Divadlo je tady od toho, aby se lidi nebáli mluvit, říká režisér Martin Františák a láká na sezonu 2022/2023

Martin Františák, osmačtyřicetiletý rodák z Valašského Meziříčí, se k divadlu dostal jen díky náhodě a vlastní zvědavosti. Zlákalo ho totiž nadšení spolužáka z gymnázia, který na JAMU už studoval. Rozhodl se proto studovat dramatickou výchovu a později také činoherní režii, které se dnes věnuje naplno. V pozici uměleckého šéfa Švandova divadla na Smíchově je od roku 2019. Před tím působil v divadle Polárka, v ostravském Divadle Petra Bezruče nebo v Národním divadle Brno. Na svém kontě má již přes šedesát divadelních inscenací a divadlo přirovnává k ostřejší autoškole. „Můžete v ní jezdit různě — i po tmě a bez brzd — ale vždycky dojedete,“ říká umělec, jehož dramatickým debutem byla hra Doma (napsaná pro divadelní soubor Jana Honsy v Karolince, ale později uvedená také na scéně pražského Národního divadla). Mezi jeho další díla patří hry Havel, Karla, Nevěsta a děda. Za jednu z nejvýraznějších divadelních scén však považuje právě své domovské Švandovo divadlo. Co mít v hledáčku, když se sem chystáte? 

V nejnovější sezoně Švandova divadla na Smíchově bude v repertoáru například inscenace Kabaret Winton, které se ujal Martin Františák osobně. Hra vypráví příběh sira Nicholase Wintona, který za druhé světové války, konkrétně v roce 1938, zachránil skoro 700, převážně židovských dětí z Československa. „Mně to téma záchrany opuštěných dětí fascinovalo léta. Snad tím, co všechno může jeden člověk v životě uhrát s temnotou. Wintonova mladistvá tvořivost, se kterou obešel hnus nacismu, aby zachránil životy dětí. On musel umět hrát s osudem a k tomu nemůžete mít gaučové jistoty, strach a být při zdi. K tomu potřebujete mít životní gesto, švih a umění věci udělat,“ líčí režisér. „Nicholas Winton to dokázal v zemi plné lidí, kteří mají častou mantru: Ono to nejde, nemá to cenu. Byl to tvořivý chlapík z Londýna, který rozuměl nejen číslům na burze, ženským nohám, ale i lidskému soucitu. Obdivuji takové muže.“ 

Na programu Švandova divadla se objeví také autorská inscenace Daniela Hrbka, ředitele Švandova divadla, s názvem Happy End. „Tématem je dlouholeté partnerské soužití na sklonku života, kdy se člověku svět smrskává na čím dál omezenější prostor, který ještě dokáže fyzicky ovládnout, a kdy se závislost na partnerovi stává nevyhnutelnou,“ prozrazuje Martin Františák. 

Dalším triumfem bude adaptace nejslavnějšího Orwellova románu 1984, o níž divadlo uvažovalo už delší dobu. „Je to jedno ze stěžejních děl literatury 20. století, ale především témata v této knize obsažená nám připadají stále více naléhavá — ať jde již o otázku omezování svobody jedince v zájmu bezpečnosti společnosti, či manipulaci s fakty.“ Režie dramatu se chopil Dodo Gombrát.

Podle skandinávské černé komedie Chlast vznikla i stejnojmenná divadelní adaptace od autorů Thomase Vinterberga a Clase Flygare. „Není pochyb o tom, že téma alkoholu, alkoholismu přiznaného či skrytého, je i v České republice velmi rezonující, stejně jako impulsy k němu někdy vedoucí — například tlak na výkon,“ říká  Františák, který je podle svých slov sám zvědavý, jakou konkrétní podobu adaptaci režisér Thomas Zielinski vtiskne.

Další premiérou na scéně smíchovského Švandova divadla bude Srpnové světlo v režii samotného Františáka. Jedná se o původní české drama o tom, zda pro vlastní naději a štěstí můžeme ve dne udělat věci, na které se bojíme v noci jen pomyslet. 

Kromě již zmíněných inscenací divadlo také plánuje spolupráci s mladou ukrajinskou režisérkou Annou Turlo. „Jako divadlo jsme si slíbili, že budeme nad pomocí ukrajinským umělcům přemýšlet spíše v dlouhodobém horizontu. Nechtěli jsme dělat něco unáhleného, ihned a bez možnosti dlouhodobé udržitelnosti,“ vysvětluje umělecký ředitel. „Výsledkem bude inscenace s naším souborem, která se stane součástí repertoáru divadla,“ tvrdí Martin Františák, který zároveň věří, že na strach by divadlo mělo reagovat odvahou a dobrou vůlí. „Odvaha Ukrajinců v boji za rodiny a zemi je nevídaná. Věřím, že v mnohém silně inspirující i pro nás. Někdo by mohl říct — a ty teď řešíš divadlo… No, a já mu povídám – právě teď řeším divadlo, protože divadlo je tady od toho, aby se lidi nebáli mluvit a uměli věci i pojmenovat.“