Co na vás v říjnu čeká v kině? Drákula, konspirace i docela jiná Popelka

Cindy Kerberová, beauty director & head of digital editorial content: Není to tak dávno, kdy jsem navštívila Bran, „Drákulův hrad“ v Rumunsku, protože mě tento příběh vždycky fascinoval. Na den přesně si taky pamatuji, když jsem v kině viděla Drákulu od Francise Forda Coppoly, ve kterém exceloval Gary Oldman, Anthony Hopkins, Winona Ryder a Keanu Reeves. A taky mě hodně baví tvorba francouzského režiséra Luca Bessona. Proč to všechno říkám? Protože právě Drákula a Luc Besson přicházejí v říjnu do českých kin. Romantický fantasy horor podle originální předlohy Brama Stokera místy velmi připomíná Coppolovo zpracování, o to víc jsem zvědavá, jak vypadá celý film. Prince Vladimira tentokrát hraje uhrančivý Caleb Landry Jones a jeho životní lásku italská hvězda Matilda De Angelis. Kostýmy dělala Corinne Bruand, o make-up se postaral tým vedený Thierry Di Ceccou a Sandrine Denis, o vlasy Ghislaine Tortereau. To všechno pod taktovkou Luca Bessona slibuje přinejmenším skvělou podívanou.

Kateřina Špičáková, managing editor: Po obřím úspěchu Chudáčků hlavní představitel řecké divné vlny Yorgos Lanthimos neusnul na vavřínech: naopak nabyté slávy a pozornosti využil a teď na nás hrne jeden film za druhým. Po loňské povídkové lahůdce Milé laskavosti nyní do kin přichází sci-fi komedie Bugonia. Osobitý režisér s černým smyslem pro humor a zálibou v lidských podivnostech a výstřednostech znovu spojil síly s Jessem Plemonsem a samozřejmě s Emmou Stone. Ta už dávno není pouze jeho dvorní herečkou, ale také producentkou a kreativní partnerkou. V Bugonii hraje vlivnou ředitelku velké korporace, již unesou dva milovníci konspiračních teorií (Plemons a Aidan Delbis). Osobně jsem velkým Lanthimosovým fanouškem už od počátků jeho kariéry a jeho přístup ke společenské satiře je mi hodně sympatický, takže od tohoto filmu nečekám žádné velké zklamání. V říjnu nicméně určitě půjdu do kina víckrát – nenechám si ujít výroční znovuuvedení kultovní komedie Dogma (od 16. října) a láká mě také japonské drama Happyend, které ve futuristickém rámci komentuje současný rigidní systém pravidel, jemuž se tamní omladina snaží vzpírat, i rostoucí xenofobní tendence vůči obyvatelům s jiným než přímo japonským původem (od 2. října).

Jana Patočková, fashion features editor: Myslím, že norsko-dánská verze klasické pohádky o Popelce by měla být pro každou ženu a dívku povinná. Na prostoru barokizujícího body horroru se totiž tento archetypální příběh vypráví úplně jinak, než jsme zvyklí (nebo spíše zvyklé): skrze postavu „ošklivé“ sestry, která je v tradiční verzi vyobrazena vždy jen jako zlá, závistivá a nepřející. A, well, taky ošklivá. A co může být, v patriarchálním světě, kde provdat se je jednou z mála šancí na lepší život, horší? Co tedy stojí mezi svatbou a ošklivou sestrou? Její vlastní tělo, které se ve filmu do nejmenších detailů porovnává s jinými, krásnějšími těly. Metafora toho, že krása bolí, zde nabírá realistických (ač samozřejmě vrcholně stylizovaných) kontur: pokud vstupujete na svatební tržiště, pak musíte podstoupit mnohé. „Opravit“ si křivý nos. Mít husté řasy. A být hubená. Jedině dokonale krásná si zasloužíte štěstí. Ve filmu každý krok za dokonalostí doprovází až groteskní násilí, ale ruku na srdce, není celý průmysl s krásou vlastně plný grotesknosti a brutality? Zvlášť v době, kdy se normalizují estetické zákroky a naše feedy plní reelska z hojení po rhino nebo blefaroplastikách. Ano, my máme sice k dispozici Ozempic, ale v čem se ve své ideologické podstatatě imperativu dokonale štíhlého těla liší od filmové tasemnice? Film, jenž okouzlil diváctvo na festivalu Sundance i Berlinale, všechna tato témata otevírá, ale dělá to s nadhledem i černočerným humorem. A pokud ve vás vzbudí ještě více otázek, než jsem zde načrtla, určitě si pro začátek můžete dopřát skvělou esej na webu Druhá:směna o imperativu a brutalitě práce na ženském vzhledu.

P.S. A ano, dojde i na sekání prstíčků na nožičce, David Cronenberg by to neudělal lépe.

Michaela Vojčová, advertising back office: Na tohle každý správný depešák (jako já) čekal. A dočkali jsme se! Po úspěšném turné Memento Mori a pražských koncertech se pro nás černá oslava na konci října přesune do kin, protože bude mít premiéru koncertně-dokumentární snímek Depeche Mode: M. Režie se ujal mexický filmař Fernando Frías a zaměřuje se na tři vyprodané koncerty, které kapela během posledního turné odehrála v Mexico City. Film diváky vtáhne pomocí záběrů z koncertů doplněných o archivní materiály, zároveň se dotkne tématu smrtelnosti a mexických tradic, které se smrti týkají. A jaká je tu spojitost? Album Memento Mori i známé latinské rčení jako takové je výzvou, abychom žili naplno a smysluplně, protože nic netrvá věčně. Navíc přichází po skonu jednoho ze zakládajících členů Andyho Fletchera, což desce i snímku dodává silné emoce. A nakonec malý sneak peek, na který se osobně moc těším – závěrečné titulky má doprovázet nová skladba In The End z hudebních sessions právě k Memento Mori.

Natalie Debnárová, online editor: Chcete oddychovou? Máte ji mít. Pokud přemýšlíte, zda Kiss of the Spider Woman stojí za vaši návštěvu kinosálu, dám vám hned několik důvodů. Tento film je aktuální adaptací ceněného románu Manuela Puiga a slavného broadwayského muzikálu od Terrence McNallyho, Johna Kandera a Freda Ebba. V režii Billa Condona, který má zkušenosti s muzikály jako Dreamgirls nebo Beauty and the Beast, slibuje krásný vizuální i hudební zážitek, kde se realita vězení v Argentině střetává s fantazií hollywoodského světa muzikálů. Herecké obsazení je samo o sobě magnet. Jennifer Lopez jako Ingrid Luna/Aurora/Spi­der Woman, Diego Luna jako Valentín a Tonatiuh jako Molina. Jennifer Lopez navíc zde není jen herečkou, ale i producentkou filmu, což ji staví do pozice, kde může výrazně formovat podobu finálního díla. Proč mě osobně nadchlo? Kiss of the Spider Woman je takový lehounký příslib kontrastu: tvrdá realita vs. barvitý únik do snu, politika vs. osobní obhajoba identity, duševní únik vs. fyzické limity. Pro mě je to typ filmu, u kterého si nejen odpočinete, ale který by měl diváka i donutit popřemýšlet o tom, co znamená svoboda, empatie a přežití v situaci, kdy svět kolem nás ztrácí pevné kontury. Navíc už podle ukázek vizuálně slibuje velkolepou podívanou – stylizací, kostýmy i hudbou. Kombinace, která v kinech nebývá samozřejmostí.

Barbora Voříšková, digital editor: Španělský snímek Slyšíš mě? vychvalovala v redakci kolegyně Jana Patočková a zmiňovala, že u něj hodně brečela. Protože jsem tak trochu plačka, která se snadno dojme, a mám ráda silné příběhy, na film se opravdu těším. A nejen proto. Slyšíš mě? sleduje zprvu harmonický pár, neslyšící Ángelu a slyšícího Hectora. Oba, navzdory Ángelinu hendikepu, překonávají nástrahy života s láskyplnou citlivostí a úspěšně staví most porozumění mezi světem slyšících a světem neslyšících. Navíc se jim plní společný sen – očekávají narození prvního potomka. S radostí však ruku v ruce přicházejí i obavy: uslyší jejich dítě, nebo ne? Režisérka Eva Libertad zhmnotňuje potřebu být porozuměn a přijímán, tematizuje sociální izolaci i citlivě zachycuje perspektivu neslyšícíh. Dává nahlédnou za hranice světa, jenž je mnohým z nás neznámý, a dává na stříbrném plátně prostor lidem, jejichž životní zkušenost je nejen ve filmovém univerzu podreprezentovaná.