Srdce, které bije. Berlínská výstava vás zavede do světa ukrajinského queer umění

Berlínské „teplé“ muzeum, tedy Schwules Museum, funguje od roku 1985 a původně si kladlo za úkol uchovávání gay historie a dějin emancipačního queer hnutí, prostě a jednoduše pokrýt to, co jiná muzea a ústavy paměti opomíjely. Od té doby se instituce významně vyvinula a dnes jde o jedno z nejdůležitějších mezinárodních center pro výzkum, uchovávání a prezentaci kultury a historie queer lidí a sexuální a genderové rozmanitosti. S muzeem spolupracují i další kulturní instituce, univerzity, ale i umělci, umělkyně a aktivisti a aktivistky. Termín queer totiž nemusíme chápat jen jako termín označující sexuální či genderovou identitu, ale jako kritickou praxi, skrze níž můžeme nahlížet na svět, v němž žijeme a jeho dominantní (heteronormativní) narativy, pokusit se je rozkrývat nebo problematizovat. 

Až do 26. ledna 2026 můžete ve Schwules muzeu navštívit expozici ukrajinského queer umění a věřte mi, že nebudete zklamaní – dostanete totiž zbrusu novou perspektivu na nahlížení na ruskou agresi i zcela nové historické souvislosti, které se týkají celého bývalého sovětského bloku. Věděli jste třeba, že na jižním pobřeží okupovaného Krymu, ve vesnici Simeiz, desítky let fungovala vyhlášená gay diskotéka a přilehlé pláže byly dlouhé roky queer-friendly přístavem?

A Heart That Beats – Focus on Queer Ukrainian Art je vůbec první skupinová výstava ukrajinského queer umění a historie, která mapuje slepé skvrny dominantního narativu od dob socialismu až do dnešních dní. Pod kurátorskou taktovkou Antona Šebetka a Marie Vtorušyny se seznámíme s uměleckými díly, která vypovídají o bojích proti diskriminaci a vyloučení, mapují vliv historicky důležitých milníků pro queer těla a vztahy a ukazují, jak se queer identita, gender, láska a sounáležitost aktuálně na Ukrajině diskutují a jaké mají zastoupení. Především však ukazuje, jakou má queer umění v tomto regionu tradici a jak je stále živé. 

Výstava je rozdělená na tři části, přičemž první mapuje dobu do roku 1991. Queer těla byla v té době takřka neviditelná, stejně jako samotné queer umění, a dostat se ke komunitě podobných lidí nebylo vůbec snadné. Patří sem například pozoruhodný devítiminutový dokument Svitlany Šymko a Halyny Jarmanove The Wonderful Years: vidíme zde střípky z životů běžných ukrajinských žen v Sovětském svazu, ale doplněny jsou o voiceovery z rozhovorů s queer ženami z výzkumných projektů mapujících osobní historii menšin za socialismu. Napětí mezi dobovými záběry svateb, výchovy dětí a dalších naprosto obyčejných každodenních záležitostí a rituálů s příběhy žen, které se cítily jiné a nepřijímané, které bojovaly se svou sexuální orientací a jež za svá „přiznání“ čelily krajně nepříjemným situacím a dohrám, tvoří neklidný námět k zamyšlení se nad tím, jak snadno se necháváme ukolébat dominantními narativy a společenskými normami. Do této kapitoly také patří reflexe queer prvků v díle uznávaného ukrajinského (ač gruzínského původu) filmaře Sergeje Paradžanova. Další kapitola mapuje roky ukrajinské nezávislosti v letech 1991-2014, které mimo jiného přinesly také první queer infrastrukturu: roky sounáležitosti, boření tabu a předsudků a veřejného vymezování se proti obstarožním konzervativním, náboženským a pravicově-extremistickým názorům, proudům a vlivovým silám. Poslední kapitola mapuje postupnou ruskou okupaci a invazi ukrajinských teritorií, včetně aktuální války a jejích dopadů. Zde dostávají hlavní hlas zástupci nové generace ukrajinského umělectva, jež se mezi válečnými troskami a reáliemi snaží s nastalou situací, která čítá osobní ztráty a četná traumata, srovnat a zároveň uchovat ukrajinskou queer paměť a pokud možno i queer život v současné Ukrajině.

Jedno z nejpozoruhodnějších děl, které musíte vidět, je foto-video instalace Simeiz Antona Šebetka. Ta mapuje historii stejnojmenné vesnice na jižním pobřeží Krymu, která je nyní pod dočasnou okupací Ruska. Právě zde, možná oproti všem představám a předpokladům, už během sovětské éry vyrostla undergroundová gay komunita, jíž tamní nenápadné a často ukryté pláže sloužily jako bezpečný přístav pro setkávání a společné trávené času. Místo, které bylo zpočátku nudistickou pláží, se postupně přetavilo v něco, co by se dalo nazvat gay resortem – včetně diskotéky se zábavním programem, kde vystupovaly lokální drag queens a další umělectvo. Právě diskotéka Hedgehogs se později, po roce 1991, stala vyhledávaným místem a meeting pointem nejen ukrajinské, ale také ruské a běloruské queer komunity. Do roku 2014, kdy došlo k okupaci Krymu, místo každoročně navštívilo na čtyři tisíce lidí. Kvůli homofobním ruským zákonům to však vypadá, že Simeiz už nikdy nebude jako dřív a vše, co z někdejšího gay ráje zůstane, budou jen vzpomínky, které se tato instalace snaží zachytit prostřednictvím fotek, videí a voiceoverů.

Instalace jako Simeiz je navíc dokladem, proč muzea jako je tohle rozhodně potřebujeme – bez uchovávání paměti a příběhů, jež se odehrávají mimo střední proud se sami ochuzujeme o část naší národní identity. Jak říká novinář Filip Titlbach: „Byli jsme tu vždycky“ jen jsme o tom, pohříchu, dlouho netušili.