Truchlení v osamění: když blízký spáchá sebevraždu

Jenom v České republice si ročně vezme život na 1200 lidí, přičemž tato čísla mají mírně vzestupnou tendenci. Na začátku srpna tohoto roku proběhla sociálními sítěmi informace o smrti libereckého úředníka Jakuba Šepse, který v emotivním dopise na rozloučenou, zveřejněném jeho rodinou, popsal extrémní pracovní vytížení, pro které se rozhodl ukončit svůj život. To následně vyvolalo rozsáhlou internetovou diskuzi o možných dopadech workoholismu.

Zveřejnění Šepsova příběhu přineslo pozitivum v tom, že se o tématu sebevraždy začalo ve veřejném prostoru alespoň na chvíli mluvit. Právě společenské mlčení je totiž jednou z věcí, která pozůstalým po obětech sebevražd stěžuje vyrovnání se s odchodem blízkého. Terapeut Martin Pešek v doslovu knihy Jaguárovo sbohem říká, že „pokud je umírání tabu, o sebevraždě to platí dvojnásob.“ A jelikož se pozůstalí často cítí v truchlení osaměle, nemluvení o problému je ještě více izoluje.

Na to, co prožívají lidé, kterým blízký odešel dobrovolně, jsme se zeptali Sylvie Stretti, terapeutky a zakladatelky Vigvamu, poradny pro pozůstalé:

Důvodů může být více. Společnost o tématu sebevražd nadále spíše nemluví, rizika bývají podceňována. Zároveň je běžné, že lidé hodnotí konání ostatních, což rozvoj přijatelné komunikace na téma sebevraždy omezuje.

Truchlení je individuální záležitostí, každý člověk se se ztrátou blízkého vyrovnává jinak, v případě pozůstalých po sebevraždě to platí také. Existuje ale několik aspektů, které se často opakují. V první řadě se intenzivněji objevuje otázka: Proč? Běžné také bývá, že pozůstalí hlouběji prožívají pocity viny, případně hledají viníka.

Měli bychom o něj především projevit zájem. Během kontaktu s pozůstalým je dobré být aktivní, komunikovat nebo jen naslouchat, a pokud se sám na něco nedoptává, tak neradit — a v žádném případě nehodnotit. Pomáhají i docela běžné věci — pokračovat v obvyklých společných aktivitách, jako je cvičení nebo venčení psa.

To záleží na tom, jak se na truchlení díváme. Hledání cesty ke znovuobnově života, důvěře ve svět i život, v to, že má nějaký smysl, je proces, který trvá různě dlouho. A dá se říci, že když se vám podaří toto obnovit a jít po cestě hledání, vrátili jste se zpátky k životu. Někdy to může souviset s nadějí, která nás udržuje právě v tomto objevování a hledání. Jedna maminka, jejíž syn si vzal život, mi na konci terapie řekla, že teď už ví, proč žít, a že by to už chtěla zkusit sama. Neznamená to, že by ji to přestalo trápit nebo bolet, ale už cítila, že je možnost jít dál. 

Jsou to také příběhy naděje, které pomáhají pozůstalým necítit se v truchlení osaměle. Pod hlavičkou organizace Cesty domů vychází kniha Sebevražda…. a jak dál?, která překračuje strohé statistiky a prostřednictvím rozhovorů, článků a vzpomínek přináší konkrétní lidské příběhy. Ambasadorkou vydání, které vyšlo nedávno, je herečka Eliška Křenková, která v knize popisuje, jak sebevražda velmi blízkého člověka změnila život jí. „Dnes už se cítím zašitá,“ říká v knižním rozhovoru „ale to černé prázdné místo po něm zůstane navždycky — jen se s tím naučíte žít.“

Truchlení je skutečně dlouhý a bolestivý proces, ať už váš blízký člověk odejde jakkoliv. Nikdy v tom ale nemusíte být sami. Pakliže nestačí podpora okolí, jsou tu odborné organizace, které pozůstalé bez soudu provedou všemi jeho fázemi. Podporu nabízejí Cesty domů, výše zmíněná poradna pro pozůstalé Vigvam a kontakty na poradce najdete také na stránkách Asociace pro pozůstalé. Informace pro truchlící po obětech sebevražd pak vytvořil na stránkách P.S. žij Národní ústav duševního zdraví.