Cestujte prostorem i časem, aniž byste opustili domov

V závěru fejetonu o tom, že jsem introvert, a co to pro mě v praxi znamená, píšu, že být večer doma a nic nedělat, ještě neznamená, že člověk nemá solidní plán. Má plán – být doma a nic nedělat. Navzdory tomu, co si pod tím mnozí představují, umí být nic dost vzrušující. Myslím, že si to zaslouží vysvětlit.

Proto tento článek nemá prozrazovat tipy na vonné svíce, které jsou must-haves do té míry, že bez nich život ani nemá cenu žít. Ani si neklade za cíl představit novinky stojící za vaši pozornost. (I když to částečně dělá.) Především je to článek o čtyřech svících, které momentálně obývají můj noční stolek, knihovnu a komodu. Vůně každé z nich mě dovede přenést do úplně jiné reality. A to tak fascinující, že doma zůstávám ještě raději...

Sobota večer. „Pojď na Altenburg!“ píše mi kamarád.

„Já se takových míst bojím.“

„Neboj.“

„Navíc mám rozkoukaný dokument o Romanovcích,“ odepisuji a už se vidím, jak si k tomu zapaluji Solis Rex.

„S takovouhle nebudeš hodně někde.“

Aby ses nedivil, Marku.

Solis Rex Stojím v Zrcadlovém sále. Versailles. Kde všichni jsou? Zahrady za okny jsou zalité namodralým oparem, nebe je růžově konturuje. Slunce už téměř zapadlo a nekonečno plamenů zapálených svící se v sále odráží, no, vlastně tak nějak od všeho. Od zrcadel, od zlacení, i od naleštěných parket, jejichž dřevitá vůně se tu mísí s vůní rozehřátého vosku, kadidla a ještě něčeho, ach ano, citrusů, jako by ji sem zavanul vítr z oranžerie. Kdyby mi v tom korzet nebránil, nadechnu se zhluboka. Je to zvláštní pocit, být tady, na nejkrásnějším místě na celém světě, a přitom doma. Ačkoliv, jsem tu doma? Budu tady vůbec někdy doma? Lid tam venku mě prý nenávidí. Že prý nemají co jíst a já se tomu ještě vysmívám svým „Ať jedí koláče!“ Koláče? Nesmysl, to jsem nikdy neřekla! Řekla jsem briošku.

L’Élide Probouzím se na jakémsi kopečku. Odněkud hraje přenádherná hudba. Debussyho Preludium k Faunovu odpoledni. Tlumené odstíny lesa – šedé, hnědé a zelené – se vpíjí jeden v druhý, nenásilně, smyslně, hypnoticky, stejně jako vůně divoké levandule, santalového dřeva a hořkého pomeranče. Nic není ostré, nic není jasné. Vstávám. Tančím. Sám. S nymfami. Vážně se to děje? Nezdá se mi to jen? Me-e-e-e. Merde, jsem napůl koza!

Asian Amber Víte, co je to ambra? Tak si to zkuste vygooglovat. „Pevná, voskovitá substance, která vzniká v trávicím traktu vorvaně,“ píše se na Wikipedii. „Jedna z domněnek říká, že napomáhá k trávení krakatic.“ Fujtajxl. Bude lepší nevykreslovat, kam mě přenesl tento poetický popis. Co mi ovšem evokuje její vůně ve spojení s dřevitou směsí asijských bylin, to je zcela jiný příběh. Uvolňující a elegantní, tahle svíce vytváří po zapálení z domova meditační kokon, ve kterém vás nebude rušit vůbec nic. Leda vlastní myšlenky a jemné praskání dřevěného knotu.

Koa Wood Jsem Drew Barrymore, sedím sama v Hukilau a stavím si srub z oplatek. Život je fajn. Vůně dřeva Koa se potkává s vůní ananasu, kokosu, jantaru a moruše. Společně vytváří bezproblémovou, svěží atmosféru, která mi dává sladký pocit, že můžu všechno a nemusím nic. To je havaj! A kdyby se to nějak zhatilo – třeba kdybych se na internetu dočetl, že se koncert Yellow Days ruší a přesouvá na neurčito –, nevadí, do zítra to stejně zapomenu. Trpím totiž krátkodobou ztrátou paměti. Juch!