Když se srovnávání stane reflexem. Proč nám bere klid a jak z něj ven

Z evolučního hlediska mělo srovnávání jasný smysl – pomáhalo nám přežít. V přírodě představovalo způsob, jak odhadnout postavení ve skupině a zajistit si bezpečí. Jenže v moderní společnosti se tento mechanismus zcela vychýlil. Už se nesrovnáváme kvůli spolupráci, ale kvůli výkonu, vzhledu, úspěchu. Z přirozeného orientačního nástroje se stal nástroj sebehodnocení – a často bohužel i sebetrýzně.

„Člověk se v zrcadle druhých hledá, ale zároveň v něm ztrácí,“ říká psychoterapeutka Zuzana Steigerwaldová z platformy Hedepy. „Pokud se celý obraz sebe sama opírá o pohled ostatních, ztrácíme kontakt s tím, kým doopravdy jsme.“

Zdravé srovnávání je vědomé. Díváme se na druhé jako na inspiraci, nikoli jako na hrozbu. Říkáme si: „Tohle bych se mohl naučit,“ případně: „Tahle vlastnost se mi líbí, zkusím ji rozvíjet.“ Podobné srovnávání pomáhá růst. Destruktivní srovnávání naopak přináší pocity méněcennosti, studu a frustrace. Druhé vnímáme jako lepší, úspěšnější, šťastnější – a sebe jako někoho, kdo selhává.

 Psycholožka Karin Wolfová z platformy Terapie.cz doplňuje: „Není naší přirozeností srovnávat se s ostatními, naše pravá podstata je jedinečnost. Aby člověk obstál ve společnosti, často se snaží zapadnout, někdy až za cenu popření sebe sama. Ve své praxi se setkávám s lidmi, kteří museli doslova potlačit vlastní přirozenost, aby přežili v prostředí, které pro ně bylo traumatizující.“ Podle Karin Wolfové je jediné zdravé srovnávání to, které vedeme sami se sebou – se svou minulou nebo budoucí verzí. „Když se díváme na své pokroky, hledáme rovnováhu mezi tím, jací jsme byli, a tím, kam chceme dojít,“ dodává odbornice.

Nikdy dřív jsme neměli tolik příležitostí porovnávat se s ostatními a nikdy jsme neviděli tolik „dokonalých“ životů. Na sítích vidíme výsledky, ne ale ten samotný proces. Filtr, nikoli úplnou realitu. „Naše psychika ale reaguje, jako by to, co vidíme, bylo skutečné. Vzniká vnitřní nesoulad mezi tím, co žijeme, a tím, co si myslíme, že bychom měli žít,“ vysvětluje Zuzana Steigerwaldová.

Karin Wolfová navíc upozorňuje, že digitální prostředí podporuje vznik tzv. falešného já: „Lidé popírají svou autenticitu, aby byli konformní, srovnávající se, soutěživí. Tím vytvářejí toxickou závislost na vnějších posudcích. Každý, kdo víc než na sebe spoléhá na vnější uznání, riskuje psychické zhroucení.“

1. Srovnávejte se pouze se sebou. Ptejte se: „Jak jsem pokročil oproti včerejšku?“ A rozhodně si nepokládejte otázku typu: „Kde jsem v porovnání s ostatními?“

2. Trénujte sebereflexi místo sebekritiky. Každý večer si napište tři malé věci, které se vám povedly. Posilujete tím schopnost vidět vlastní růst, ne jen nedostatky.

3. Buďte všímaví (mindful). Všímavý člověk je ukotvený v přítomnosti. Nevnímá druhé jako měřítko, ale jako součást reality.

4. Mluvte se sebou laskavě. Sebesoucit není slabost. Je to schopnost říct si: „Dělám, co můžu, a to stačí.“

5. Starejte se o svou „zahrádku“. „Mám zodpovědnost jen za svou ohraničenou zahrádku,“ říká Wolfová. „Mohu se inspirovat, ale nesmím zapomínat, že to, co funguje jinému, nemusí růst zrovna u mě.“

Srovnávání samo o sobě není zlo, kvůli kterému byste cítit provinile. Berte to spíš jako kompas, který pomáhá zorientovat se. Jakmile se však z kompasu stane bič, ztrácíme směr: „Zdravé srovnávání nás přibližuje ke druhým, destruktivní nás od nich odděluje,“ uzavírá Steigerwaldová. „Nejde o to být lepší než ostatní – ale být pravdivější vůči sobě.“