Jak Olga Menzelová mohla vyrůst vedle svého manžela, co ji motivuje a jaké výzvy vidí v současnosti?

Myslím si, že jednotlivec zmůže hodně. Přesvědčil mě o tom sir Nicholas Winton. Osobně jsme se dokonce stihli seznámit a blíže poznat. Jeho neuvěřitelný příběh záchrany tisíců židovských dětí mi dodnes dává naději, že snažit se o podobné počiny má smysl. Proto také dál prostřednictvím své agentury Medialogue organizuji venkovní edukativní výstavy u nás i v zahraničí, poslední z triptychu výstav o naší současnosti a budoucnosti patří tématu Udržitelnost a civilizace. Živí mě komerční pronájem výstavního systému a výstavy tvořené pro klienty na klíč, nikoli naše výstavní aktivity. Ty mi ale dávají velký smysl, například když sleduji, jak si je přijíždějí prohlédnout školy a jak se děti zajímají o otázky udržitelnosti, jak hospodařit s vodou a energií, a o budoucnost naší planety. Současně ale nemohu být lhostejná k tomu, jak se v oblasti ekologie chová Čína nebo Indie. V Indii jsem několikrát byla, je frustrující na vlastní oči sledovat, jak se veškeré odpadky házejí do řeky. To je střet s natolik odlišnou mentalitou, že i velký green deal najednou působí jen jako hezká, ale ne moc pravděpodobná teorie. Celý svět by musel začít smýšlet jednotně. Dokážeme ještě zvrátit nastávající zmar, nebo alespoň naše děti? Nedávno jsem slyšela krásný rozhovor s Jane Goodall, v němž říkala, že na změnu planety ještě není pozdě. Provedli jsme už mnoho nevratných kroků, neumíme většinu věcí vrátit zpátky do přírody, takže je už hodně pozdě, ale ještě se můžeme pokusit vývoj zvrátit. Základem je samozřejmě vzdělání a to, že každý z nás přijme svůj díl zodpovědnosti za tento svět.  

Z dalšího vývoje mám velkou obavu, proto se snažím vlastní děti vést k co největší samostatnosti. Aby se o sebe uměly postarat, poradit si v krizových situacích, rozhodovat se odpovědně. Aby byly silné mentálně a fyzicky, ale holkám vštěpuji i svobodu finanční. Aby nezůstaly závislé na svých budoucích partnerech. Albertovi zase gentlemanství. Sama jsem dost brzy, možná už někdy v pubertě, věděla, co chci a co ne. Současné školství mnohdy zamrzlé v minulém století jim toho tolik nedá. Zastávám názor, že děti je nejlepší vychovávat láskou a příkladem. V čem děti vyrůstají, v čem žijí, jakými lidmi a názory jsou obklopeny, to je utváří. Ale jak jsme ve výchově uspěli nebo neuspěli, to se dozvíme až za mnoho desítek let. Šílené je, že už teď jsme se dočkali války v Evropě, a asi přijdou ještě těžší časy. Mám zlou předtuchu, že nastane nějaký zlom. Na těžkou dobu se psychicky i prakticky připravujeme, třeba domácími zásobami potravin a léků. Do toho hyperkorektnost prolínající se do našich životů, doba mi prostě přijde velmi divná, těžko se mi v ní orientuje i žije. Víru v sílu jedince ale přesto neztrácím. Věřím, že svět má smysl. 

Aby se z toho člověk nezbláznil, je podstatné si pouštět k tělu jen lidi s dobrým charakterem a pozitivní energií. Nenechat se zastrašit, nerezignovat. Pod vlivem strachu se člověk jen nechá zmanipulovat. Smýšlet pozitivně mě naučil Jirka. Najít si i v těžkých situacích něco pozitivního, bojovat proti efektu stáda. Hodně mě zocelilo i cestování a poznávání, jak lidé žijí jinde ve světě, inspirovat se, ale hledat také řešení těch negativních důsledků našeho často lehkovážného a krátkozrakého chování. Přispívat k pozitivním změnám v myšlení lidí na základě poznání, ne manipulace. Přispět k uvědomění, že jako lidstvo už nemůžeme žít jako doposud, že musíme najít nové cesty a řešení. O tom ostatně jsou i naše výstavy pro veřejnost. Projekt volně přístupných výstav ve veřejném prostoru jsem odstartovala již v roce 2006. Nedávno jsem objevila fotky z vernisáže leteckých snímků fotografa Yanna Arthus­‑Bertranda, během níž byla plná celá Kampa. Pohled na nadšené tváře mě znovu utvrdil v tom, že jdu správnou cestou. Na začátku bylo velmi obtížné získat na takovou formu výstavy finance. Sama jsem ještě neměla moc zkušeností ani síť kontaktů. Mluvit tehdy před českými podnikateli o udržitelnosti bylo sci-fi, to téma společností ještě vůbec nerezonovalo. 

Jeden výstavní projekt je vždy naplánován na tři roky. Uvedení se odehrává v Praze a pak expozice putuje po čtrnácti až sedmnácti městech České republiky, na což máme z regionů velmi dobré ohlasy. Jinak bych to už dávno nedělala. To je přesně ten pocitový protipól společenského úpadku, který jsem zmínila. Vidím, jak je důležité okolí podněcovat, abychom neztráceli motivaci a na tento tristní stav světa nerezignovali. Což se může stát. Považte, jak jsme byli 24. února loňského roku šokováni ruskou invazí na Ukrajinu a jak se nás tamější dění osobně dotýká teď… K tomu se přidal izraelsko-palestinský konflikt a z toho vycházející další válka. To vše na člověka strašně doléhá, ať chce, nebo ne. Chápu, že vytěsnění těchto témat je přirozená psychická obrana člověka, nastavená pudem sebezáchovy, abychom mohli fungovat a nezůstali paralyzováni. Ale není možné otupět zcela. S tím se smířit neumím.