Bouřlivé výšiny nejsou adaptace, ale fanfikce pro holky. A je to naprosto v pořádku

Většinu příběhů, které vidíte na plátně, už někdo vymyslel. V jádru totiž pracují s archetypy, bez kterých by nebyly univerzálně srozumitelné. Že někdo vezme klasický námět a pokusí se k němu přistoupit kreativně, mimo zavedené mantinely, je asi to nejlepší, v co můžeme v rámci popkulturní tvorby doufat. Emerald Fennell to ví. Taky ví, že klipovitý střih, silný vizuál a chytlavý soundtrack, který má potenciál stát se virálním na sociálních sítích, je hlavním trendem současné mainstreamové kinematografie. A ví, že emoce jitřící kampaně, co žijí vlastním životem dlouhé měsíce před premiérou, jsou pro film nejlepším marketingem.

O Bouřlivých výšinách britské herečky a režisérky, která se zavedla jako milovnice sexuálních scén balancujících mezi divností, groteskou a vzrušujícím zážitkem se špetkou hřbitovního fetiše, se dlouho mluvilo a poplatně názvu, tedy bouřlivě. Nyní snímek s Jacobem Elordim a Margot Robbie vstoupil do českých kin v doprovodu velmi nepříznivých zahraničních recenzí. „Emerald Fennell's Wuthering Heights is astonishingly bad,“ stojí v titulku kritiky, která vyšla na webu The Independent a snímku udělila jednu hvězdičku z pěti možných. 

Co je vlastně problém? Argumenty filmových publicistů i fanoušků, kteří snímek na sociálních sítích dlouhodobě haní na základě upoutávek a fotografií, často stojí na nevěrnosti předloze, jejímu okleštění, dokonce zkažení. „Emily Brontë rotuje v hrobě. Miluju Bouřlivé výšiny a tenhle paskvil s nimi nemá nic společného.“ Zaprvé čistě technicky to není pravda, něco s nimi společného má. Zadruhé, i kdyby to pravda byla, on s nimi nic společného mít nemusí. Titul filmu je uváděn v uvozovkách, snímek je natočen „based on“, což znamená „na základě“, ne „přesně podle“, a Fennell ještě před uvedením opakovaně říkala, že jejím cílem nebylo točit adaptaci, ale zachytit pocity, které ona sama z příběhu měla, když román četla ve čtrnácti letech. A to se jí podařilo.

Její verzi Bouřlivých výšin se dá vyčítat hodně věcí. Můžeme se bavit obecně o trendu takzvaných tiktokových filmů, které reagují na všeobecný fenomén upřednostňování jednoduchých, poutavých vizuálních vjemů a jejichž producenti se nijak netají tím, že jde hlavně o virální úspěch, v jehož důsledku na ně bude chodit hodně lidí. Na místě by mohla být i otázka, proč v roce 2026, kdy jsme tak nejblíž inkluzivitě, jak jsme v kinematografii dosud byli, nehraje Heathcliffa herec tmavé pleti. Mimochodem, v žádné z četných adaptací předlohy, včetně těch nejakurátnějších, to tak není, kromě jediné: (skvělé!) verze režisérky Andrey Arnold z roku 2011, která je mimochodem také dost silně stylizovaná. Skoro jako by filmoví tvůrci chtěli do svých filmů otiskout vlastní osobitý rukopis, ať už v nich pracují s jakýmikoliv náměty. Troufalci.

Že nějaké dílo nevypadá tak, jak vy byste si představovali, ještě neznamená, že je špatné. Bouřlivé výšiny nejsou moc dobré, ale z docela jiných důvodů. Dá se například polemizovat o hereckých (ne)schopnostech Jacoba Elordiho nebo o tom, nakolik dobře Emerald Fennell dokáže odhadnout hranici mezi kontrolovanou prací s trapností a parodováním sebe sama a svých režijních postupů. Kostýmy Jacqueline Durran a soundtrack od Charli XCX se vám na základě osobního vkusu líbit nemusí, k celkové výpravě ale sedí perfektně a objektivně jsou prostě super. Je za nimi spousta poctivé práce založené ne na tom, jak co nejpřesněji převést na plátno výchozí literární materiál, ale jak s ním pracovat nápaditě, aby k němu přibylo něco nového, co jej dál rozvíjí, obohacuje, nahlíží na něj z čerstvých úhlů. To je přece důkaz, že je nějak dílo opravdu dobré, ne? Že i po letech inspiruje jiné? Není to zneuctění, naopak je to poklona a potvrzení, jak zásadně se do kulturní historie zapsal.

Vzít knihu a překlopit ji na plátno prostě nejde, nebo alespoň ne tak, aby z toho vzešlo něco svébytného. První dva díly filmové série o Harrym Potterovi se o to pokusily a jsou nejdelší a jen to přiznejte, taky zdaleka nejnudnější ze všech. Kniha a film jsou naprosto odlišná média, fungující na základě jiných pravidel. Vyčítat někomu, kdo zcela otevřeně přiznává: „Chtěla jsem natočit fanfikci podle knížky, kterou jsem četla jako nadržená náctiletá holka,“ že přesně to udělal a že za tím účelem se rozhodl hlavní milostnou linku osekat o komplikované vrstvy společenských komentářů, je asi stejně úsměvné, jako když se obří Jacob Elordi sklání nad drobnou Margot Robbie, která přitom s pohledem plaché laně v lascivním gestu namáčí proužek chleba do vajíčka nahniličko. A durdit se, že zlá Emerald Fennell zkazila klasické literární dílo... Já vám nevím, když jsem včera přišla z kina a podívala se do knihovny, dílo Na Větrné hůrce, podle něhož se Bouřlivé výšiny natočily, vypadaly úplně stejně jako předtím. Příběh se nepřepsal, každé jedno písmenko je na tom místě, na němž je už bezmála 180 let.

Na Bouřlivé výšiny běžte, nebo na ně nechoďte. Hejtujte je, milujte je. Nevykřikujte ale, že chcete v mainstreamové produkci vídat vysoké umění, když jedním dechem shazujete každý náznak originality a máte pocit, že se vám režisér jako divákovi zodpovídá nebo vám něco dluží. Jsem si skoro jistá, že kdyby Emily Brontë tenhle film viděla, režisérce by spíš zatleskala, než vynadala.