Fejeton Martina Váši: Budu jednou taky Nicole Kidman?

Martin Váša13. 9. 2018

Na konci dne je vlastně fajn být introvertem. Na konci dne jste totiž většinou konečně doma, a to je fajn. A potom, třeba z vás díky tomu jednou bude oscarová herečka.

A je to tu. Sjíždím výtahem petrohradského hotelu Four Seasons a s každým patrem mi srdce tluče silněji. Instrukce byly jasné: Být deset minut před rozhovorem s Nicole Kidman u dveří do místnosti s nápisem Zakharov. Nebo to byl Briullov? No to je fuk, stejně jsou hned vedle sebe. Někdo si mě odchytne. Jsem nervózní? Ne, to ne. Jako možná budu mít každou chvíli srdeční zástavu, ale cajk.

Cítím se jako před státnicemi, těsně, než jsem vstal z potítka. Cítím se, jako bych byl v restauraci, a právě u stolu přišla řada na mě, abych si objednal jídlo. Cítím se stejně, jako když sedím na představení současného tance a najednou začne být zcela evidentní, že dojde na interakci s publikem, anebo když nesu někomu z vystupujících květinu a uvaděčka mi sdělila, že v tak malém divadle ji mám jít po performanci na pódium předat sám, takže mě místo kulturního zážitku čeká hodina agónie. Také jsem se takhle cítil, když mě šéfredaktorka požádala, jestli bych jí cestou z oběda nekoupil kávu a nepřinesl ji do zasedačky, kde zrovna měla meeting s vedením. Jo a taky před kterýmkoliv telefonátem. Anebo když jsem se nedávno přestěhoval a lidé se mě ptali, kdy bude „kolaudace“. Nebude. Nikdy. Nechte mě být.

Kdykoliv někdo prohlásí něco na způsob „nakupování je moje kardio“, chce se mi brečet. Pro mě je kardio prostě jenom existovat. Beat it.

A tak tu stojím a v duchu si opakuji otázky. Lehce mě uklidňuje, že interview bude skupinové. Spolu se mnou bude v místnosti zhruba patnáct dalších novinářů a budeme se prý „tak trochu bít o slovo“, což v překladu znamená, že se na mě nedostane, protože já se nebiju nikdy o nic.

Za pár minut jsme vpuštěni dovnitř. Sedám si do první řady, aby nebylo hned zkraje jasné, že jsem zbabělec, a začínám za tento nebojácný krok vyhlížet medaili. Nicole je krásná. Není vůbec tak „odpočatá“, jak tvrdí zlí jazykové. Je přirozeně elegantní.

Padá první dotaz. Druhý. Třetí. Všímám si, že se po každé odpovědi hlásí třeba i tři novináři najednou. Nemám šanci. A pak, pak najednou nastává ticho. Nemluví nikdo. „Další otázka,“ vyzívá nás Aljona Doleckaja, která rozhovor moderuje. Zvedám hlavu a rozhlížím se. Žádná ruka není nahoře. Až na jednu jedinou. Mou.

„Co byste poradila svému mladšímu já?“ slyším se pronášet otázku, kterou jsem před chvílí za dveřmi vyhodnotil jako nejzajímavější, pro případ, že bych se mohl zeptat na jednu jedinou věc, a přitom si uvědomuji, že civím na hereččiny boty. Proč se jí proboha dívám na boty, když s ní mluvím?

„Jako dítě a vlastně i ještě později, když mi bylo dvacet, třicet, jsem byla velký introvert, takže bych si přála, abych k některým věcem přistupovala více jako extrovert,“ odpovídá. Naznačuje mi něco? Usmívá se. Nicole Kidman se na mě usmívá. Pomoc. „Ale zároveň… proto jsem tady. Tím, že jsem byla velmi stydlivá, jsem sice prošvihla spoustu věcí, ale také jsem díky tomu hodně četla a všechno jsem do sebe vždy nasákla, pořád jsem si o něčem snila, a protože jsem velmi citlivá, vše jsem také prožívala do hloubky. To mi umožnilo mít kariéru herečky – díky tomu se umím vcítit do druhých. Navíc mě má introverse ochránila před obrážením večírků a zkoušením různých věcí a nikdy jsem nesešla z cesty příliš daleko.“

„Jste stále stydlivá?“ ptám se dál. Mám dojem, že mě ostatní probodávají pohledem. Já vím, já vím, nezvedl jsem ruku, no jo.

„Nejsem ten největší extrovert, ale pravděpodobně se dnes cítím daleko lépe ve své kůži. Víte, ne každý o vás přemýšlí nebo mluví, když vejdete do místnosti. Není potřeba si myslet, že jste středem pozornosti. Každý má svůj život a vy jste jen malinkatá součást toho všeho, a pokud jste stydlivý, je dobré si tohle pamatovat.“

Později toho dne sedím v županu na okraji vany a čekám, až se napustí. Nemůžu se dočkat, až mi horká voda uvolní tělo. Hlava ale uvolněná je. Hereččina slova v ní stále zní. Uklidňují mě. Pravdou je, že jsem s jistotou nevěděl, jestli jsem introvert. Nikdy jsem si neudělal žádný test, nemám to černé na bílém, a vlastně ani neznám přesnou definici. A možná je to vlastně docela jedno. Přesto okamžitě jeden test vytvářím. Pro vás. Pozorně si následující body přečtěte.

Bytostně nesnášíte události na Facebooku. Vlastně: Bytostně nesnášíte události. Tečka.
Přesto se už stalo, že jste z nějakého záhadného důvodu potvrdili účast na nějaké události, a abyste se na ni nemuseli, ale zároveň jste si nekazili karmu lhaním, naschvál jste usnuli a pak jste se omluvili tím, že jste zkrátka zaspali.
Povídat si s někým bývá fajn. Mlčet s někým bývá víc fajn.
Chodíte do kina sami, protože je to lepší, a večeříte v restauracích také sami, protože je to lepší, a vůbec tak nějak děláte spoustu věcí sami, protože je to lepší.
Lidé vám vyčítají, že jste tichý, ale když konečně promluvíte, buď se v polovině vaší věty začnou zabývat něčím jiným, nebo vás neposlouchají vůbec, což jen umocní vaše dlouholeté podezření, že ve skutečnosti nejste – že jste jenom duch, který neví, že je duch.
S někým se domluvíte, že si půjdete sednout na víno/kávu/cojávím, a už v tu chvíli je vám jasné, že budete rozladění, když nejen nezapomene, ale ještě to nezruší.
Že budete večer doma a nebudete nic dělat, ještě neznamená, že nemáte solidní plán. Máte plán – být doma a nic nedělat.
Není nic horšího, než když vám někdo zatelefonuje a začne tím, že vám raději volá, než aby vám psal sto zpráv. Proč jako nenapíše sto zpráv? Co je špatného na sto zprávách?
Někoho vidíte jít naproti vám a nemůžete si vzpomenout, zda se zdravíte jen verbálně, jestli si podáváte ruku, anebo se líbáte na tvář, na obě tváře, objímáte se, děláte tu hetero věc s pěstí nebo dokonce nějakou kombinaci, a tak na něj raději jen mávnete zdálky a změníte směr, což sice znamená šílenou zacházku, ale nervy máte jenom jedny.

Zněla vám většina bodů povědomě? Gratuluji. Máte bohatý vnitřní život a možná i z vás jednou bude Nicole Kidman.