Carrie Bradshaw! Where the f*ck have you been hiding?

Byla středa 19. ledna 2022, brzy ráno, a na Manhattan se z nebe snášely chuchvalce sněhu. Město slavné tím, že nikdy nespí, jako by nakonec dohnalo spánkový deficit, a ještě se nestačilo tak docela probrat, takže chodník na Třiasedmdesáté bíle zářil. Carrie si přes přísně stažený baletní drdůlek nasadila kapuci stařičké bundy od Helmuta Langa a nad kolena se pnoucí holínkou Bottega Veneta na devíticentimetrovém podpatku vykročila směrem ke Třetí avenue.

Hlavou jí probleskla vzpomínka na dobu, kdy si bundu koupila. Bylo to jen pár dní po přehlídce, kde ji měl na sobě pánský model, a jen pár dní předtím, než poprvé uviděla Johna. „Nový Donald Trump,“ prohlásila o něm vědoucně Sam, když míjel jejich stůl, aniž by vůbec mohla tušit, jak absurdně bude její přirovnání za dvacet let znít. Tenkrát by Carrie ani nenapadlo, že by se taková karikatura jednou mohla stát prezidentem, stejně jako by ji nenapadlo, že by s Johnem mohli někdy něco mít. S tím doutníkem na ni působil jako další škrobený panák z Wall Street, prapodivný živočišný druh, co ji vzrušoval asi jako výprodeje u Michaela Korse, a navíc si v tom nově otevřeném baru od první chvíle si připadala nepatřičně. Jako by na sobě měla pačuli v místnosti plné Chanelu.

Pravdou bylo, že ten pocit mívala i dneska, ale naučila se v něm nacházet útočiště. Připomínal jí právě tuhle dobu, kdy bylo všechno relativně v pořádku. Dobu, kdy byly stále všechny čtyři.

Za pár týdnů to bude rok, co její nejbližší přítelkyně zemřela, a Carrie její přítomnost stále cítila. Sam už dnes byla jen fantom, výplod Carriny fantazie, který se objevoval a hned zas mizel. Nebylo dne, kdy by na ni nemyslela. Byla bez ní tak nějak neukotvená. Obraz, kterému vzali rám. Vytáhla z kabelky telefon a jako tolikrát předtím chtěla kliknout na ikonku Twitteru, jediné sociální sítě, kde Sam virtuálně dál existovala. Kde měla stále účet. Kam jí její přítelkyně mohla napsat. Odpověď nikdy nepřišla, dostavila se jen krátká prchavá úleva. Carrie si to rozmyslela, zkontrolovala čas a telefon zase schovala. Šla pozdě. John už tam určitě sedí, došlo jí. Nesnášela lidi, co chodí pozdě, a nesnášela, že je jedním z nich. Do kroku ale nepřidala.

Proč vlastně nepřidala? Nestál jí za to, aby ho nenechala čekat? Po tom všem, za co jí už v životě stál? Napadlo ji, že je to možná věkem. Že je prostě vyrovnanější. Ale věděla, že to není pravda. Lidé se zas tak nemění. Ne tolik, jak by si přáli. Co se změnilo, bylo leda to, že po všech těch letech nekonečného nahánění přestala Johna chtít ve chvíli, kdy ho konečně mohla mít, jako by byla celou tu dobu na lovu kachen, aniž by si uvědomovala, že ji neláká kachna jako spíš samotný lov. Vegetariánka na lovu. Znovu sáhla do kabelky a vyndala telefon. „Kachna,“ napsala si poznámku, o níž věděla, že ji možná najde až v době, kdy už dávno nebude vědět, co si vlastně chtěla poznačit.

Kachna jí nicméně připomněla, že musí odpovědět Charlotte. Hlasové zprávy si vyměňovaly celou věčnost, částečně kvůli tomu, že Carrie hlasové zprávy jednoduše nesnášela. Není nic otravnějšího, než když vám WhatsApp oznámí, že na vás čeká deset minut něčího zmateného monologu prokládaného ruchem města. To si má průběžně dělat poznámky, aby ve své zprávě reagovala na všechno? Nesmysl. S Char to ale jinak nešlo. Od té doby, co založila produkční společnost, se prakticky neviděli, a třebaže Carrie svojí kamarádce takový úspěch přála – seriál Unorthodox ostatně zhlédla na jeden zátah –, občas jí jejich společné snídaně chyběly. Zase ale ne dost na to, aby za ní přijela do Brooklynu, kam se s Harrym a holkami odstěhovali. Přes řeku nejezdila. V tomhle byla ještě konzervativnější než Char, kterou byste dnes už bez kostýmku Chanel a perel nepotkali. Dokonce i svým účesem začínala pomalu připomínat Bunny. Odříkaného chleba… Ta myšlenka Carrie pobavila. Možná by z toho dokázala vystavět téma na podcast, napadlo ji, a hned si pod kachnu připsala ještě „chleba“. Její poznámka začínala připomínat nákupní seznam.

Natáčet podcast byl pro ni stres. Zpočátku odolávala, ale pod nátlakem Sam nakonec nabídku Condé Nast přijala a teď za to byla vděčná, třebaže si neustále připadala, jako by šlapala z bláta do louže – kdybyste ve výkladovém slovníku hledali politickou nekorektnost, našli byste tam její fotku. Ale počty posluchačů rostly a vedení vydavatelství bylo bez sebe nadšením. S každým dalším obviněním ze strany Diet Prada, kteří ji ve svých postech neoznačovali jinak než jako Scarrie, byl její podcast populárnější a ona méně ostýchavá říkat věci tak, jak je skutečně vidí. Jestli to tak půjde dál, došlo jí, bude z ní nová Joan Rivers.

Carrie nyní akorát přecházela Park Avenue. Možná to nebyl úplně nejlepší nápad, jít pěšky. Podívala se vpravo, jestli nic nejde, a v dáli zahlédla dům, který mohl být jejím domovem. Tolikrát snila o tom, že tam s Johnem stejně jednou skončí. Teď byla ráda, že je bez Johna a pořád na Třiasedmdesáté. Neměnila by. Tím spíš, že se jí nakonec přece jen podařilo koupit vedlejší byt a za pomoci Mirandy vybojovat povolení probourat stěnu.  Co by na to asi řekl Aidan, kdyby viděl, jak si s prostorem poradila za peníze vydělané prodejem práv ke zfilmování knihy? Nejspíš nic. Nejspíš by jí nabídl, že vyleští podlahy, a ona by se ze slušnosti tvářila, jako že jí na tom záleží.

Na moment vyděsila sebe samou myšlenkou na život s Aidanem. V té představě na sobě měla z těžko vysvětlitelného důvodu růžovou teplákovku Juicy Couture, na nohou válenky a na hlavě kulicha, jehož původ byl nejistý. Pravou rukou držela jedno dítě, levou rukou za sebou vlekla druhé a spěchala… Kam vlastně? Pro společenské uznání?

Carrie nikdy nebyla mateřský typ. A nebylo potřeba tuhle skutečnost obalovat medem. To jí naučila Sam. Nikdy. Nic. Nevysvětlovat. Nikdy se neobhajovat. Existuje vůbec něco takového jako mateřský typ? Jistá si tím nebyla. Před deseti patnácti lety těm úvahám věnovala možná až zbytečně moc energie, ale pokaždé došla k tomu, že kdyby dítě skutečně chtěla, nejspíš by tou dobou našla způsob, jak ho mít.

Teď už to je nejspíš jedno. Carrie byla se svým životem vcelku spokojená. Cítila se dobře ve své kůži. Ne tak dobře, jako třeba Pavlína Pořízková, ale dobře. V tomhle ohledu jí pomohla pandemie. Nebýt lockdownu, nejspíš by další knihu ani nezačala psát. Secret Single Behaviour se přitom stala okamžitým bestsellerem a kladně ji zhodnotila dokonce i Michiko Kakutani. „Profesionální provokatérka dál drží prst na tepu doby, přestože doba přes rok nevykazuje známky života,“ napsala o ní, a prodeje vylétly ještě výš.

Třeba to nakonec bylo právě díky knize, a ne kvůli krachu novin The New York Star, že jí po letech zavolala Enid Frick, jestli by nechtěla natáčet podcast pro Vogue. In Bed with Fashion byl Enidin nápad a dodnes schvalovala každé téma. Carrie se už teď těšila, až šéfové naservíruje kachnu s chlebem, a jen doufala, že to bude po telefonu. Atmosféra redakce Vogue ve One World Trade Center byla na hony vzdálené od té, jaká panovala na Times Square. Navzdory daleko, daleko štědřejšímu prostoru se v ní člověk cítil tak nějak stísněně. A proč všichni zaměstnanci vypadali, jako by se narodili, no, zhruba v tom samém roce, kdy si Carrie koupila tuhle bundu od Langa? „Miss Bradshaw?“ slyšela za sebou někoho zapět vysokým hlasem, když posledně čekala na výtah. „Jen jsem vám chtěl říct, že vás uctívám. Promiňte, nechci otravovat, ale díky vám jsem začal číst noviny. Fakt. Opravdový noviny. Z papíru!“ pokračoval vzrušeně mladík s AirPody v uších, jako by jí vyprávěl o svém poprvé s ayahuaskou.

Když si na to teď vzpomněla, dostala chuť zapálit si cigaretu, ale nejspíš by jí už ani nechutnala. Jak dlouho nekouřila? Patnáct let? Chyběl jí ten akt. Ten rituál. Občas si při psaní zapálila marlborku a nechala ji samovolně doutnat v popelníku položeném u okna. Měla ráda tu vůni. Jako by díky ní byla kreativnější. A vzhledem k tomu, že tomu skutečně věřila, nejspíš i byla.

Kdyby se to dozvěděla Miranda, dostala by od ní Carrie další přednášku. Posledně to schytala za steak. Kdykoliv od té doby dostala chuť na hovězí, hodně rychle ji zas přešla při pomyšlení na plynatou krávu. Dík, Mirando. We should all be Mirandas, right? Když se v osmdesátkách vyoutoval Stanny, úplně rozkvetl. Mirandin coming out byl diametrálně jiný. Stala se z ní chodící reklama na Bode a kudy chodila, tudy rozdávala moudra. Cynismus a lehkost, pro které ji Carrie vždy zbožňovala, byly pryč. Přítelkyně ji dnes stavěla do polohy, která jí nebyla vlastní a už vůbec ne příjemná. Vlastně si vedle ní občas připadala jako Lexi Featherston. Whatever happened to fun!? Proboha, Carrie přece nebyla žádná kráva, tak proč si s ní pokaždé připadala jako na minovém poli?

Bože, jak jí chyběla Sam!

Nutně potřebovala kafe. Od restaurace, kde na ni John čekal, už ji dělil jen jeden blok, přesto zašla do rohové kavárny, kterou zrovna míjela. Dívka za barem si ji změřila pohledem. „Mohu vidět certifikát o očkování?“ Carrie na ni namířila telefonní obrazovku s QR kódem a poprosila ji o „cokoliv, co má kofein a bude to rychle.“ Dívka nesouhlasně našpulila rty, bez odpovědi se otočila, vzala konvici z překapávače a nalila z ní kafe do papírového kelímku na pultu. „Sluší vám to, by the way,“ prohlásila přitom.

„Dík,“ odpověděla nejistě Carrie. Outfit už jí nikdo nepochválil snad celou věčnost. Baristce za to dala možná až zbytečně velké dýško.

„Já bych na takových podpatcích neušla ani krok. Jsem z Maconu v Georgii. Tam by mě to ani nenapadlo. No, rozhodně by to tam tedy nenapadlo vás.“ Carrie nechápala. „Ale mění se to, dokonce i tam. Díky osobnostem, jako je Harry Styles, se už lidi jako vy nebojí kreativně vyjádřit.“ Carrie cítila, jak ji ostře rozbolela hlava, a byla vděčná, že dívčin tok myšlenek přerušilo cinknutí dveří, když vešel nový zákazník. „Na kolikátou sezonu už vlastně čekáme?“ spustila najednou dívka znovu.

„Co prosím?“

„RuPaula,“ odpověděla samozřejmě. „Čtrnáctou? Patnáctou?“ Carrie dál mlčela. „Jasně, já vím, to je něco jinýho. To je vlastně jakoby travesti, že jo? RuPaul se normálně jako žena neobléká.“

What a time to be alive, pomyslela si Carrie. Kývnutím se rozloučila a vyšla zpět do chumelenice. Na moment zavřela oči a zhluboka se nadechla ledového vzduchu. V tu chvíli si uvědomila, že se na Johna vlastně docela těší. Měla ho ráda. Po tom všem, čím si prošli, by si bez něj život neuměla představit.

Carrie kelímek chvíli jen tak nesla, aby tekutina uvnitř malinko vychladla, a pak se konečně napila. V ten moment hořce zalitovala. Hnusnější kafe nepila od posledního výletu za Johnem do Napy. Jako by někdo zalil popelník horkou vodou. Vyhodila ho do nejbližší popelnice a vyděšeně se rozhlédla, jestli náhodou kolem nejde Miranda.

Faktem bylo, že s Johnem měla pocit, jako by bylo vše v pořádku. Jeho přítomnost ji uklidňovala a moc by za to nedala, že to tak vnímal i on. Zastavila se na přechodu a na druhé straně ulice ho zahlédla. Seděl za oknem restaurace a četl si noviny. Opravdové. Z papíru. Bezděčně se usmála. Legendární Mr. Big. Takhle prošedivělý a s brýlemi na špičce nosu vypadal najednou so small. Carrie si znovu vzpomněla na Sam. Ona jediná věděla, že mu ve skutečnosti Carrie nedala přezdívku Mr. Big, ale Mr. Pig, jenom jí tehdy v baru bylo špatně rozumět a nakonec to tak nechala, protože… prostě protože Charlotte.

Auta se u přechodu náhle zastavila a Carrie vkročila do silnice. Akorát přemýšlela nad tím, jak nás někdy od vlastní minulosti dělí jen pár kroků – jak stačí, aby na pár vteřin padla zelená, když v tom se v její kabelce rozvibroval telefon. „Love,“ svítila z displeje přezdívka volajícího. Carrie rychlým gestem Johna přes sklo poprosila, ať ještě chvilku počká, a ten se zatvářil naoko vyčítavě. Pak se k němu otočila zády, přijala hovor a přiložila si telefon k uchu. „Ano, Jeremy?“