Vogue průvodce výstavami, které stojí za to vidět v roce 2019

Christian Dior vedl couture módní dům pouhých deset let, už však jeho debut v poválečných letech definoval nový look doby postavený na nabíraných sukních a ženské siluetě. Jeho návrhy po letech nevýrazného a účelného oblečení vrátily do módy fantazii a módní dům Dior znovu prosadil zchudlou a válkou zničenou Paříž jako mezinárodní hlavní město haute couture. Výstava nazvaná Návrhář snů (Designer of Dream) zkoumá nejen Diorův odkaz, ale i jeho posedlosti – mezi nimi britskou aristokracii, nádherné domy, květiny a zahrady. Velkolepá módní expozice, která se bude konat ve Victoria & Albert Museum v Londýně, slibuje houte couture podívanou!

Studio Museum v Harlemu jako vlivný a vyhlášený inkubátor afroamerické kreativity podpořilo mnoho začínajících talentů, které teď ovládají globální scénu. Jsou mezi nimi Kerry James Marshall, Njideka Akunyili Crosby a Mickalene Thomas. Výstavy v muzeu napomohly k širokému uznání také umělcům Marku Bradfordovi a Amy Sherald, kteří od té doby dosáhli mezinárodního renomé. Mark Bradford zastupoval USA na bienále v Benátkách v roce 2017, Amy Sherald ztvárnila oficiální portrét Michelle Obama. Muzeum se chystá za několik let přestěhovat do nového sídla navrženého Davidem Adjayem. Zatím putuje po USA výstava nejlepších děl z jeho sbírek, v čele s božskou Lawdy Mama od Barkleyho Hendrickse (1969).

Umělci, performeři, spisovatelé a architekti z Afriky zkoumají koncepty utopie a pokroku. Slovo "utopie" naznačuje ideální místo nebo společnost, nicméně původní řecké slovo doslovně znamená "žádné místo". Jinými slovy nedosažitelnou fantazii. Výstava čerpá z bohatého mixu historie, sci-fi a fantasy a samotný název pochází z komiksového seriálu Čas na dobrodružství (Adventure Time).

Amsterdamské Rijksmuseum letos oslavuje Rembrandtův rok. Jedinečná výstava představuje největší sbírku Rembrandtových obrazů, mezi 22 vystavenými díly jsou i Noční hlídka (The Night Watch) a Židovská nevěsta (The Jewish Bride), a 360 kreseb na papíře, z nichž mnohé jsou křehké a jen zřídka se vystavují. Rembrandtovské oslavy po celém městě zahrnují turistické stezky či noční prohlídky v muzeu. V červenci začne plánované restaurování Noční hlídky ve speciálně upravené prosklené místnosti muzea, čímž se celý proces otevře veřejnosti.

Thierry Mugler byl předtím, než obrátil pozornost k módě, tanečník: tento vliv je nepochybný ve velkolepých přiléhavých kreacích, které přinesly návrháři v osmdesátých letech celosvětovou slávu. Tato první velká retrospektiva pohlíží na Muglera jako na módního návrháře a showmana. Ukazuje dramatické kostýmy, které vytvořil pro hudbu, kabaret a divadlo: pozoruhodného Macbetha v Comédie Française (1985) a legendární hudební video pro George Michaela Too Funky (1992). Traduje se, že Mugler, který z módního domu odešel v roce 2002, dal fotografu Helmutovi Newtonovi tolik pokynů, jak nafotit jednu z kampaní, že mu Newton předal aparát a navrhl, aby si vše nafotil sám. Není tedy překvapením, že se návrhář na přípravě výstavy osobně podílel. 

Před pěti staletími byla dílna florentského všestranně zaměřeného umělce Andrea del Verrocchia místem výuky žáků, mezi které patřili Leonardo da Vinci, Pietro Perugino, Domenico Ghirlandaio a Sandro Botticelli. Verrocchio s nimi úzce spolupracoval, měl na ně formující vliv a jeho dílna stála u zrodu florentské renesance. Zatímco řada soch od Verrocchia přetrvala, známe jen málo jeho obrazů. Mezi ně patří Křest Ježíše Krista (The Baptism of Christ) z let 1474 až 1475, který částečně namaloval jeho žák Leonardo a který se nachází ve vlastnictví galerie Uffizi ve Florencii. V Palazzo Strozzi budou díla Verrocchia vystavena společně s artefakty jeho žáků, což poodhaluje jeho vliv a nabízí také vhled na raná léta tvorby Leonarda da Vinciho. 

John Ruskin, narozený v roce 1819, byl kritikem a patronem umění. Ještě za jeho života vznikaly studijní skupiny, které se zabývaly jeho dílem. Tokijská přehlídka je součástí celosvětových oslav 200. výročí jeho narození. Mladý Ruskin podporoval pozdější experimentální tvorbu Williama Turnera a patřil mezi rané zastánce takzvaného Bratrstva Prerafaelitů (Pre-Raphaelite Brotherhood), což byli mladí rebelové fascinovaní středověkým uměním a poezií, jejichž díla čerpala z literatury a legend. Mezi Prerafaelity patřil rovněž umělecký básník Dante Gabriel Rossetti, známý především pro svou oslavu smyslné ženské krásy. Ruskin sdílel intenzivní a často problematické pouto s Dantem i bratrstvem, ve kterém se mísily osobní, profesní i romantické vztahy. Mladší umělci William Morris a Edward Burne-Jones pak přinesli bohémský, prerafaelitský styl do dekorativního umění, designu textilu, nábytku a interiérů.

Jenny Holzer umisťuje umění tam, kde ho nečekáte: na billboardy na Times Square v New Yorku, mezi koncertní plakáty na ulicích, do víkendových novin. Její Truismy (1978 až 1987) ve formě bílých plakátů s černým písmem jsou střídavě moudré, komické i znepokojivé. Texty jako "umírání pro lásku je krásné, ale hloupé" nebo "na opravdu špatné lidi čeká hrozný trest" veřejnost zaujaly a postupně si začaly žít svým vlastním životem. Dostaly se na trička, hrnky či baseballové čepice a šíří se přes Twitter. Ale Holzer není žádná komička: Lustmord (1993 až 1994) reaguje na masové znásilňování během války v Bosně, ukazuje písemné důkazy v podobě LED písmen napsaných na lidské kůži a vyryté na stříbrných prstencích upevněných kolem lidských kostí. V rámci instalace IT IS GUNS (2018) projížděly černé kamiony nesoucí ostré slogany o násilí a zbraních kolem politicky citlivých míst včetně New Yorku, Chicaga a Washingtonu.

Nejnovější výstavou, kterou hostí Pinault Collection, bude Luc Tuymans: La Pelle. Tento významný belgický umělec maluje podle existujících fotografií či filmů náladové obrazy tlumených barev a pohrává si přitom s pro něj typickým rozostřením. Tuymans tentokrát přestavuje svět Curzia Malaparteho, italského spisovatele, filmaře a diplomata, který bydlel v nádherném domě Casa Malaparte na ostrově Capri. Tuymans už toto místo dříve navštívil a není těžké pochopit, čím ho fascinuje. Malaparteho román La Pelle byl po zveřejnění v roce 1949 umístěn na vatikánský index zakázaných knih. Casa Malaparte, kde spisovatel pobýval během doby, kdy měl domácí vězení, byl později zvěčněn ve filmu Le Mépris od Jean-Luca Godarda. 

Výstava Camp: Notes on Fashion nese název podle eseje z roku 1964 autorky Susan Sontag. "Camp je důsledně estetický zážitek světa. Ztělesňuje vítězství stylu nad obsahem, estetiky nad morálkou, ironie nad tragédií,” píše Sontag v Notes on "Camp". Výstava se otevírá návštěvou Versailles a následně se vrhne do subkultur devadesátých let. To vše je předzvěstí módních přehlídek, neomezené oslavy všeho extravagantního, od Christiana Lacroixe po Viktora & Rolfa, Vivienne Westwood a Waltera Van Beirendoncka.

Muzeum Prado zaměří pozornost na dvě umělkyně. Sofonisba Anguissola se narodila v italské Cremoně na počátku třicátých let šestnáctého století. Bylo jí nabídnuto umělecké stipendium, což bylo průkopnické gesto, které v té době otevřelo umělecké vzdělání ženám. Později cestovala do Říma, kde se setkala s Michelangelem, který jí poskytl neformální rady. V roce 1559 přesídlila do Madridu, kde vyučovala mladou španělskou královnu. Anguissola se později stala dvorní malířkou krále Filipa II. Dva roky poté, co tato talentovaná žena jako čtyřicetiletá ovdověla, se zamilovala do kapitána lodi plující do Janova. Vzali se a zůstali si oddáni až do její smrti ve věku 93 let. Mezi mladými umělkyněmi, které Anguissola inspirovala, byla i Lavinia Fontana, která úspěchu dosáhla bez podpory dvora nebo kláštera. Matce 11 dětí a hlavní živitelce rodiny pomáhal v ateliéru manžel. Fontana byla známá svými portréty žen a jejich rodin a tím, že jako první žena malovala nahé postavy.

Jako mladý muž strávil Van Gogh několik let v Londýně náruživým studiem díla Shakespeara, Dickense, Christiny Rossetti a George Eliota a obdivováním obrazů Millaise a Constabla. Miloval také tištěné reprodukce. Vybudoval si vlastní sbírku 2000 rytin, mnoho z nich pocházelo z londýnských časopisů. První výstava Van Gogha v galerii Tate od roku 1947 představí 45 z jeho obrazů – včetně Shoes, Starry Night on the Rhône a L'Arlésienne, které ukazují, jak ohromný vliv následně měl na britské umělce.

 Tate Britain, Londýn, 27. března až 11. srpna

Otec videoartu se narodil v Soulu v roce 1932. Paik používal televizní monitory stejně jako hudebník hraje na svůj nástroj. Je to přiléhavé přirovnání: při studiu avantgardní hudby a performancí se setkal s Johnem Cagem, Josephem Beuysem a Georgem Maciunasem a stal se členem hnutí Fluxus. Hudba, technologie a sex byly pro Paika klíčovými tématy (violoncellistka Charlotte Moorman byla dokonce při topless přehrávání Paikovy opery Sextronique v roce 1967 zatčena). Už jsme tak přivykli umělcům, kteří používají elektronická média, že se to nezdá pozoruhodné. I proto se dá bez přehánění říci, že Paik byl průkopníkem, který měl obrovský dopad na uměleckou tvorbu, která následovala.

"V dnešní době se většina lidí na celém světě obléká v podstatě stejným způsobem: stejné džíny, stejné tenisky, stejná trička," napsal historik Niall Ferguson ve své knize Civilization. "Je to jeden z největších paradoxů moderní historie, že systém navržený nabídnout jednotlivci nekonečnou volbu skončil homogenizací lidstva." Tento obraz dnešního světa tvoří podstatu ambiciózní výstavy. Prostřednictvím práce více než 100 předních fotografů Civilization zkoumá vše od extrémního bohatství až po víru, zábavu, cestování či životní prostředí.

Je tomu 100 let, co byla vlivná umělecká a architektonická škola založena ve Výmaru. O čtrnáct let později byl Bauhaus zakázán nacisty. Intenzivní tvůrčí zápal tohoto období dodnes nepřestává ovlivňovat všechny aspekty vizuální kultury a styl Bauhaus se stal synonymem modernismu. Čtyři výstavy Bauhaus Imaginista proběhnou také v Japonsku, Číně, Brazílii a Rusku. V Berlíně budou v Haus der Kulturen der Welt spojeny do jedné velké události. Jiná muzea pak budou vystavovat originální návrhy, prozkoumávat souvislosti s hnutím Arts & Crafts a sledovat vliv této školy na umění a architekturu dneška.

Britská vizuální umělkyně si s lidským vnímáním zahrává už od šedesátých let minulého století, kdy začala vytvářet obrazy plné optických klamů ze třpytivých teček a linek. Její abstraktní experimenty s geometrickými tvary vytvářejí kompozice, které se zdají být zvlněné jako moře nebo vytvářejí další obrazy. Retrospektivní výstava bude zahrnovat nově získané nástěnné malby navržené pro prostory Hayward Gallery, známé rané monochromatické práce a pozdější experimenty s jasnými barvami. 

Sheila Hicksová se při svém pobytu v Chile v rámci Fulbrightova stipendia zamilovala do vláken, nití a tkaní. Zúčastnila se workshopů v Mexiku, Maroku, Indii a Jižní Africe, které měly vliv na to, jak chápe a oceňuje barvy a hmatatelné texturní vlastnosti materiálů. Její práce se pohybuje od malých tkaných a vázaných experimentálních artefaktů nazvaných Minimes až po Escalade Beyond Chromatic Lands pro benátské bienále v roce 2017, které je také ústředním dílem výstavy. Jedno z nejpozoruhodnějších děl na jedné obrovské koncové stěně výstavního prostoru je explozí zvlněných vláken, před nimiž visí tkané tapiserie jako plachty na lodi.

Sex a násilí, romány Jean Geneta, hudba New Wave či poezie Arthura Rimbauda ovlivňovaly Davida Wojnarowicze v pozdních sedmdesátých letech minulého století. Ať už ve filmu, fotografiích, malbách, kolážích, či textu, práce Wojnarowicze je odvážná ve své otevřené oslavě sexu a zuřivá při odhalování politické a sociální nespravedlnosti. Tyto osobní a politické aspekty se střetly v době, kdy se na pozadí rostoucího konzervatismu začala šířit nákaza AIDS. Neschopnost americké vlády řešit problém způsobila, že do roku 1992, kdy umělec zesnul, podlehlo v důsledku smrtelného viru 38 044 Newyorčanů. 

S vlnou zájmu o ženy surrealistky přichází monografická výstava prací Dory Maar, která se snaží tuto fotografku dostat ze stínu jejího milence Pabla Picassa. Dora Maar byla dobře známá v třicátých letech minulého století v Paříži, tvořila umělecká i komerční díla. Obojí přitom mělo nádech fantastična a zasněnosti. V roce 1937 dokumentovala vytvoření Picassova díla Guernica. Starší umělec měl však zničující vliv na její respekt k vlastnímu tvůrčímu prostředku. Poté, co se po druhé světové válce rozešli, Maar opustila fotografii, začala se věnovat malbě a postupně se stáhla z očí veřejnosti. 

Časové rozpětí 2030 až 2100 je odhadem, kdy se vyčerpají světové zdroje ropy a vody. Bude to zároveň ještě předtím, než se nám podaří kolonizovat jiné planety. Prostřednictvím práce umělců, aktivistů a vědců si výstava The Coming World klade otázky, jak jsme se dostali až sem a jak může vypadat budoucnost, v níž bude politická sféra vedena ekologickými zájmy. Výstavu otevírá epická projekce na šesti obrazovkách s názvem Purple od Johna Akomfraha, která zkoumá dopady naší nestřídmé produkce energie, jídla, cestování, zbrojení a konzumního zboží. 

The Garage Museum of Contemporary Art, Moscow, 28. června až 1. prosince 

Václav Hollar byl na výstavách i v publikacích představován zejména jako grafik. Výstava bude vůbec poprvé zaměřena téměř výhradně na jeho kresby, na jejich uměleckou kvalitu a význam, který by měl být podtržen srovnáním s kresbami Hollarových předchůdců, současníků a následovníků, mezi nimi Jorise Hoefnagela, Matthäe Meriana st., Rembrandta či Lamberta Doomera, a ukazuje také jeho jedinečnost a význam v rámci evropského umění 17. století. K vidění bude řada špičkových děl zapůjčených z významných evropských sbírek.