Nejlepší výstavy v Benátkách, které si nenechte ujít právě teď

Museo Correr se rozložilo na náměstí svatého Marka v budovách bývalého Královského paláce a Procuratie Nuove. Vzniklo ze soukromé pozůstalosti benátského šlechtice Teodora Correra, který svou rozsáhlou sbírku umění a starožitností odkázal městu na laguně na počátku 19. století. 

Muzeum mapuje ve svých útrobách více než tisíciletou historii Benátské republiky. K vidění jsou starodávné mapy, mince, brnění, navigační přístroje nebo třeba dřevotisk od Jacopa de Barbariho s vyobrazením města. Nesmí chybět sbírka benátského malířství od raných dob po renesanci, včetně děl mistrů, jako byli Tizian, Tintoretto nebo Giovanni Bellini. Projdete se tu honosně zařízenými pokoji, v nichž v 19. století přebývala rakouská císařovna Sissi, uchvátí vás taneční sál z napoleonské éry. Dech vám vyrazí dvě současné výstavy, které doplňují stálé sbírky muzea. Které to jsou?

„Když vykořisťujeme přírodu, vykořisťujeme tím vlastně sami sebe,“ říká Julian Charrière, který patří mezi mezinárodně nejúspěšnější výtvarníky své generace. Devětatřicetiletý francouzsko-švýcarský konceptuální umělec stojí za výstavou Spiral Economy. Charrière žije a tvoří v Berlíně a proslavil se netradičním přístupem, v němž kombinuje výtvarné umění (fotografii, sochařství, video) s vědeckým výzkumem. V roce 2024 obdržel prestižní cenu Eric and Wendy Schmidt Environment and Art Prize. Jeho díla najdete v předních světových muzeích a galeriích, v Centre Pompidou (Paříž, Francie), SFMOMA – San Francisco Museum of Modern Art (USA), Dallas Museum of Art (Dallas, USA), Fondation Beyeler (Riehen/Basilej, Švýcarsko), MAMbo – Museo d'Arte Moderna di Bologna (Boloňa, Itálie), Mori Art Museum (Tokio, Japonsko) nebo ve slavném australském MONA (Museum of Old and New Art) v Tasmánii.  Charrièreova současná díla (videa, instalace, sochy) jsou v Benátkách zasazena přímo do historických sálů muzea, kde vedou dialog s dokonalými mramorovými sochami slavného neoklasicistního sochaře Antonia Canovy.

Bizhan Bassiri je dvaasedmdesátiletý íránský sochař a malíř, který od roku 1975 žije a pracuje v Římě. V roce 2017 reprezentoval Írán na Benátském bienále. V roce 1984 stál u zrodu filozoficko-uměleckého konceptu Pensiero Magmatico (Magmatické myšlení), v němž práce s materiálem je jako neustále se převalující, žhavá a tvárná hmota – magma, jež postupně chladne a tuhne do pevných forem. Umělecké dílo není jen statický objekt, ale má v sobě vnitřní teplo a může se proměnit. 

V Sala delle Quattro Porte (Sále čtyř bran) na vás čeká jeho instalace s názvem Il Principe: Il Nottambulo del Pensiero Magmatico. Tahle výstava převrací klasický vztah pozorovatel – objekt. Umělecká díla zde „pozorují“ návštěvníka. Instalace je navržena tak, aby se sálem architektonicky rezonovala, nikoliv ho jen zaplňovala. Postava Prince je dva metry sedmdesát vysoká bronzová socha, jsou tu zlatí hadi, dřevěný pult, ale i strom obsypaný 90 portréty mistrů od 15. do 21. století od Piera della Francesca přes Caravaggia až po Burriho. Bassiri je zavěsil ve vznášející se galerii.  

Výstava, kterou podpořila módní značka Bottega Veneta, zkoumá následky kolonialismu, systémového rasismu, migrace a historických traumat. Slovo algebra pochází z arabského al-gabr, což znamená „znovuspojení oddělených částí“, nebo „narovnání“. Tento výraz se poprvé objevil v 9. století v názvu knihy perského matematika Muhammada ibn Músá al-Chorezmího, která položila základy řešení lineárních a kvadratických rovnic. Tentýž výraz se ale používal i v arabské medicíně pro napravování zlomených kostí. 

Devětačtyřicetiletý brazilský vizuální umělec Paulo Nazareth je známý svými performativními a často velmi fyzicky náročnými projekty, během kterých podniká rozsáhlé pěší túry napříč Amerikou, Karibikem i africkým kontinentem. Výstavou Algebra metaforicky vyjadřuje snahu léčit a zacelovat historické rány. Expozice přináší průřez více než dvaceti lety jeho tvorby. Kombinuje starší práce s díly speciálně vytvořenými pro Punta della Dogana. Prostor protíná hrubá linka vysypaná mořskou solí, která svým tvarem symbolicky připomíná obrys otrokářské lodi – tumbeiro. Výstava se nachází v horním patře bývalé celnice, kterou do podoby muzea navrhl japonský architekt Tadao Ando. 

Santa Maria della Pietà je barokní areál, který najdete na nábřeží Riva degli Schiavoni nedaleko Dóžecího paláce a náměstí svatého Marka. Tvoří ho kostel Santa Maria della Visitazione, jenž navrhl architekt Giorgio Massari a interiér freskami vyzdobil Giambattista Tiepolo. Další součástí areálu je Ospedale della Pietà, fungovala jako nemocnice a útočiště pro opuštěné či nuzné děti. Dívky zde získávaly špičkové hudební vzdělání. Jejich sbor, který vedl hudební skladatel Antonio Vivaldi, patřil k nejlepším v Evropě.  

V těchto nádherných prostorách se rozložil Národní pavilon Zimbabwe a v rámci 61. mezinárodního bienále umění zde prezentuje svou expozici s názvem Second Nature | Manyonga (Manyonga v šonském jazyce odkazuje na náruč či objetí). 

Kurátorka Fadzai Veronica Muchemwa vybrala pět současných zimbabwských umělců, kteří reprezentují různorodá média. Felix Shumba vystavuje multidisciplinární instalace. Výrazným dílem je jeho šestimetrový figurální příběh s názvem Wheel-telegram-east-window-line 145XV7-lower. Gideon Gomo představuje sochařské asambláže z kamene a kovů. K vidění je jeho sochařská instalace Audience of One z bronzu, nerezové oceli, plechů a šroubů, které tvoří opakující se tvary tyčící se z tmavého podkladu. Pardon Mapondera upozorňuje na téma udržitelnosti a ekologie a prezentuje rozměrné nástěnné textilní kompozice a plastické objekty vytvořené z recyklovaných materiálů, spotřebního odpadu (brčka či korálky) a nití. Eva Raath vystavuje velkoformátové textilní tisky a malby zkoumající kulturní identitu. Jedním z jejích děl je instalace When Your Brain Doesn't Fit the System. Franklyn Dzingai předkládá figurativní grafické práce vytvořené pomocí specifické techniky tisku z lepenky. 

V časech Benátské námořní republiky bývalo Palazzo delle Prigioni vězením. Sídlil tu i Signori di Notte al Criminal, obávaný soudní a policejní aparát. Stavbu navrhl renesanční architekt Antonio da Ponte (autor mostu Rialto) v roce 1589, dokončena byla o patnáct let později. Most vzdechů spojuje tuhle budovu z istrijského kamene s Dóžecím palácem. V jejím interiéru si lze prohlédnout původní cely, historická graffiti vyškrábaná vězni do zdí a muzejní expozice.

Pod hlavičkou Tchajwanského pavilonu se tu výstavou Screen Melancholy představuje sedmatřicetiletý Li Yi-Fan. Jeden z nejvýraznějších současných tchajwanských umělců se zaměřuje na nová média, digitální animace a videoart. Proslavilo ho kritické zkoumání vztahu mezi člověkem a moderními technologiemi. Sžíravým humorem komentuje přesycení internetu informacemi i úzkost z toho, jak obrazovky mění lidské vnímání a komunikaci. Je držitelem prestižní tchajwanské ceny Taishin Arts Award pro vizuální umění (2022) a filmové ceny Golden Harvest Award (2024). Kurátorem výstavy je významný odborník Raphael Fonseca (kurátor moderního a současného umění z Denver Art Museum). V netradičním prostoru sledujeme hodinovou videoinstalaci promítanou na obří obrazovku. Bizarní postavička, digitální loutka, nám vypráví příběh na pomezí frašky a dramatu. V sále jsou rozmístěny obří plastiky z 3D tisku. Jsou tu ruce, nohy, hlavy v nadlidské velikosti. Na některé z nich si můžete sednout. Virtuální tělo na obrazovce a fyzické tělo diváka se tak v místnosti postupně stírá...