Hořká nevěsta, špatná ženská. Přitom Božena Němcová nedělala nic horšího než muži

Božena Němcová se vymykala dobovým konvencím – svou literární genialitou, vzdorným životem a svobodomyslností. Závistivé ženy ji pomlouvaly jako krasavici, která nenechá bez povšimnutí žádného pohledného mužského v širokém okolí. Zato literáti ji oslavovali jako jedinečnou a výjimečnou spisovatelku, která se jednoznačně zasloužila o vznik moderní české prózy, bytostnou vlastenku, sběratelku lidových báchorek a pohádek. Pro své nejbližší byla světlým zjevem. Stále hledala něhu, lásku a pochopení a strádala vedle spíše hrubšího, o mnoho let staršího manžela. I v 21. století musíme říct, že je Božena Němcová jednou z největších osobností, kterou tahle země zrodila. Letos si připomínáme 205 let od jejího narození a 170 let od prvního vydání románu Babička.

Dosud vyšlo přes 300 českých vydání Babičky, přeložena byla do 21 jazyků. Božena Němcová začala psát svou nejznámější knihu po smrti milovaného syna Hynka na podzim 1853. Dokončila ji v létě 1854. Vydání se ujal pražský nakladatel Jaroslav Pospíšil. „Vyšel první sešit románu Babička Boženy Němcové,“ psalo se 16. 5. 1855 v Pražských novinách. Text rukopisu byl nakladatelem vydán celkem ve čtyřech sešitech, poslední se na pultech knihkupectví objevil v polovině srpna 1855. Stránkování sešitů na sebe navazovalo a umožňovalo jejich svázání do knihy. Své dílo opatřila Božena Němcová mottem z knihy Ritter vom Geiste (Rytíř ducha) německého pokrokového spisovatele Karla Gutzkowa s věnováním Eleonoře, hraběnce z Kounic. Do tisku byla ale Babička připravována chvatně, bez pečlivých korektur, a objevily se i neautorizované zásahy do textu. Boženu Němcovou nemile překvapily. Honorář, který spisovatelka za knihu obdržela, činil 115 zlatých a 20 krejcarů a nedosahoval ani sumy, kterou obdržel písař za opsání textu pro tiskárnu.

Božena Němcová přišla na svět 4. února 1820 ve Vídni jako Barbora Novotná. V matrice je zanesena jako nemanželské dítě. Její rodiče Terezie Novotná a Jan Pankl se brali až v srpnu 1820 v České Skalici, dítě si už přivezli s sebou na panství kněžny Zaháňské do Ratibořic, kde Pankl vstoupil do služby jako kočí. Pamětníci Pankla líčili jako dobrosrdečného, pracovitého, šetrného a velmi oblíbeného muže. Jeho žena, Terezie Novotná, pradlena na ratibořickém zámku, byla prý „silná, v prsou vyspělá, nehezká“ a povahově pravým opakem usměvavé, otevřené a extrovertní Barunky. Vystupovala přísně, s nikým nikdy moc nemluvila. Obyvatelé Ratibořic zaznamenali, že se k dceři chová spíše jako macecha nežli jako matka. 

Budoucí spisovatelka měla dvanáct sourozenců, ale sedm z nich zemřelo v dětském věku. Údaje o narození i původu Boženy Němcové byly několikrát zpochybňovány. Panklovi dívku prý jen vychovávali, ale její skutečnou matkou měla být Dorothea, nejmladší sestra Kateřiny Vilemíny Zaháňské, kterou známe jako „paní kněžnu“ z románu Babička. Dorothea Périgord-Talleyrand byla krásná, inteligentní a měla literární nadání. Během svého života napsala stovky zajímavých dopisů, které pak byly i knižně vydány. Božena Němcová se jí neuvěřitelně podobala. Příbuzenství ale nedávno vyvrátil test DNA. Pravdou zůstává, že Kateřina Vilemína Zaháňská měla budoucí spisovatelku ve velké oblibě. Půjčovala slečně Betty, jak jí říkala, knihy ze zámecké knihovny a ty, které si Betty vybrala, za ní dokonce posílala. Obstarala jí domácího učitele, který za ní docházel, přiměla ji k pravidelné školní docházce. Zajistila jí také výchovu v rodině správce Hocha na zámku ve Chvalkovicích. Tady chodila Barbora na hodiny němčiny, učila se ručním pracím, hrála na klavír. A především hodně četla, protože správce měl rozsáhlou knihovnu a sám jí knížky ochotně vybíral. Po třech letech se vrátila domů.

Josefa Němce si Božena vzít nechtěla, bylo jí sedmnáct let. Prosila otce, aby námluvy zrušil. Manžela jí vybrala matka. Ta ale na domluveném sňatku trvala i přes prosby dceřiných kamarádek. Božena se nakonec podvolila. „Vdala jsem se jednak z vlastního nerozumu, jednak z dobře míněného přemlouvání matčina a Němcova... V osmi dnech manželství plakala jsem první slzy – hořké to slzy. Jak krásným, jak nádherným představovala jsem si život po boku milovaného muže, leč ten život mně určen nebyl,“ napsala později své sestře Adéle. Němec byl sice lidsky statečný a vlastenec, ale choval se drsně, primitivně a měl sklony k brutalitě. Manželství trvalo pětadvacet let, během té doby vystřídala rodina deset měst a přes dvacet bytů.

Kvůli častému stěhování, ale později už i sama, navštěvovala Božena spřízněné duše, aby hledala materiál pro své dílo. Přátelila se s českými elitami, slovenskými faráři i obyčejnými lidmi, a nutně proto začala být trnem v oku rakouským úřadům. Ti ji vnímali jako osobu nanejvýš nebezpečnou. Oba manželé byli nešťastní. Němcová byla romantička, její představy o životě ovlivňovala hlavně četba. Jak napsala jednomu ze svých přátel: „Já hledala ideál svůj, myslela jsem, že v lásce k muži najdu ukojení všech svých tužeb, doplnění sama sebe.“ (Božena Němcová: Dopisy lásky; Odeon, 1971). Později v dopise psala manželovi: „Málokterá žena má tak v uctivosti manželskou důstojnost, jako já měla a mám, ale víru jsem v ni pozbyla záhy. Kde ji vidět? Samá lež, klam, privilegovaná otroctví, nucená povinnost – zkrátka sprosťáctví. Moje srdce bažilo být velmi milováno, mně bylo zapotřebí lásky jako květině rosy – ale darmo jsem hledala takovou, jakou já cítila.“ (Milena Lenderová: K hříchu i k modlitbě, žena devatenáctého století; Karolinum, 2016).

Do Prahy se Němcovi přestěhovali v roce 1842. Božena i její manžel holdovali myšlence slovanské vzájemnosti. V salonu lékaře Václava Staňka a jeho švagrové Bohuslavy Rajské byl vytvořen kroužek, který se snažil podpořit ženy v jejich samostatné existenci. Do téhle skupiny se zapojila i Božena Němcová. Sbírala lidovou slovesnost, psala českou prózu a verše. V Květech burcovala svou básní Ženám českým. Tehdejší Praha byla spisovatelčinou inteligencí okouzlena a nadšena. Doktor Staněk dokonce pro svůj salon objednal u malíře Vojtěcha Hellicha její portrét. Božena má na sobě tmavé šaty, vlasy stažené do drdolu a ruku ladně loženou na rameni. Později se proti této stylizaci ohrazovala s tím, že se s ní nemůže identifikovat. Šaty i šperky na portrétu nebyly její, ale půjčené.

V obrozenské společnosti našla Němcová Václava Bolemíra Nebeského, který se do vdané matky čtyř dětí zamiloval. Pod jeho vlivem napsala svou první českou báseň. Diskutovali spolu, psali si dopisy. Když pak Nebeský vztah ukončil, Němcová se zhroutila a jen pomalu nabývala ztracenou rovnováhu. Do toho přišel revoluční rok 1848, Josef Němec obviněn za spiknutí proti státu. Dalším přítelem spisovatelky se stal univerzitní profesor Jan Helcelet a po něm doktor Dušan Lambl. To ovšem bylo na české vlastenky příliš. Přestože každá druhá pociťovala v manželství nespokojenost, svobodomyslnost Němcové jim šla proti srsti. Mimomanželské poměry pěstovalo v té době hodně žen, ale ona byla jediná, kdo se s nimi na veřejnosti příliš netajil. Její lépe zajištěné současnice ji jednoznačně odsuzovaly jako naprosto neschopnou hospodyni, kterou domácnost nebavila, nedokázala žít se svým zákonným mužem, šetřit a navíc si otevřeně psala známým o dary. „Jestli byste mi ale chtěl službu prokázat, půjčte mi alespoň 2 f. - nemám groše v domě,“ prosila 7. srpna 1854 pátera Václava Štulce. (Božena Němcová: Listy II.; Československý spisovatel, 1952). Zato když se na ni vlastenecká společnost ze soucitu složila, nabídla část vybraných peněz jednomu mladému básníkovi a za zbytek uspořádala slavnostní večeři pro přátele.

Nejvíce si Němcová pohoršila, když se zamilovala do mladého medika Hanuše Jurenky. Dodnes jsou známy čtyři velké lásky, které její život naplňovaly více než deset let, muže svých snů se však Němcová nikdy nedočkala, a tak lásku, která jí chyběla v životě, vkládala do svých příběhů, povídek a románů. Literární zásluhy spisovatelky byly sice jednoznačně uznávány, ale jinak ji měli za „špatnou ženskou“. To hodnocení sdílel i sám Josef Němec, přesto však uznával manželčin talent a popřával jí poměrnou volnost. 

V jednom z dopisů, které si vyměňovali po celý život, Němec napsal: „Ty ses usmála tedy mému vyjádření, ale trpce, že jsem na to pyšný, žes mou ženou. Vidíš, ženo, tys mně nerozuměla, ty snad myslíš, že jsem proto na Tebe pyšný, pro Tvou slávu snad, než mne to ještě nikdy nenapadlo, abych si na tom něco zakládal. Já jsem pyšný proto, že jsi taková, jak bez slávy jsi, poněvadž takových žen je velmi málo na světě, já alespoň tobě podobnou neznám…“ 

Policie měla spadeno hlavně na vztah manželů ke Karlu Havlíčkovi Borovskému. S ním Božena vedla korespondenci a oba manželé se netajili, že souhlasí s jeho názory na Rakousko-Uhersko. Když Havlíček v roce 1856 zemřel, Němcová vystoupila na jeho pohřbu. V dopise Vilému Dušanu Lamblovi napsala: „Včera 1. srpna v šest hodin pochovali jsme tedy našeho Havlíčka. Nechala jsem vázat krásnou korunu na víko z listů bobkové višně a půlvěnec na čelo z vavřínu, a pak jsem si zamluvila květ mučenky. Tu jsem dostala, a hned šla a dala je Havlíčkovi do rukou. Halánek sám mu dal věnec na čelo a korunu dali na víko.“ (Božena Němcová: Dobří lidé. Výbor z díla; Státní nakladatelství dětské knihy Praha, 1951). Takové gesto znamenalo pro státní aparát poslední kapku. Boženu sledovali policejní komisaři, byla jí zadržována korespondence a v domácnosti měla nastrčenou služebnou, která o ní pravidelně podávala zprávy.

Božena Němcová byla vždycky zvyklá, že veřejnost automaticky přijímá její prózy s oslavným nadšením. Například František Ladislav Čelakovský jí napsal: „Čta první ty čarovné plody Musy Vaší, hluboko jsem sklonil čelo před Vámi a přál vlasti své štěstí, že nastala již ta doba, kdy dcery její jsou s to sypati na její oltář tak blohovonné květy…“ (Zdeněk Záhoř: Výbor z korespondence Boženy Němcové; nakladatel František Borový, 1917). Pro své psaní, za jehož motto považovala sociální rovnost, svobodu národa i osobní, potřebovala naprostou volnost. Odmítla proto i nabídku, aby vedla dívčí vzdělávací ústav, přestože by touto prací mohla zabezpečit své děti – Karla, Theodoru a Jaroslava (nadaný Hynek zemřel nečekaně v patnácti letech na souchotě). Nechtěla dělat nic, co by ji nevhodně odvádělo od psaní. Stala se tak první českou autorkou-profesionálkou, která se snažila psaním vydělávat na živobytí své rodiny. Zatímco její současnice prosazovaly návody, jak se náležitě starat o manžela a děti, Němcové přinesly slávu romány Pohorská vesnice a Babička, jimiž se navíc ani neobracela k výhradně ženskému publiku.

Na sklonku života onemocněla rakovinou dělohy, trpěla bídou, zažívala domácí hádky, pomlouvali ji bývalí příznivci a věčně ji pronásledovala tajná policie. V důsledku útrap její invence vysychala a ona to dobře věděla. Doufala, že se dočká alespoň druhého sešitového vydání Babičky u nakladatele Antonína Augusty v Litomyšli. Den před smrtí se Němcové dostal do ruky první sešit, který přivezl z Litomyšle její manžel. I tohle druhé vydání bylo pro spisovatelku zklamáním. Nejzávažnějšími nedostatky byly tiskové chyby, nekvalitní papír a zásahy nakladatele do textu. 

Z dopisů s dětmi, manželem, zbytkem přátel je vidět, jak hledala ztracenou sílu. Nakonec jí zůstaly jen sny. „Ale když není skutečnost, ať blaží sen! Jak často ukojila jsem touhu po moři – ve snu -, jak často se těšívala v rozkošných krajinách – ve snu. Sen mi přivádí drahé osoby, jež nikdy více nespatřím, ve snu bývám někdy celá já – bývám šťastná na chvíli. Pročpak naříkat, že to je sen, když mi zůstane toho pocit i celý den; za takový sen já vždycky srdečně děkuju... Nyní dobrou noc – a spolu dobré jitro. Je hodina s půlnoci! Teď si lehnu. Pod tou prachovou peřinou se to spí teple a příjemně, tu člověk se ukryje před veškerou zlostí osudu a zapomene na ten chladný svět.“ (Božena Němcová: Listy II.; Československý spisovatel, 1952). Božena Němcová zemřela 21. ledna 1862 v Praze. Bylo jí 41 let. V listopadu 1979 objevila česká astronomka Zdeňka Vávrová v hlavním pásu asteroidů novou planetku. Na počest velké spisovatelky byla pojmenována Božněmcová.