorku. Změny se odehrály tak rychle, že jsem ani neměla čas je racionálně analyzovat. S manželem jsme seděli na benzinové pumpě v Davli a on mě opatrně přesvědčoval, ať kandidaturu přijmu. Silným protiargumentem byl ale rigidní systém školství, korupce. Podstatná pro mě však byla důvěra ve mě vložená, ta mě vlastně přiměla kandidovat. Měla jsem důvěru studentů, po zvolení jsem pak musela získávat i důvěru vedoucích pracovníků AVU. Přece jenom jsem neměla zkušenosti, jako kdybych bývala předtím proděkankou nebo prorektorkou. 

Zvolena jsem byla na začátku prosince a nastupovala prvního února. Odečtete­‑li si vánoční a novoroční volno, na sestavení týmu jsem měla extrémně málo času. Na AVU funguje zvláštní systém: rektor je volen jen se svou samostatnou vizí, nemusí představovat celý svůj tým. A já jsem žádný tým záměrně neměla, šla jsem do toho sama. Jsem nesmírně ráda, že mé současné kmenové prorektorky, které jsem oslovila, aby se staly členkami mého týmu, rychle souhlasily, protože souzněly s mými programovými představami a změnami. Neznaly jsme se předtím osobně, dala jsem na doporučení. Měla jsem představu, že to budou ženy aktivní ve svých profesích, s praxí úspěšných umělkyň a znalostí chodu různých uměleckých škol, které tím pádem chápou a cítí, co je pro současné umění důležité. Zároveň bylo pro mne důležité, aby s nominací souhlasil stávající prorektor, vzhledem k jeho renomé, přehledu na scéně a kontinuitě. Mám skvělou novou kancléřku. Ponechala jsem si kvestora. A jako rektorka mám také výbornou tajemnici. S tímto týmem jsem začínala. Postupně jsme doplňovali tým o další mezipozice na podporu férového zacházení, uměleckého výzkumu či vedení dílen.