Ultra Violet: Nezkrotná umělkyně, která dala na odiv sebe samu

Výstředním stylem udávala tón New Yorku i Los Angeles. Byla múzou a hereckou superstar v umělecké Továrně Andyho Warhola. Procházela bazary a skupovala laciné hadříky, ve kterých následně ohromovala na luxusních večírcích. Na titulce Vogue pózovala v bílé sukni, která původně sloužila jako závěs kolem umyvadla. Na vrcholu slávy jí ale došlo, že nejdůležitější ze všeho je duchovní život a modlitby za kamarády, kteří umřeli na předávkování drogami.

Narodila se do bohaté rodiny 6. září 1935 jako Isabelle Collin Dufresne ve francouzském La Tronche. Po dědečkovi, velvyslanci s romskými kořeny, zdědila divokou krev. Rodiče nevěděli, jak dceru zkrotit, a tak ji poslali na výchovu k jeptiškám. Klášterní život ale dívku odpuzoval, byla drzá. Když ji jeptišky neprávem obvinily z opisování, začala se bouřit. Ve čtrnácti se poprvé vydala na noční výlet za dobrodružstvím. Nalíčila se, sebrala klášterní kolo a zamířila do Café Anglais, nejvyhlášenější kavárny ve městě. Tam popíjela whisky a kouřila doutníky. 

A to se opakovalo. Její výpravy ale brzy praskly a jeptišky ji podrobily vymítání ďábla. Už za pár týdnů ale chystala další útěk. Otravné klášterní výchovy se zbavila, když začala v Grenoblu studovat umění na Le Sacré Coeur. V roce 1953 odjela do Ameriky za starší sestrou Catherinou. 

Od okamžiku, kdy jako osmnáctiletá vkročila na půdu  New Yorku, cítila se jako doma. Vzdělaná Evropanka vzbuzovala všude rozruch. V rodině Dufresneových nebylo zvykem, aby ženy pracovaly. Měly se vdát, a to dobře. Ale Isabelle o svatbu nestála: „Chtěla jsem být svobodná, prozkoumávat sexuální rozkoše.“ (Ultra Violet: Famous for 15 Minutes: My years with Andy Warhol; Harcourt, 1988). Její sestra Catherine bydlela na Manhattanu a působila na francouzské ambasádě. Isabelle tam získala práci u kulturního rady. Pozice obnášela kromě úřadování i bohatý společenský život: pozvánky na večírky a vernisáže jen pršely a šarmantní Francouzka se brzy uchytila v privilegovaných kruzích. 

Poznala místní francouzské aristokraty i moderní malíře – Joana Miróa, Jeana Dubuffeta, Maxe Ernsta, Marcela Duchampa, Marka Chagalla, fotografa Mana Raye. Začala výhodně skupovat jejich obrazy, které pak s tučným ziskem prodávala. Vypracovala se k finanční nezávislosti. Uměla se tvůrčím způsobem oblékat, sršela vtipem, nechyběla na žádné prestižní akci, a tak se záhy dostala do centra pozornosti magazínů Town and Country, New York Times, Interiors. Přiznala: „Mám pocit, že se mi konečně dostává pozornosti, po níž jsem vždycky toužila. Bude-li třeba, budu ztřeštěnější, drzejší a troufalejší, abych udržela oči a objektivy zaměřené na sebe, sebe, sebe…“ (Ultra Violet: Famous for 15 Minutes: My years with Andy Warhol; Harcourt, 1988).

Největší šanci měli u Isabelle umělci. Po první velké lásce s malířem Antoniem Pellizzarim se vrhala z náruče do náruče, až zakotvila ve vztahu s osmdesátiletým Johnem Grahamem, znalcem umění. Dvouletý poměr se odehrával v jeho exotickém suterénním bytě. Řecké sochy, egyptské sarkofágy, africké masky a křišťálové koule vytvářely kulisy pro milování v odrazu zrcadel. „Graham vypadal jako ďábel. Měl vyholenou hlavu, kozácký knír, zašpičatělé uši. Doma nosil sarong.“ (Ultra Violet: Famous for 15 Minutes: My years with Andy Warhol; Harcourt, 1988). Brzy přicházeli další milenci. Nejslavnějším z nich byl malíř Salvador Dalí. Isabelle byla pověřena doručit mu ruskou smaltovanou lžíci z 18. století. „V okamžiku, kdy se naše pohledy setkaly, věděla jsem, že jsme stvořeni jeden pro druhého,“ vzpomínala. (Ultra Violet: Famous for 15 Minutes: My years with Andy Warhol; Harcourt, 1988). V tomto milenecko-přátelském vztahu si vyzkoušela netradiční sexuální praktiky a ochutnala zvláštní lahůdky – třeba křupavé sušené mravence v cukru. Při intimních večeřích jim většinou asistovala smečka fotografů, což Isabelle milovala, a Dalí místo placení podepisoval ubrusy. Když při večeři vyprávěla nositelům Nobelovy ceny za objev DNA, že pila Dalího moč za účelem zvýšení IQ, pánové odešli znechuceně od stolu. 

Vedle Dalího nemohla vypadat obyčejně, a tak si na schůzky nasazovala korunu z kamélií, obouvala si stříbrné holínky a na zuby si nanášela stříbro. Stávala se uměleckým objektem.

Talent ji nasměroval do Továrny, filmového a výtvarného studia, jehož duší byl samotný král amerického pop-artu Andy Warhol. Hubený umělec se střapatou bílou parukou Isabelle slíbil, že z ní udělá filmovou hvězdu. Isabelle brzy došlo, že podobné sliby rozdává několikrát denně. Přesto propadla jeho kouzlu. Warholova Továrna soustřeďovala celebrity i děti bohatých průmyslníků, jež se oddávaly drogám, orgiím a tvorbě. Prvním krokem k hvězdné kariéře byla volba jména. Isabelle si ale nenechala nic vnutit: zavrhla Cleo Patru, Polly Ester i Notre Dame. Stala se z ní Ultra Violet. Ze svého šatníku vyházela všechno, co bylo zelené, modré nebo růžové, a začala nakupovat výhradně fialovou módu.

Podnikala nájezdy na zelinářství a vracela se s taškami nachové brokolice, rudých hroznů a červené řepy. Vlasy si začala barvit brusinkovou šťávou a ústa červenou řepou. K umocnění svého stylu si nechala pomalovat limuzínu fialovými pruhy. Její nejoblíbenější květinou se stala fialka, kterých Ultra Violet dostávala hromady. Pustila se do malování a oděvní tvorby – kombinovala, přešívala... Zájem fotoaparátů o svou osobu posilovala nejen oděvem, ale také chováním. Vzpomínala: „Na party, pořádané v Los Angeles na počest Davida Bowieho a mě, se konala tiskovka, na níž jsem ležela v Evině rouše ve vaně plné mléka.“ (Ultra Violet: Famous for 15 Minutes: My years with Andy Warhol; Harcourt, 1988). Po rolích v experimentálních filmech, které točil Warhol v Továrně, dostala i roličku v Půlnočním kovboji s Dustinem Hoffmanem a ve snímku Taking Off Miloše Formana. Po ulicích začaly chodit její fialové kopie.  

Rok 1968 zasáhl celou Továrnu: Andyho Warhola postřelila Valerie Solanas. Přežil, ale už nic nebylo jako dřív. Na drogy, které se tu rozdávaly od rána do večera, zemřela řada celebrit. Pozdvižení vzbudila smrt Edie Sedgwick, modelky pracující pro Vogue, Time a Esquire. Přízeň davů zmizela. Bob Dylan si na protest udělal z Warholova obrazu terč na šipky. Ultra Violet se odklonila od Továrny, která se řítila do pekel, a zamilovala se do malíře Edwarda Ruschy, který byl ale ženatý a měl dítě. Jednoho dne zjistila, že ničení jeho rodiny devastuje hlavně ji samotnou, takže milence opustila. Z psychického vyčerpání onemocněla, prožila klinickou smrt a rok strávila v posteli. Její stav se zlepšil až po první vroucí modlitbě k Bohu. Vrhla se do studia alternativní medicíny, cvičila jógu, meditovala. Po letech se vrátila do Francie a nepřestávala malovat. 

V 90. letech uspořádala řadu výstav, navštívila i Prahu. V Nice si otevřela umělecké studio a založila hnutí Ultratique. Vydala knihu L´Ultratique a dva manifesty: Nukleární andělé a Oslava světla. V obou se snažila propojit vědu s uměním a náboženstvím. Svou činností toužila vrátit současnému umění duchovní rozměr. I ve vysokém věku měla mladistvý hlas a pohybovala se mezi New Yorkem, Paříží a Nice. Až do své smrti platila za potrhlou experimentátorku a příznivkyni moderních technologií. Zemřela na rakovinu 14. června 2014 v New Yorku. Bylo jí 78 let.