Hudba
Foto: Hana Knížová pro Vogue CS
Dokonalost je naprosto nezajímavá, říká Lykke Li v exkluzivním rozhovoru pro Vogue CS
Veronika Sirotková17. 6. 2026
Královna syrově melancholického popu, jedna z headlinerek letošního festivalu Metronome a červencová cover star Vogue CS Lykke Li, v rozhovoru s frontwoman kapely Teige Veronikou Sirotkovou rozebírá ideály krásy, život v L. A. a lásku k analogu.
Foto: Hana Knížová pro Vogue CS
Lykke Li
Gratuluji k vydání tvého šestého alba s názvem The Afterparty!
Děkuju.
Jak jsi to oslavila? Jak vypadal tvůj večírek a jaké emoce jsi prožívala?
Vydání alba předcházejí měsíce práce, což znáš. Takže ta noc, kdy to konečně vyjde, je trochu surreálná. Je to jako vypustit dítě do světa. Od té chvíle už to se mnou nemá moc společného. Skutečná práce probíhá, když píšu písničky a když o nich sním.
Album se zrodilo ze současného stavu světa, který přirovnáváš ke čtvrté nebo páté hodině ranní, jako by tenhle globální večírek trval už příliš dlouho a něco se mělo každou chvíli zlomit. Řekla jsi, že tvými hnacími motory byly „rokenrol, punk a hněv“. Zajímalo by mě, jak si udržuješ naštvanost, abys neupadla do otupělosti a pasivity.
Já vlastně nebývám otupělá. Každý den najdu něco, co mě… (odmlčí se) Myslím, že je to prostě tím, že jsem žena, ne? Hodně věcí zpracováváme a využíváme celou škálu emocí. Takže nevím. Je pro mě prostě přirozené hodně cítit.
Tématem červencového čísla je nostalgie a tys jako kapely, které ovlivnily nové album, uvedla Rolling Stones nebo Beatles. Po čem z jejich éry teskníš?
Asi teskním po době, která nebyla v tak vysokém rozlišení. Dnes jsou telefony všude a my se na sebe i na ostatní díváme skrze extrémně hi‑tech displeje. Toužím po filmu, zrnitosti a době, kdy jsi musela opravdu přemýšlet o tom, co chceš vytvořit. Po dopisech, knihách a cestování, které je čistě soukromé.
To mi připomíná album Wounded Rhymes, na kterém jsi všechno nahrávala postaru.
To dělám pořád. Poslední alba jsem dělala ve stejném studiu, což je staré studio skupiny ABBA ve Švédsku s magnetofony a veškerým vybavením ze sedmdesátých let. Vždycky mě to táhlo k analogu. Myslím, že teď se ale rokenrol obecně vrací. Podle mě lidé opravdu prahnou po skutečných hudebnících, skutečné hudbě a skutečném poselství svobody a míru.
Co se týče The Afterparty, konec večírku se možná blíží pro tvé fanoušky, protože jsi oznámila, že by mohlo jít o tvé poslední album.
To už jsem vzala zpět. Vlastně nevím, proč to lidé pořád říkají. Řekla jsem to jen jednou, když jsem byla opilá na své narozeninové oslavě, takže bych to nebrala tak vážně.
To je perfektní. Je pravda, že teď to je to hlavní, co na lidi vyskočí, když si album vyhledají.
Možná si lidé přejí, aby už byl konec. (smích) Možná to manifestují.
Já jsem četla tvá vyjádření ohledně potenciálního konce. Říkáš, že miluješ tvorbu hudby a nedovedeš si představit život bez ní, ale možná bys chtěla poodstoupit od veřejné persony Lykke Li, která existuje někde mezi popovou hvězdou a indie umělkyní. Je pro tebe vyčerpávající nosit tuhle identitu každý den?
Myslím, že lidé, kteří se stanou popovými hvězdami, o tomhle snu začali přemýšlet, když jim bylo tak pět let. V určitém bodě chceš dospět a začít věci zpochybňovat. Úhel pohledu, který máš jako pětiletá, je jiný než v dospělosti. Čím jsem starší, tím víc nesnáším, když mě někdo škatulkuje. Chci být svobodná.
Takže je pro tebe tvoje umělecká identita omezující?
Moje umělecká identita není ten problém. Spíš mě už prostě moc nebaví algoritmy a celý ten konzum. Dnes je hudební prostředí úplně jiné, než jaké to bývalo. Takže si nejsem jistá, jestli mě tenhle „stroj“ ještě pořád tak fascinuje.
Ráda bych s tebou rozebrala, co pro tebe znamená feminita a maskulinita. Zmínila jsi totiž, že se cítíš silnější ve své mužské poloze. A přesto jsi pro mě a jistě i pro mnohé další ztělesněním citlivosti, dokonce ženského prožívání světa. Opravdu mě zajímá, jak se na tuhle dichotomii díváš.
Samozřejmě. Má ženská stránka je ta intuitivní, emocionální, poetická. Ale myslím, že věci, které jsem v kariéře udělala a které vyžadovaly odvahu a činy, vycházely hodně z mého mužství. Myslím, že ženskost v tomto světě s sebou nese i hodně sebeodsuzování a sebenenávisti. Velkou roli v tom hrají ideály krásy, takže nemůžeš být ženou, aniž bys tohle všechno musela zpracovávat. Pro mě osobně to bylo velmi těžké.
Jak říkáš, žijeme v patriarchátu a možná i touhy nás žen jsou tím ovlivněné. Zažíváš někdy momenty, kdy dokážeš rozlišit, které touhy jsou tvé vlastní a které vytvořil systém?
Foto: Hana Knížová pro Vogue CS
Lykke Li
Foto: Hana Knížová pro Vogue CS
Lykke Li
Foto: Hana Knížová pro Vogue CS
Lykke Li
Mám pocit, že moje umění a každé rozhodnutí, které v něm udělám, je pokusem o odpor proti patriarchátu. Takže už jen tím, co dělám, říkám fuck you celému tomu systému.
Už jen tím, že necháváš vyplouvat své ženské myšlenky?
Spíš se každý rok snažím víc poznat samu sebe a být víc sama sebou, i když ty stránky mohou být nesympatické, zvláštní nebo divné. Chci být mimo jakékoli nálepky, prostě existovat v bezpohlavní, beztvaré energii. O tom je umění. Tvořit umění je velmi osvobozující zážitek.
Říkáš, že se to s věkem zlepšuje? To ráda slyším.
Řekla bych, že ano. Pokud to dovolíš, pokud se opravdu ponoříš do každé krize a najdeš v bolesti moudrost, pak ano. Pokud jsi zvědavá, tak ano.
Téma krásy a vnímání stárnutí tě umí dost vytočit. Líbí se mi, že vyjadřuješ svůj vztek a pořád hledáš odpovědi. Občas se mi zdá, že slavné ženy vyrovnaně tvrdí, že je stárnutí privilegium, a přitom se tomu procesu očividně všemožně brání. Moje otázka zní: jak můžeme v umění přijmout krásu jako koncept, ale zároveň ideály krásy odmítnout?
Musíš definovat, co je krásné pro tebe. Pro mě je krásná nedokonalost. Vrásky mi přijdou opravdu krásné a lidé, kteří vypadají jinak, jsou podle mě úžasní. Takže je to o vlastním vymezení. Když se podíváš na umění, dokonalost je naprosto nezajímavá.
Naprosto souhlasím. Nedokonalosti jsou krásné, ale někdy je těžké to tak vidět vzhledem k tomu, co nám svět neustále předhazuje. Je to náročné i pro tebe?
Já vím, ale svět nám dává tolik různých zpráv. Je na nás, abychom se opravdu ptali: „Je tohle něco, čemu věřím?“ To samé platí pro kapitalismus. Už to, že se staneš umělcem, znamená, že se vydáš náročnou cestou. Nemám normální práci od devíti do pěti. Je tedy na nás, abychom se rozhodli a definovali, v co věříme. Snažím se třeba rozpoznávat, co přesně mi na některých ženách přijde ohromující. Ženy, které dnes považuji za nejkrásnější, jsou Isabelle Huppert nebo Charlotte Rampling, které si prošly celým životem, měly děti a tvořily umění. To je to, co hledám.
Vlastně jsem se tě chtěla na mateřství v umění zeptat. Říkáš, že mateřství do své hudby nevkládáš, a obecně se o rodičovství v hudbě příliš nemluví. Myslíš, že to tak zůstává kvůli nedostatku vzorů? Nebo je rodičovství ze samé podstaty jako inspirace pro hudbu nevhodné?
Myslím, že mateřství je příliš velké téma na to, aby se dalo ztvárnit v popovém songu. Je to stejné jako být umělcem. Je to poslání. Je to prožitek na plný úvazek, na který také nemáš všechny odpovědi. Takže si myslím, že by bylo těžké v písni vyjádřit, co to vlastně znamená. Je to příliš pohlcující. A samozřejmě – žijeme v patriarchátu, takže ano, existuje pocit, že mateřství je něco, co si musíš nechat pro sebe.
Myslíš tím, že není úplně společensky přijímané?
Spíš to, že svět na matky moc nemyslí. Víš, jak to myslím? Mateřství je něco, co vyžaduje mnohem více péče a pozornosti po celém světě.
Jak se ti žije v L. A.? Když o něm mluvíš, zmiňuješ do očí bijící nerovnosti. Představuju si ho trochu jako Instagram v reálném životě, v jednu chvíli sleduješ lesk a úspěch, v další vteřině máš před očima utrpení. Co jsou pro tebe světlé a stinné stránky života v Kalifornii?
Světlé stránky jsou světlo, širé nebe, filmová atmosféra a to, jak je multikulturní. V Los Angeles je cítit příslib nových začátků a splněných snů. Ale nemyslím si, že je to jen v Kalifornii. Stinné stránky jsou politická situace a nerovnost. A taky to, že musíš všude jezdit autem. To je fakt velké minus.
Osobně si tě představuju tak, že do L. A. vnášíš temnější evropský styl, svými černými outfity a možná i odmítáním té naleštěné dokonalosti. Trochu Berlína v L. A.
Rozhodně jsem Evropanka. Takže ano, jsem Evropanka v tom, jak přemýšlím, jak se oblékám i jak jím.
Řekla bys, že i smutek, který je často tématem tvých písniček, je něco typicky evropského?
Není to tak, že bych byla smutná pořád. Když jsem smutná, ráda píšu písničky. Takže si myslím, že smutek je pro hudbu vždycky skvělým palivem.
Na které věci se teď těšíš v umělecké rovině? Něco, co tě láká, ale zatím jsi k tomu neměla příležitost?
Mým cílem a motivací stále je napsat úžasnou písničku. Každý den si říkám, že se už nemůžu dočkat, až se vrátím do studia a napíšu pořádný banger! Takže honba za skvělou písní pořád funguje. Ještě je toho spousta, co chci udělat.
1 / 7
Lykke Li
Lykke Li je zpěvačka a skladatelka původem ze Švédska. Ve své hudbě kombinuje dream pop a electro. Její debutová deska Youth Novels vyšla v roce 2008. Od té doby vydala dalších pět studiových alb včetně aktuální novinky The Afterparty.
Veronika Sirotková je zpěvačka a songwriterka v kapele Teige (@teigemusic), se kterou loni na podzim vydala debutovou desku Květiny nonstop. Album kapele vysloužilo nominaci na objev roku v hudebních cenách Vinyla.
Červencové vydání Vogue CS je v prodeji od 17. června.
Vogue
Doporučuje
Hudba
Nostalgic Bliss playlist: Vydejte se s Vogue CS na výpravu do sladké minulosti
tým VOGUE17. 6. 2026
Celebrity
V backstagi s Ewou Farnou. Jak vznikaly kostýmy pro největší koncert její kariéry
Natálie Debnárová16. 6. 2026
Vogue Supports Local Fashion