Móda jako z Pohádek tisíce a jedné noci

Vzduch nad pouští se chvěl horkem a zem se otřásala pod kopyty koní. Trojice stojící na opačném okraji širokého wádí se třásla s ní. Strachem, napětím, vzrušením. Neviděli je, ale věděli o nich. Ženoucí se zvířata halil obrovský oblak písku. Trojice se ani nehnula, když pohltil i je. Zavládlo ticho, a když se oblak rozplynul, spatřili ji. Při tom pohledu jim už tak vyprahlá hrdla vyschla ještě víc. Marně se snažili polknout. Legendy nelhaly. V čele armády džinů na černých koních stanula Šu’ala an-Nára, jejich vojevůdkyně, nejmocnější z mocných, džina, stejně obávaná jako nádherná, černá jako srdce ohně a stejně ničivá. Ozdobená blyštivým zlatem seděla na svém bílém koni, do jehož nitra kdysi zaklela deset tisíc holubic, spoutala tak jejich duše a podrobila si mír. Boje se rozhořely a neutichaly. Ač se Šu’ale an-Náře, Ohnivému plameni, postavili mnozí udatní silní bojovníci, kteří obratně vládli mečem, lukem i kopím, nikdo se jí a jejím džinům nemohl rovnat. Trojice, jež proti ní stanula onoho dne, kdy se vzduch nad pouští chvěl horkem a zem se otřásala pod kopyty koní, vládla jinou zbraní. Šu’ala se na hřbetě koně narovnala. Nadzvedla černý krajkový šátek, jenž halil její ušlechtilou tvář, a upřela na trojici zrak. Mávla rukou na jednoho ze svých pobočníků a poslala ho zjistit víc. Po chvíli se džin vrátil. „Jsou to ráwíové, má paní,“ vysvětloval, „přicházejí s žádostí o audienci.“ Šu’ale se blýsklo v černých očích, i ona věděla, že s vypravěči není radno si zahrávat. „Mají ji mít.“

Vzápětí z horkého vzduchu vyčarovala tábor a trojice zamířila k jejímu stanu, kde našla vládkyni usazenou v křesle a obklopenou drahými koberci, vzácným ovocem a poháry s ledově vychlazenou vodou.

„Přicházíme za tebou, mocná Šu’alo, s žádostí,“ pronesl jeden z mužů a odvážil se k vojevůdkyni zvednout zrak. „Naše kmeny chtějí žít v míru, tvoji bojovníci nás však nenechají. Nestojíme o sváry a zabíjení.“

„To lidé tvrdí vždy,“ odvětila bojovnice, „a při první možnosti tasí meče a napínají tětivy, lační po horké krvi. Ale dobrá. Jste ráwíové, pokud mě některý z vás dokáže pobavit příběhem, který jsem ještě neslyšela, splním vám přání. Pokud ne, přijdete o hlavu za to, že jste se odvážili plýtvat mým časem. Souhlasíte?“

Trojice, jež vládla nad slovy, se na okamžik zamyslela. Mocná kouzelnice jim nabízí splnění jakéhokoli přání. V nitrech se jim rozhořela touha, naděje, ale i nenasytnost a hamižnost. Když uspějí, nemusejí přece chtít mír pro své lidi, mohou chtít paláce, mohou chtít zlato a drahé kameny, mohou chtít moc, armády silnější než jaké tato země kdy nosila. Mohou chtít cokoli a Šu’ala jim to splní.

Předstoupil první muž a odvyprávěl svůj příběh. Jeho legenda obsahovala všechno, co legenda obsahovat má: utkali se v ní mocní bojovníci, svaly se zatínaly, zbraně řinčely, zem pila mízu jejich těl, vítěz bral vše. Když muž domluvil, tázala se Šu’ala, jak zní jeho přání. „Chci zlatý palác na nejvyšší hoře světa,“ pravil muž. „A já chci tvůj život,“ odvětila Šu’ala, „tento příběh znají všichni.“ Luskla prsty a muže zachvátily ohnivé plameny, které propůjčily Šu’ala an-Náře své jméno. Zbývající ráwíové zalapali po dechu, jeden ucouvl, jeden zůstal navzdory děsivému výjevu nehnutě stát.

„Odvážíte se mi i teď vyprávět svůj příběh?“ chtěla vědět džina bojovnice.

Druhý muž váhal. Vloží svůj život na misku vah, když na druhém rameni tančí smrtící oheň? Věří svému umění natolik, aby z tohoto tance nevyšel poražený? Vidina mocné armády pod jeho velením byla však natolik vábivá, že se i on dal do vyprávění. Také jeho legenda obsahovala vše, co legenda obsahovat má: milence odtržené mocnými pažemi osudu, naději na opětovné shledání, tragickou smrt milované, šílenství milujícího a jeho zoufalé putování nekonečnou ledovou pouští samoty. Když muž domluvil, tázala se Šu’ala, jak zní jeho přání. „Chci armádu mocnější, než jakou kdy tato země nosila,“ pravil muž. „A já chci tvůj život,“ odvětila Šu’ala, „tento příběh znají všichni, lidé i džinové, ve všech koutech světa.“ Luskla prsty a muže zachvátily ohnivé plameny, které propůjčily Šu’ala an-Náře své jméno. Zbývající ráwí zalapal po dechu, zůstal však navzdory děsivému výjevu nehnutě stát.

„Odvážíš se mi i teď vyprávět svůj příběh?“ chtěla vědět džina bojovnice.

Žena stojící proti ní upřela své černočerné oči do těch jejích. A obávaná mocná vojevůdkyně pocítila sílu jejího hlasu ještě dřív, než žena otevřela ústa.

„V dávných dobách zítřejších dnů žil mocný kouzelník, jenž si toužil podmanit celý svět. Kam přišel, rozséval zkázu, nikdo se mu v boji nemohl rovnat. Ať proti němu stanul jeden muž, nebo celá armáda, nikdy neodešel poražený. V jeho nitru se totiž ukrývaly dvě nádobky s inkousty, černým a zlatým.

Stačilo, aby do svého nitra sáhl, nádobku vyňal a napsal své přání. Když psal zlatým inkoustem, děly se zázraky. Z nebe se valil déšť a poušť rozkvétala, hladovým se plnila břicha, žízniví pocítili na jazyku chladivou vodu, chudí žili v dostatku, mrzáci znovu chodili. Když psal černým inkoustem, jeho moc rostla, jeho vůle neměla hranic, protivníci padali k zemi jako hadrové panenky, hrom bil, plameny šlehaly k nebi a on neznal strach a porážku. Věřil, že moc pramení ze strachu, a on chtěl být mocný, ne vlídný, chtěl být obávaný, ne milovaný. Aby mu v cestě za světovládou nic nebránilo, vyňal zlatý kalamář ze své hrudi a zakopal ho uprostřed pouště, kde jej neměl nikdy nikdo najít. Sama zpustošená zem, kterou za sebou nechával, ronila slzy, z nichž se zrodila hrdinka. Milovala svou matku a ona ji, byla dítětem dun, skal a moře omývajícího rozeklané břehy. Pila rosu a povídala si se zvířaty. A právě od nich se dozvěděla o tajemství zlatého kalamáře ukrytého v poušti. Brouci nastavující za úsvitů bříška nebeské vláze jej objevili, když se přes den ukrývali v chladivých hlubinách, a pověděli o nich škorpionům:

Hrdinka seděla na břehu moře, když se vedle ní objevila jedna z lišek a pověděla jí, co se dozvěděla. Společně šly za hady, kteří je odvedli hlouběji do pouště, kde se setkali se škorpiony, kteří slíbili, že je vezmou na místo, kde jim brouci nastavující za úsvitu bříška vláze nebes tajemství odhalili. Cesta to byla těžká a dlouhá, hrdinku soužilo denní horko a noční chlad, trýznila ji žízeň i hlad, nakonec ji ale její průvodci dovedli na ono místo, kde jí brouci slíbili, že ji dovedou k pokladu ukrytému v temnotě země. A když se zlato nádobky spojilo s dobrotou jejího srdce, neměl proti ní ani mocný čaroděj šanci. Utkali se v bitvě dvou kalamářů, zas a znovu namáčeli pera a vrhali po sobě slova. Nenávist ale nedokázala přemoci lásku, zuřivost klid a hamižnost velkorysost. Černý inkoust vyschl a hrdinka vyšla z bitvy vítězně. V zemi znovu zavládl mír a pokoj. Panovník si nechal hrdinku předvolat a chtěl vědět, jak se jí odvděčí. Co by si přála? Palác? Služebné? Krásné šaty? Pohodlí až do konce jejích dní? 

Ona však nechtěla nic, než aby jí místo, na kterém žije, patřilo a ona je mohla chránit a zvelebovat, jak jen bylo v jejích silách. ‚Můžeš chtít cokoliv a žádáš holý kus pouště a slanou vodu?‘ podivoval se panovník. ‚Ano,‘ přitakala hrdinka, ‚jednoho dne bude toto místo mocné a slavné, bude se třpytit stejně jako zlatý inkoust v mém srdci a budou se sem sjíždět lidé z blízka i daleka, aby se jeho kráse a bohatství podivovali.‘ ‚Dobrá tedy, dej svému místu jméno,‘ vybídl hrdinu panovník. ‚Bude se jmenovat Dubaj,‘ pravila hrdinka.“

Vojevůdkyně se rozesmála. Její zvonivý smích se nesl úsvitem, jenž se pomalu vplížil do tábora, a stoupal spolu s kouřem vyhasínajících ohňů k bledé modři nebe. Dubaj se jmenoval Šu’alin kouzelný kůň. Pak se Šu’ala ženy otázala, co by si přála. „Chci, abys odčarovala deset tisíc holubic dlících v nitru tvého koně. Chci, abys vrátila Dubaj duši a svobodu a nám mír,“ pravila ráwíja. „Staniž se,“ odvětila bojovnice. Šu’ala an-Nára, jíž propůjčily jméno ohnivé plameny, luskla prsty a v okamžiku, kdy se na obzoru objevily první sluneční paprsky, se k nebi vzneslo deseti tisíc bílých holubic. Rozlétly se do všech koutů světa, v němž znovu zavládl mír.

Džina upřela pohled černočerných očích na ráwíju, vypravěčku mocnější, než jakou kdy země nosila. „Tvůj příběh jsem znala, aniž bych to tušila. Vím, co jsi mi jím chtěla povědět. Vezmi si Dubaj a jděte, buďte obě svobodné a těšte se kráse tohoto místa.“

A zastihlo Šahrazád ráno, i zmlkla v řeči, k níž jí dovolení dáno.