Nové číslo Vogue CS: Milena Žuravljova v tichém dialogu nejen s Helen Christensen

Některé rozhovory si pamatujeme kvůli obsahu, jiné podle toho, co v nich naopak nezaznělo – a upřímně, tahle druhá kategorie mě zajímá čím dál víc. Při přípravě tohoto čísla jsme se k nevyřčenému vraceli neustále.

Na titulních stránkách říjnového vydání Vogue CS je Helena Christensen. Přijela za námi na několik dní do Prahy se svou maminkou, jejíž aristokratická krása by klidně zasloužila vlastní cover. Helena ví o síle pohledu, který mluví sám za sebe, své. Pro mě zůstane navždy tou ženou s neuvěřitelnýma očima z videoklipu Chrise Isaaka k písni Wicked Game. Očima, které nikdy nepotřebovaly slova, aby řekly všechno. 

Když jsme přemýšleli o titulním mottu čísla, totiž o Silent Dialogue, těžko jsme si pro něj mohli přát lepší tvář. Při psaní o Heleně jsem si vzpomněla na Marinu Abramović a její projekt The Artist Is Present, během kterého seděla v MoMA naproti cizím lidem a jen se jim mlčky dívala do očí, dokud se někteří z nich nerozplakali nebo neukázali jiné emoce. Představte si, jaké by bylo sednout si k podobnému stolu naproti Heleně. Tak trochu jsem si to mohla vyzkoušet: strávily jsme spolu večer v Kuchyni na Pražském hradě a stačilo jí chvíli hledět do očí, abych pochopila, proč jí objektiv věří už přes třicet let.

Obličej dokáže promlouvat i tehdy, když jej schováme. To je paradox, jímž se zabývá článek Marka Wrbika o maskách v módě, od Martina Margiely, který zakryl tváře modelek látkou v momentě, kdy se fashion scéna začala upínat k jasně rozpoznatelným supermodelkám, až po Roberta Wuna, jenž stejný trik dnes používá k opačnému účelu, aby obrazu dodal drama. Autor textu si sám vyzkoušel japonskou masku nó a popsal, jak s jejím nasazením mizí obvyklá společenská autocenzura.

Ženám umí vzít viditelnost stárnutí, a to bez jejich svolení. Pavlína Pořízková tomu říká přímo „neviditelnost žen po padesátce“ a člověk se nutně ptá, jestli současnou vlnu zralých modelek nečeká stejný osud jako trend diverzity velikostí, který se z přehlídkových mol tiše vytratil.

Backstage se v tomto čísle vrací pořád. Castingová režisérka Jill Demling strávila dvacet let v americké Vogue, kde hrála klíčovou roli ve hledání a výběru slavných tváří na titulky magazínu, aniž by o tom široká veřejnost věděla. Součástí její práce je totiž schopnost všimnout si toho pravého člověka dřív, než si ho všimne kdokoli jiný. Podobně i Sam McKnight se desítky lety podílel na podobě notoricky známých image – spolupracoval s princeznou Dianou, Kate Moss nebo Lady Gaga. Dnes ale otevřeně hovoří o tom, že jeho práci a práci dalších kolegů z oboru se dlouho nedostává patřičného uznání, ačkoli její výsledek na fotce patří k těm nejvíce viditelným.

Opačný úkol má kreativní studio Bureau Slow. To stojí například za vizuálními efekty virálního krátkého filmu s Hunter Schafer, který pro kampaň Gentle Monster režírovala Nadia Lee Cohen, a pro naši zářijovou cover story s Adélou vytvořilo sérii stylizovaných klipů. Jejich práce musí zůstat úplně neviditelná, aby fungovala. Čím méně si jí divák všimne, tím lépe ji odvedli.

Za některými příběhy jsme se tentokrát vydali přímo na místo. Byli jsme u první haute couture přehlídky Marie Grazie Chiuri pro Fendi. U tohoto módního domu kdysi jako mladá návrhářka začínala, teď do něj po letech u Diora přichází jako jeho kreativní ředitelka. Vrací se zpátky domů, do Říma. Podobně mimo náš běžný obzor stojí i keňská módní scéna, kam se vydala Natálie Ferreira de Sousa. V Evropě o ní skoro nevíme, přestože jde o překvapivě silný průmysl zahrnující kreativní lokální designéry pracující s upcyklací i lokálním řemeslem, stejně jako obrovské objemy importovaného secondhandového zboží.

Naše říjnové číslo je paradoxně plné slov – rozhovorů, příběhů, lidí, kteří mají co říct. Ale čím déle na něm pracuji, tím méně věřím, že v komunikaci je nejdůležitější to, co řekneme. Spíš jde o to, co si z toho nakonec vezme ten druhý. Stejná slova můžou pro dva lidi znamenat něco úplně jiného.

Stejně jako ticho.