Michael Rittstein: Nohy na stole

Poté, co před čtyřmi lety oslavil sedmdesátku velkolepou přehlídkou v Jízdárně Pražského hradu, připravil Rittstein pro Prahu další opulentní hostinu plnou zářivých barev a bizarních setkání, k nimž ho inspiruje jeho současné působiště – Brnířov na Domažlicku. Velká část výstavy totiž představuje právě díla z posledních dvou let, během kterých se Michael Rittstein víc a víc přesouvá na rodinné letní sídlo v západních Čechách. Tady nejen žije a je – jak sám říká – místní rázovitou postavou, ale také tu přirozeně nachází inspiraci v každodenních událostech všedního života na vsi. Co prozrazují jeho nedávná plátna o výletech do polí, výhledu z ateliéru, zvířecích návštěvnících nebo sousedech? Zdaleka nejen to, co zahlédne nebo odpozoruje; ostatně vždycky ho víc zajímalo malovat spíš to, v co by se daná situace mohla proměnit, nebo dokonce zvrhnout. Jeho bezbřehá fantazie si v těchto pomyslných „kdyby“ neklade žádné limity, Rittstein je bajkař, který se jako potměšilý pozorovatel s odstupem a řádnou dávkou humoru vysmívá vládnoucím stereotypům a politické korektnosti a zároveň ve svých obrazech oslavuje absurditu a nespoutanost asociací. 

Jako roztírač barvy, jak sám sebe s nadsázkou označuje, si fyzicky užívá práci s barevnou hmotou. Své akryly hněte z vysokých pastózních vrstev a malbu velkých formátů, o nichž s oblibou říká, že je maluje do šuplíku, začíná na zemi. Při práci poslouchá hudbu a skutečnost, že je milovníkem bigbítu, prozrazuje nejen energie barevných past a práce se štětcem, ale i témata některých z jeho vystavených pláten.

Obloukem – stejně, jako se vrátil na vesnici, kde trávil v dětství prázdniny – se vrací i k tématům ze zemědělství, která inspirovala už jeho úspěšnou diplomovou práci „Náš Brnířov“, již uzavíral studium na pražské AVU v roce 1974. Košilaté historky o ženách a mužích pracujících na polích získávají po čtyřiceti letech nový náboj i současné souvislosti.

Důležitou druhou polovinu Rittsteinovy přehlídky na Kampě tvoří soubor starších autorových děl ze soukromých sbírek, který kurátor výstavy Petr Mach promíchal s aktuální tvorbou. Ačkoli místy můžete mít pocit, že barevně opulentní a rozměrově výrazně větší akryly mají v expozici nespornou poziční výhodu, oleje z konce 70. a z 80. let za nimi co do kvality a zajímavosti rozhodně nezaostávají. Právě naopak: ukazují přesvědčivě, v čem tkví síla a jedinečnost tehdejší Rittsteinovy expresivní figurace. Střet absurdity, provokativnosti a zároveň naléhavosti přináší jedinečné svědectví o osobitém vnímání období normalizace a života v totalitní kleci panelákového bytu. V setkání se současnou tvorbou tyto obrazy také jednoznačně potvrzují, proč Michael Rittstein patří už pět desítek let mezi nepřehlédnutelné stálice naší umělecké scény.