Kostým jako srdce příběhu: Přísně věrné i vzdorné umění Jenny Beavan

Zatímco řada kostýmních designérů se při práci na dobových snímcích skutečnou módou dané éry často jen inspiruje, ve světě showbyznysu existuje žena, která od počátku svojí kariéry volí úplně opačný přístup. Pro Jenny Beavan jsou kostýmy především nástrojem filmového vyprávění, jehož smyslem je umocňovat celkovou atmosféru snímku. Londýnská rodačka a dcera dvou klasických hudebníků začínala jako set designérka v menších divadelních produkcích. Na konci 70. let se jí ale naskytla příležitost neplacené stáže na natáčení filmu Hullabaloo Over Georgie and Bonnie's Pictures, a tím odstartovala její spoustou oscarových nominací a několika vítězstvími oceněná, stále trvající kariéra.

Snímek o nesourodé skupině lupičů, kteří chtějí z indického paláce ukrást sérii vzácných obrazů, režíroval James Ivory pod hlavičkou vlastní produkční společnosti Merchant Ivory Productions, která se zejména v osmdesátých a posléze i devadesátých letech stala nejen pro britské publikum svébytným fenoménem, svým způsobem definujícím vlastní subžánr filmů. Tituly Merchant Ivory Production většinou režíroval Ivory, produkoval Ismail Merchant a scénáře, zpravidla adaptované z děl klasické literatury, psala Ruth Prawer Jhabvala. Typický snímek z dílny Merchant Ivory Production je dobové kostýmní drama zasazené do začátku 20. století. Nejčastěji jde o eduardovské období, ve kterém populární a oceňovaní britští herci na pozadí dechberoucích lokací a setů hrají lidské emocionální papiňáky, které pod tíhou dobových konvencí trpí v nešťastných společenských svazcích nebo prožívají ztrátu životních iluzí. Mezi jejich nejslavnější počiny patří například Rodinné sídlo z roku 1992, Pokoj s vyhlídkou z roku 1985 nebo Soumrak dne z roku 1993. 

Jenny Beavan byla jako samostatná autorka pod kostýmy filmů Merchant Ivory Productions poprvé oficiálně podepsána v roce 1980, a sice v titulcích romantického dramatu Jane Austen in Manhattan. Krátce nato se Beavan seznámila s Johnem Brightem, o deset let starším kolegou z oboru, který se posléze stal jejím mentorem a dlouholetým pracovním partnerem. Podle designérky to byl právě Bright, kdo ji v počátcích kariéry zasvětil do historie a politiky odívání, což v ní zažehlo vášeň pro vlastní studium těchto oblastí. Beavan je dnes známá právě tím, že její dobové kostýmy jsou nesmírně historicky věrné a že si před každým projektem dělá zevrubnou rešerši. Pracuje s archivními zdroji, používá vintage kousky nebo vytváří dokonalé repliky na základě původních střihů. Sdílený přístup a zápal se kreativní dvojici vyplatil například u již zmíněného Pokoje s vyhlídkou: filmový, hvězdně obsazený přepis románu anglického spisovatele Edwarda Morgana Forstera získal tři Oscary a jeden z nich byl za kostýmy.

Beavan a Bright společně dělali na deseti filmech. Jedním z nich je na osm Oscarů nominovaná adaptace románu Soumrak dne, který napsal nobelista Kazuo Ishiguro. Titulní hrdina příběhu, konzervativní, tradiční majordomus pan Stevens (Anthony Hopkins), je klasickým merchant-ivoryovským hrdinou. Je to zvnějšku vždy dokonale uhlazený, elegantní muž, který zná své společenské místo a nikdy nepřekračuje jeho hranice. Jeho neochvějnou distingovaností nicméně zatřese příchod hospodyně, slečny Kenton (Emma Thompson), která, byť profesionálka každým coulem, je mladou ženou plnou citu. Vztah těchto dvou v průběhu let společné služby prochází zvláštním vývojem, završeným hlubokou, ale nikdy nepřiznanou láskou. Způsob, jakým ve filmu režisér Ivory pracuje se světlem a stínem v zákoutích anglického venkovského sídla, zobrazuje potlačované pocity protagonistů stejně podmanivě jako jejich kostýmy, které dokonale kopírují jemně se proměňující nálady charakterů i postupnou proměnu jejich vzájemné náklonnosti.

Posledním projektem tandemu Beavan/Bright je adaptace Rozumu a citu, která v režii Anga Leeho vznikla v roce 1995. Oba kostýmní designéři tehdy úzce spolupracovali s odbornicí na dílo Jane Austen, profesorkou Lindou Troost, protože chtěli, aby kostýmy ve filmu byly nejen věrné, ale aby jejich pomocí dokázali podtrhnout hlavní téma příběhu, a sice způsob, jakým třídní rozdíly v dané době omezovaly a přímo určovaly partnerské možnosti. Sestry Dashwoodovy tak ve filmu nosí střihy a vzory naprosto adekvátní šatníkům neprovdaných, zchudlých slečen pozdního 19. století. V této éře byly velmi módní účesy inspirované antickým Řeckem. Ne každá žena si ale mohla dovolit dokonalé kudrlinky, a proto během natáčení některé herečky spaly s natočenými a zasponkovanými loknami, zatímco jiným byly dopřány luxusní paruky – tak, jak by to u ztvárněných charakterů bylo doopravdy. Ani v zájmu autenticity nicméně Beavan a Bright nezapomínali pomocí kostýmů zvýrazňovat stěžejní povahové rysy jednotlivých postav. Dělají to ale velice subtilně, což ze snímku činí nestárnoucí filmovou klasiku.

Jenny Beavan sice proslula jako královna kostýmních dramat, stojí třeba i za romantickým příběhem Anny a krále (1999) či slavným Gosford Parkem Roberta Altmana (2001), ale nejen tímto žánrem je její kariéra živa. Po začátku nového milénia začala designérka přezkoumávat vlastní tvůrčí styl. Jeho pevně vybudované základy zůstaly, snad i s proměnou divácké poptávky se ale rozhodla postupně povolovat uzdu imaginace. Ve své práci se ještě více zaměřila na hru detailů a barev a ve dvojici filmů Guye Ritchieho Sherlock Holmes a Sherlock Holmes: Hra stínů se pustila do hravé modernizace viktoriánské módy. Britský režisér je známý zálibou v silné stylizaci a konkrétně u těchto filmů nechal například hereckého představitele hlavní role Roberta Downeyho Jr., aby si sám vybral a dotvořil některé prvky svých kostýmů. Společným cílem bylo jít proti tradičnímu obrázku slavného detektiva a vytvořit mu zcela novou image. A to se rozhodně podařilo.

A když může kostýmní designérka proslulá extrémní historickou přesností obléct jeden z nejmilovanějších literárních charakterů do outfitů, které by klidně obstály i dnes, proč by nemohla vytvořit kostýmy pro postapokalyptické akční sci-fi a ještě za ně vyhrát Oscara? Šílený Max: Zběsilá cesta se v roce 2015 stal téměř okamžitě po premiéře novou akční klasikou, jíž George Miller navázal na svůj vlastní kultovní výtvor z přelomu 70. a 80. let. Příběh osamělého zamlklého poutníka (Tom Hardy), který se rozhodne pomoci odvážné Furiose (Charlize Theron) při cestě za pomstou, za svržením nelítostného tyrana Immortan Joea (Hugh Keays-Byrne) a nastolením nového společenského zřízení, jemuž vládnou silné, ale soucitné ženy, byl oceňován pro skvělý soundtrack, dynamické tempo, feministický přesah, herecké výkony a právě i promyšlené kostýmy Jenny Beavan. Jsou tak akorát futuristické a unikátní, aby na plátně dobře vypadaly a hrály s osobitým vizuálním rukopisem režiséra, zároveň z nich ale hmatatelně čpí zmar, bída a špína světa, v němž se story odehrává, a tak dodávají příběhu nezbytnou dávku uvěřitelnosti.

Pokud je Jenny Beavan známá ještě něčím dalším než jen svým poctivým přístupem k historickým reáliím, pak je to její přístup ke světu módy. „I couldn’t be less interested in fashion,“ nechala se kostýmní designérka nejednou slyšet. Co tím myslela, je, že ji v její práci příliš nezajímá tvorba velkých módních značek a už vůbec ne globální trendy. Když vytváří kostýmy pro film, vytváří je striktně s myšlenkou na to, aby co nejlépe sloužily právě danému filmu. Nesnaží se do nich vkládat další, například obchodní potenciál. A tak může působit poněkud paradoxně, že jeden z jejích nejúspěšnějších projektů (přičemž velká část jeho úspěchu stojí právě na tom, jak neuvěřitelné kostýmy pro něj Beavan vytvořila) se stal základem pro jeden z nejvýraznějších filmových merchandisingů posledních let. 

Řeč je o filmu Cruella, pro nějž vytvořila 277 kostýmů, z toho 47 pro hlavní postavu, a v němž společnost Disney odvyprávěla takzvanou origin story jedné ze svých nejslavnějších záporaček: Cruelly de Vil, módní fanatičky lačné po kožichu ze srsti 101 dalmatinů. Ve snímku z roku 2021 se diváctvo setkává s Cruellou coby mladou ženou s tváří Emmy Stone, zároveň talentovanou módní návrhářkou a skutečnou vizionářkou, jež do svých designů zahrnuje netradiční materiály naprosto originálním způsobem. Je to film o tom, jak důležité je v životě nebát se projevit své pravé já, i když se každému nemusí líbit, a o tom, jak skvěle nám v tom může pomoci právě to, co máme na sobě. Když Beavan přebírala svého dalšího Oscara právě za práci na Cruelle, v děkovné řeči přiznala, že projekt málem odmítla, ale že je ráda, že nakonec kývla. Aby ne: některé z modelů, jež pro snímek vytvořila, například šaty se sukní z novinového papíru nebo kombinace červené večerní róby a bílého pláště, v níž se Cruella poprvé opravdu sama za sebe uvádí na scénu, se okamžitě staly ikonickými. Zároveň ale už před premiérou snímku poukázala na to, že ač k filmu vznikla doprovodná, licencovaná módní kolekce, nikdo od Disneyho ji k tomu nepřizval, ani jí o tom neřekl. Upozornila tak na to, jak současný korporátní Hollywood v zájmu výnosů znehodnocuje uměleckou práci a napomáhá k ještě většímu zneviditelňování už tak nedoceněných filmových profesí, bez nichž by ale filmy jako takové vůbec nevznikaly.

Jenny Beavan letos oslaví 75. narozeniny, pracuje ale čile dál. Svou zatím poslední oscarovou nominaci si vysloužila snímkem Paní Harrisová jede do Paříže. Adaptace románu Paula Gallica z roku 2022 vypráví o vdově Adě Harris, která žije poklidným životem v poválečném Londýně a přivydělává si úklidem domácností bohatých sousedů. Když jednou v šatníku klientky objeví šaty od Diora, okamžitě se zamiluje a vlastnit jednu takovou róbu se stane jejím novým životním snem, cílem, posláním. Ada proto odjede do Paříže, kde naprosto propadne oslnivému kouzlu luxusního módního domu. A propadá mu i divák, protože snímek Anthonyho Fabiana je skutečnou oslavou, přiznaným milostným vyznáním práci ikonického návrháře. Jenny Beavan se v tomto projektu po období rebelství a experimentování vrátila ke svým vlastním přísným tvůrčím kořenům. Podařilo se jí získat originální knihu střihů z 50. let obsahujících i původní vzorky látek, nákresy a fotografie dobových šatů Dior. Podle ní pak spolu se svým týmem vytvořila dvacet dokonalých replik, které jsou dohromady s dalšími pěti modely z 1955 Heritage Collection (jedná se o šaty vytvořené módním domem Dior v 90. letech podle návrhů z 50. let) k vidění ve scéně módní přehlídky. 

Ve filmu jsou ale zároveň několikery šaty, které, byť Diorem a jeho nezaměnitelnou estetikou inspirované, jsou vlastními výtvory Jenny Beavan a jsou důležité pro vývoj děje i samotné protagonistky. Jedná se například o zelený model Venus, po kterém Ada zpočátku touží, nebo o temně rudé šaty Tempation, do kterých se hlavní hrdinka zamiluje posléze. A tak se věčná odmítačka módy a módních trendů i ve filmu pojednávajícím o samé esenci haute couture dokázala dostat k tomu, proč svou práci dělá: aby vyprávěla příběh.