Buď krásná, poslušná a hlavně matka. Divadelní hry, jež boří mýty patriarchátu

Právě teď máte jedinečnou šanci zajít si na některou z divadelních her, jež se věnují demýtizaci patriarchální společnosti, a to s humorem, ironií i poctivou dávkou intelektuálního kontextu. Ale nenechte se mýlit. Tyto příběhy, které my ženy známe až moc dobře, nepotřebují nic víc než trochu naší pozornosti. A věřte mi, vyplatí se to. 

V A studiu Rubín vznikla pod režisérským vedením Lucie Ferenzové adaptace populárního feministického komiksu švédské autorky Liv Strömquist V zrcadlové síni, scénář napsala umělecká šéfka Rubínu Dagmar Fričová. Podobně jako knižní předloha, i hra se snaží dát do souvislostí vše, co se týká krásy, samozřejmě z feministické perspektivy. Krása jako kapitál, jako dar i věčné prokletí. Na krásu často spoléháme, honíme se za ní všemi možnými způsoby, ale nakonec nám vždycky unikne. 

Víme, že ženy jsou podle svého vzhledu hodnoceny daleko častěji než muži (a někdy jen podle něj). Víme také, že krásným lidem se připisuje mnohem více pozitivních vlastností, dostávají lepší práci a máme tendenci se k nim celkově chovat lépe. Máme vůbec v tomto systému šanci vyhrát nebo se mu jakkoli vzepřít, když kapitalismus každou revoluci přetváří v nový produkt? To všechno jsou otázky, na něž spolu se čtyřmi herečkami hledáme odpovědi. Vydáváme se z říše pohádek a archetypálních příběhů, jako je ten o Sněhurce a především o její mámě, přes příběhy historické, jako je ten o princezně Sissi nebo o Marilyn Monroe, až po novodobé „pohádky internetové éry“, kam jistě patří příběh sester Kardashianových.

Hra V zrcadlové síni je chvílemi bolestně očistné putování, občas vás donutí se s úlevou zasmát, aby vás vzápětí zase chytla, sevřela a nepustila. Chytrá kombinace jmen a teorií, které známe ze společenských věd a filosofie (jako například teorie Francouze René Girarda nebo Zygmunta Baumana) s příběhy z Instagramu (kdo si pamatuje na Kylie Lip Challenge?) vás donutí přemýšlet o kráse z nových perspektiv. Proč si fotíme selfies? A proč se tak zatraceně bojíme stárnout? Můj tip je vzít na hru svého parnera, bráchu nebo nejlepšího kamaráda. Právě hry, jako je tato, jsou totiž důležité nejen pro nás ženy, kterých se osobně a velmi dotýkají, ale i pro naše mužské souputníky, kterým můžou objasnit, co je to „glamour labour“ a jak moc se dotýká každé jedné z nás. 

I počin s názvem Kuchyňské porno, který můžete vidět v pražském paláci Akropolis, je inspirovaný knihou, tentokrát českou. Titul Proč jsme tak naštvané? od právničky a odbornice na genderová studia Šárky Homfray zde ovšem slouží spíše jako rámec nebo coby styčné body, přes něž představení satirickou kabaretní formou popisuje tu nenápadné, tu očividnější překážky, které zná z vlastní zkušenosti snad každá žena. 

Od začátku hry jsem byla jako na trní a ani jedno moje oko nezůstalo suché, přestože nabízela zcela banální a obyčejné situace. Třeba jak vám kluci z party zakazují lézt za nimi na stromy, protože jste holka. Holčičky totiž přece patří do kuchyně, ne na stromy, tak kde je ten řetěz, kterým tě tam babička připoutá a naučí tě vařit svíčkovou? 

Tereza Holubová a Kristýna Štarhová nás provádějí každodenností života žen, počínaje tlakem na to, mít děti, přes objektifikaci až po sexuální násilí. A nechybí ani kabaretní písničky s tanci na téma „mužští odborníci nám vysvětlují, jak donutit ženy rodit“. A to vše se samozřejmě odehrává v kuchyni. Smích tuhne na rtech, v očích slzy. Kuchyňské porno je další divadelní počin, kterému by měli věnovat pozornost hlavně muži. Ostatně naše životy jako by byly často právě v jejich rukou. Jako třešnička na dortu působí vizuály k představení od fotografky Michaely Karásek Čejkové a působivá „pop“ výprava Zuzany Štěpančíkové. Po každém představení vás navíc čeká debata se zajímavou hostkou na současná feministická témata z různých oborů.

Divadelní soubor Maso krůtí prý kdysi jeden kritik popsal jako „dívčí punkovou formaci“. Od té doby si tuto nálepku Kateřina Beran a Eliška Soukupová přivlastnily, ať už si pod ní představíme cokoli. A co si pod ní představím já? Rozhodně autorská představení, kde je v hlavní roli zkušenost současné ženy. Ostatně na ní byl postaven i kultovní kousek tohoto souboru Čekání na kokota, který dokázal roky vyprodávat divadelní scénu NOD. 

Maso krůtí má nejen čich na témata, ale i na jejich zpracování, a proto je tento kus, postavený na tématu oidipovského komplexu, rozhodně must-see. A samozřejmě také proto, že na stagi uvidíte obří leopardí stripper heel. A dokonce jednoho muže! Aneb slovy samotných „krůt“: „Maso krůtí historicky poprvé uvádí inscenaci s hlavní mužskou postavou. Ale nenechte se zmást. Tento muž je samozřejmě zmítán strašlivým osudem, který mu servírují ženy jeho života. Co když je tvojí terapeutkou vlastní matka, která je zároveň tvým největším prokletím? Je tvůj osud opravdu jenom tvůj? A co bylo na počátku všeho...? Jasně, že matka.“