Moje osobní best of z filmového festivalu v Karlových Varech

Tolik vjemů, příběhů, emocí. Filmový festival v Karlových Varech je pro mě tradičně malým maratonem mezi kinosály a lapáním po dechu mezi jednotlivými snímky. Některé filmy vás totiž dokážou úplně zmasakrovat a rozebrat na prvočísla tak, že po projekci chcete být sami, s nikým své první dojmy aspoň chvíli nesdílet a jen je v klidu vstřebávat (což jde ve Varech docela těžko). 

Jedním z takových snímků byl letos dokument Kdyby se holubi proměnili ve zlato debutující režisérky Pepy Lubojacki, který bude od 24. září v českých kinech. Film nejen formálně svěží (experimenty s AI, prolínání dokumentárních deníkových pasáží s vertikálními formáty, kde se potkává klasická filmařina s formami, jež známe ze sociálních sítí, práce s grafikou, titulky...), ale také nekompromisně upřímný. Pepa Lubojacki pracuje s „brutální upřímností“ – tou své filmové vyprávění o rodinném generačním traumatu nejen rámuje, ale používá ji přímo coby dokumentární metodu. Film sleduje Pepinu snahu pochopit, proč její bratr žije na ulici a potýká se se závislostí. Avšak nejde jen o něj. Postupně se dozvídáme, že i Pepin bratranec žije v osamění, bez domova a závislý na drogách. A pak je tu jejich táta, který zemřel... 

Především ale Pepa vypráví o sobě, o tom, jak těžké je nemoralizovat. Přemýšlí, jak lze vůbec vyprávět a točit příběh svých blízkých v nelehkých momentech, aby se nedopouštěla exploatace, jak ukázat člověka, který žije na ulici jako někoho, kdo není definován jen svou závislostí nebo ztrátou střechy nad hlavou, jak se z toho všeho nezbláznit. I my se tak spolu s Pepou musíme zamýšlet nad tím, na základě čeho lidi soudíme nebo hodnotíme a nakolik jsme si stigmatizovali závislost, která je především nemocí a rozhodně nestojí na dogmatické mantře o slabé vůli, již si předáváme z generace na generaci jako černobílou pohádku. Kdyby se holubi proměnili ve zlato, co by se stalo? Režisérka v instagramovém filtru holuba s lidskýma očima a ústy přemítá nad tím, jak by byli konečně tihle přehlížení ptáci, kolem nichž panuje mnoho mýtů, společností oceňovaní. Jednoduchá, ale funkční metafora, která tne do živého. Zdánlivě archetypální příběh o alkoholismu, násilí a jeho následcích, které dokážou bez správné péče a přístupu ničit generace, nicméně film natolik nový a jedinečný, že vám vyrazí dech.

Společenské normy, pravidla a očekávání se řeší také ve filmu Rose. Sandra Hüller za svůj výkon v hlavní roli získala na letošním Berlinale Stříbrného medvěda, a to naprosto zaslouženě. Sevřený černobílý snímek plný krásných obrazů vypraví možná docela nečekaně příběh Rose, ženy, která se v sedmnáctém století vydává za muže, aby mohla žít plnohodnotný a co možná nejsvobodnější život. I ten má ovšem v protestantském Německu velmi přísná pravidla. 

Na první pohled by se mohlo zdát, že si rakouský režisér Markus Schleinzer pohrává s trans tématem, i touto optikou lze určitě film číst, ale jeho hrdinka je především dobovou feministickou anomálií. Po Třicetileté válce se do malé vesnice vrací voják jménem Rose a nárokuje si zde dědictví po svém otci, polorozpadlý statek a kousek polnosti. Prvotní nedůvěru místních si získá, když je zachrání před agresivním medvědem. Vážený Rose tak začne svou usedlost dávat pomalu dohromady a vytvoří z ní prosperující statek. Jenže aby rozšířil své polnosti, musí se oženit se Suzannou, dcerou svého souseda... 

Hrdinčina tvář deformovaná zásahem kulky i sevřené minimalistické kostýmy jen dokonale podtrhují společenskou roli, v níž Rose bez nejmenších pochyb působí („...když jsem byla malá, oblékla jsem si kalhoty, věděla jsem, že můj život tak bude jednodušší.“), avšak stačí jedna zdánlivě nevýznamná událost a celá vesnice začne mít podezření... Příběh vyprávěný poetickým, lehce dobovým jazykem je o dost současnější, než se zdá, a klade si aktuální otázky. Je naše sebeurčení důležitější než společenská pravidla? A pakliže tato pravidla dodržujeme, máme na naše sebeurčení právo? Biologický esencializmus se tu potkává s náboženskými a společenskými dogmaty a ukazuje, že ani po mnoha stoletích nedokážeme na některé otázky tak snadno odpovědět. Anebo žít a nechat žít. Film můžete zhlédnout v rámci Šary Vary 14. července v pražském Světozoru, v pátek 17. července v Aeru a 18. července v Přítomnosti.

Soutěž Proxima letos vyhrál hravý snímek Martiny Buchelové Milovník, ne bojovník, který do českých kin vstoupí 17. září. Ten, podobně jako loňský Nahoře nebe v dolině já, dokazuje, že aktuální generace mladých slovenských filmařek je na vzestupu a taky že se vyplatí sledovat producentské počiny Julie Žáčkové. Ta totiž oba snímky za českou stranu produkovala. Hlavní hrdina Andrej žije v paneláku s babičkou a se svým bratrancem Peťou. Snaží se nepít a chovat se příkladně, ale pak se seznámí s Miškou a zamiluje se. Mozaikovitý příběh rozřazený do kapitol není žádné sociální drama, ačkoli se nevyhýbá smutným společenským aspektům (všudypřítomný alkoholismus, tápající rodiče v krizi středního věku i pedofilie). Jenže nosný prvek snímku, kromě skvělých hereckých výkonů, je humor. Velmi specifický humor, na nějž se během prvních minut napojíte a který vás tímhle neskutečně milým příběhem provede. Ostatně režisérčin nick na sociálních sítích je Sofia Kofola, a pokud vás nepobaví tohle, tak už vážně nevím.

A nakonec musím zmínit jeden z mých nenápadných festivalových vrcholů (volba slova není náhodná): Sex a smrt v kempu Miasma. Ten můžete vidět v rámci Šary Vary hned čtyřikrát v Praze a v neděli 19. července i ve Scalím letňáku v Brně. Řeknu to asi takhle, šla jsem na horor, ale dostala jsem něco úplně jiného. A o dost lepšího. Snímek převlečený za mockument o mladé progresivní alternativní režisérce (Hannah Einbinder), která má za úkol natočit reboot slavné hororové franšízy, je ve skutečnosti pojednáním o ženské a queer sexualitě, intimitě a... vyvrcholení. Nechybí tu potoky srandovní umělé krve, meta-dialogy, které se strefují do politické korektnosti nebo „woke Hollywoodu“ ani Gillian Anderson v roli tajuplné a velmi sexy herečky, která žije a maluje v opuštěném letním táboře a ráda si sem tam zahulí. Legrační i velmi promyšlená hříčka, která vychází z teze, že to, co vidíte jako dítě v televizi, vás dokáže ovlivnit často netušenými způsoby.