Vogue Leaders

Veronika Křesťanová: Genderová vyváženost přispívá k věrohodnosti soudů

V českém soudnictví pracuje mnoho žen, muži se věnují spíše advokacii. Ústavní soudkyně Veronika Křesťanová v rozhovoru pro Vogue Leaders rozebírá, proč tomu tak může být a proč je genderová vyváženost pro soudy důležitá.
Foto: Vladimír Novotná © Ústavní soud
Veronika Křesťanová

V českém soudnictví pracuje poměrně hodně žen, ale spí­še na nižších stupních soudů. Čím to je?

Nevím, jestli by ta otázka neměla spíše znít, proč jde do justice méně mužů. Určitě je pravda, že ženy jdou do soudnictví často s očekáváním, že budou více pány, tedy spíš paními svého času. Ze zkušeností si myslím, že práce v justici je lépe slučitelná s rodinným životem než advokacie, ale nemusí to platit absolutně. Rozhodně nechci, aby to vyznělo tak, že v justici se méně pracuje! Jen povaha práce je jiná. U žen pak ve prospěch justice může hrát i to, že když se ve třiceti či spíše ještě o něco později stanou soudkyní, mají pak opravdu jistotu návratu po mateřské a rodičovské. Asi obecně se s prací v justici pojí vyšší pocit jistoty, stability. Koneckonců projevilo se to třeba i za covidu.

A když tedy otázku otočíme: Proč nejde do soudnictví více mužů?

Pro práci soudce je spodní věková hranice třiceti let. V advokacii to je jinak. Právnickou fakultu mohou studenti a studentky končit ve čtyřiadvaceti, profesní zkoušky lze vykonat po třech letech a pak už lze pracovat jako profesionál – advokát či advokátka. Na pozici podnikového právníka či právničky lze nastoupit rovnou po škole. Nechci sklouzávat ke stereotypům a generalizovat, ale mám pocit, že mužům možná více vadí to, že v justici kariéra a i možný vyšší příjem začíná právě až nejdříve ve třiceti, často později. Sama jsem si ve třiceti v advokacii myslela, že jsem téměř na vrcholu kariéry. To samozřejmě přeháním. Ale pravda je, že profesně jsem tehdy byla již ukotvená, vybudovala jsem si určité renomé, nasbírala řadu zkušeností, byla jsem plná sil a měla jsem jistě vyšší příjem než kolega či kolegyně z justice. Soudci a soudkyně ve třiceti teprve stojí na startovní čáře. Teprve tehdy třeba poprvé vedou veřejné soudní jednání. Advokáti v takovém věku již mají mnohé zkušenosti i z jednací síně. A nejen advokáti, ale i koncipienti. Jejich práce je možná také pestřejší a živější.

Ačkoli žen je v justici hodně, zůstávají často na nižších stupních soudů. Na vyšších stupních naopak převažují muži. Čím to je?

Můj dojem je, že to souvisí s umístěním soudů. Pokud jde o Prahu, má obrovskou výhodu, že krajský (v Praze se označuje jako městský) soud je ve stejném městě, jako jsou soudy obvodní. To v jiných soudních krajích není. Pokud působíte u okresního soudu, nemusíte se většinou stěho­vat nebo za prací dojíždět. Ale postup ke krajskému soudu už může znamenat, že vaše práce bude desítky nebo stov­ky kilometrů daleko od bydliště a rodiny. Právě toto může být podle mého silný faktor, který kariérní rozhodování žen ovlivňuje. Nechtějí pracovat daleko od bydliště, školky, školy. Je otázka, jestli by justice mohla nabídnout vstřícněj­ší podmínky, například více možností pracovat z domova, zkrácené úvazky. K postavení žen v justici je dobré zmínit, že jsou silně zastoupeny i ve vedení okresních a obvodních soudů a v současné době jsou čtyři z osmi krajských soudů vedeny ženami.

Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud a Ústavní soud sídlí v Brně. Myslíte, že i v tomto případě dojíždění hraje roli jako jeden z důvodů, proč je tam méně žen?

Myslím, že to tak může být. Spíše výjimečně se s přesunem soudce či soudkyně do Brna stěhuje i rodina. Do Brna se tedy dojíždí „jen“ za prací. Samo dojíždění je nekomfortní, stejně tak bydlení mimo domov. Hlavní podle mého je ale pořád to, že soudkyně s malými dětmi zpravidla nechce ani část týdne trávit mimo domov. Uvidíme, zda mladší generace soudkyň to vzhledem k silnějšímu zapojení otců do běžného chodu rodiny bude mít jinak. Jinak ale jsem přesvědčená, že kdyby vysoké soudy měly třeba i jen po­bočku v Praze, působilo by u nich víc žen už nyní.

Z patnácti soudců Ústavního soudu jsou nyní čtyři ženy...

Pořád je to významné zlepšení ve srovnání s obdobím, kdy u Ústavního soudu byla jen jedna. Nemyslím si, že zastoupe­ní žen a mužů by nutně muselo být půl na půl, to koneckon­ců při patnácti ani nejde. Ale menšina, ženská nebo mužská, to je jedno, by měla být dostatečně reprezentativní. Vyšší počet než čtyři by byl milý, zdál by se mi přirozený a vlastně mě do jisté míry mrzí, že se to tolik řeší, že se vyváženost nepovažuje za něco normálního. Zároveň si ale troufám říct, že ženský hlas je na Ústavním soudu slyšet již nyní.

Co genderová vyváženost Ústavnímu soudu přináší?

Řekla bych, že přispívá věrohodnosti. Ženy (a stejně tak muži) do rozhodování vnášejí jiné životní zkušenosti. Možná to určitým způsobem mění i atmosféru projedná­ vání. Otázku by spíše než mně bylo dobré položit těm, kteří na Ústavním soudu působí teď při složení čtyři ku jedenácti, ale zažili i nižší zastoupení žen a mohou porovnávat. Jinak ve sboru patnácti soudců a soudkyň záleží na jedinečnosti každého.
Veronika Křesťanová je absolventka Právnické fakulty UK a držitelka titulů Dr. a JUDr. V srpnu 2023 stala soudkyní Ústavního soudu, právu se však profesně věnuje už přes tři desetiletí. Osmnáct let působila v advokacii, kde se specializovala na autorské a mediální právo. V roce 2010 se stala soudkyní Městského soudu v Praze, od roku 2017 pak byla jeho místopředsedkyní. Zároveň se celou svou profesní kariéru věnuje i akademické činnosti, právo vyučovala na FSV UK, PF UK a stále ho přednáší na FAMU. Významně se podílela na přípravě autorského zákona z roku 2000. Obdržela několik ocenění a ve svém volném čase se věnuje rodině, běhu, umění a kultuře. Je dlouholetou bezpříspěvkovou dárkyní krve.

Celý rozhovor si můžete přečíst v nejnovějším vydání Vogue Leaders, které je společně s červnovou Vogue CS právě v prodeji.

Veronika Křesťanová bude jedním z hostů AI summitu by Vogue. Vstupenky a více informací o konferenci najdete tady.