Vyšívaný deník těla a tváře Lucie Rosické

Název výstavy The Mirror Diary volně odkazuje ke knize amerického básníka a esejisty Garretta Honga, v níž právě zrcadlo slouží jako prostředník k sebepoznávání s přesahem do celospolečenské reflexe. Také vyšívané obrazy vycházející hvězdy nejmladší umělecké generace Lucie Rosické nesou dlouhodobě autobiografický podtext. Nejde jen o to, že jimi otevřeně tematizuje více či méně skryté okolnosti svého života, ale i o fakt, že jejich hlavním námětem je od počátku téměř výhradně její vlastní tělo.  

To i dnes v její tvorbě spolehlivě slouží jako reference osobní životní situace, ale nyní se zřetelně mění jak perspektiva jeho zobrazování, tak informace, které nese. Dříve typický mobil a vyzývavé selfie-pózy nahradil právě pátravý pohled do zrcadla. Také koupelna – jindy dráždivá scéna pro vzrušující snímky nebo místo intimní péče – se změnila v oázu klidu a času pro sebe. Důvodem toho všeho se stalo mateřství. A právě proměny, které odstartovalo, se staly leitmotivem jejích nových prací.

Lucie Rosická skrze sebe vždy pojmenovávala témata rezonující v generačním kontextu, ať to byly tlak na sebeprezentaci, partnerské odloučení, nebo otázky sebepřijetí. Ostatně tady má zřejmě základ i její oblíbený princip, kdy nedokonalá místa na těle začala ve svých výšivkách nahrazovat zdobnými detaily typickými pro textilní průmysl. Třeba zanícené pupínky akné změnila v korálky. Tento přístup zůstává stejný, jen spektrum jejího zájmu se ještě více otevřelo. Vedle strií, padání vlasů nebo stop po kojení zvláštní místo zaujalo především výtvarné zpracování syndromu polycystických ovarií PCOS, což je hormonální porucha, kterou provázejí cysty na vaječnících způsobující neplodnost a projevuje se i zvýšeným růstem ochlupení. 

I místo něho Lucie Rosická používá symbolické náhražky. Ty její práce nejen vzdalují popisnosti a fungují jako dekorativní prvek, který trochu romanticky podvrací emotivní vyznění, ale zároveň vnášejí do hry nové významy. Perličky a 3D tištěné trny zůstávají tím, čím ve skutečnosti jsou, nevítaným vetřelcem v prostoru těla, a v ničem neubírají na naléhavosti tématu, nicméně posouvají kontext vizuálního čtení. Asi nejvíc se nabízí paralela s růží. Tu také sama autorka ve svých pracích poměrně široce rozvíjí. Zahrnuje stejně tak přímé odkazy na podobu květiny jako víceznačné někdy i trochu potměšilé významové hry obsahově rozprostřené od popínavosti po „píchání“.