Claude Monet: 150 let od vystavení prvního impresionistického obrazu

Až vás teď zjara vyláká sluníčko na výlet do přírody a vyčaruje v krajině před vašima očima podívanou plnou barev, světel a odlesků, možná někomu z vás v souvislosti s dojmem, který vás zaplaví, vytane na mysli slůvko „impresionistický“. Není důležité, jestli zrovna budete pozorovat hladinu rybníka nebo vzdálené horizonty hor v mlžném oparu. Důležitý je pocit, který vás přiměje slůvko si vybavit: chvějivý dojem, hřejivý odraz slunečních paprsků, hra světel, stínů a jásavých barev – a taky radost i údiv nad jedinečností prchavé nádhery. Přemýšlíte, kde se to slovíčko vzalo? Nejspíš jen málokdo si uvědomí, že letos v dubnu uplyne už sto padesát let, co slovo impresionistický spatřilo světlo světa. A rozhodně to původně nebylo označení, v němž by se odráželo okouzlení. Právě naopak.

Když v polovině dubna roku 1874 na první výstavě mladých nezávislých malířů v domě pařížského fotografa Nadara vystavil Claude Monet svůj obraz Impression, soleil levant (Dojem, východ slunce), umělecká kritika ho přijala s úsměšky a nepochopením. Monetův jitřní pohled na zářící vodní hladinu ve francouzském přístavu Le Havre totiž ani trochu nevypadal jako díla, která kritici nadšeně chválili na tradičních konzervativních uměleckých přehlídkách – salonech. Byl malován jasnými barvami, krátkými letmými dotyky štětce. Malíř fascinovaný světelnými proměnami, které se odehrávaly přímo před jeho očima, vytvořil obraz jako mozaiku drobných dělených barevných skvrn, které (jak tehdy dokázaly Chevreulovy objevy v oblasti optiky) se až na sítnici divákova oka spojí v onu okouzlující chvějivou vzdušnou impresi – v „dojem“. Ten, který Monet tolik toužil zachytit. 

Ale běda – žádný temnosvit, žádné pevné kontury – jen nekonečný jas a zářící barvy? Nevídané, odbyté, trestuhodně bezstarostné… Výtvarný kritik z časopisu Le Charivari Louis Leroy byl pobouřen. Skicovité a z jeho pohledu nehotové plátno, které Monet namaloval dva roky před výstavou, označil ve svém článku s odkazem k jeho názvu výsměšně za „impresionistické“, stejně jako díla Monetových přátel, kteří u Nadara vystavovali s ním. 

Byla to pestrá společnost sdružující na tři desítky rebelů, kteří odmítali akademickou malbu i zmiňované salony. Chtěli malovat venku, v přírodě i ve městě, bezprostředně zaznamenávat prchavou skutečnost. Proto je také zajímala nová technika, která jejich sny plnila snad nejdokonaleji – fotografie. 

Mezi tehdejšími vystavujícími najdeme i mnohá dnes významná jména – Paul Cézanne, Edgar Degas, Auguste Renoir nebo Camille Pissarro. Leroy jistě netušil, že označení, do něhož vložil veškerý svůj odsudek, přijme společnost mladých malířů za své a že zakrátko je bude historie znát jako impresionisty. Jejich umělecké snažení se stalo synonymem vývojového zlomu i nového začátku, který spojujeme se zrodem moderních uměleckých směrů. 

A když dnes s ohromením sledujeme částky, za něž se díla impresionistů prodávají na uměleckých aukcích, nebo trpělivě vyčkáváme ve frontách na možnost setkat se s jejich plátny v galeriích tváří v tvář, zdá se nám k nevíře, že první výstava v Nadarově fotografickém ateliéru byla z obchodního hlediska fiaskem a vidělo ji jen pár stovek návštěvníků. Dnes se jich za Monetovým klíčovým obrazem Impression, soleil levant do pařížského Musée Marmottan Monet vypraví každý rok desetitisíce.