O paralelách mezi filmem a hokejem očima žen, které se v nich prosadily

Chystaný dokument mapuje cesty ženského národního týmu od posledního světového šampionátu. O tom, jaké to je být profesionální hráčkou, jsem si povídala s generální manažerkou českého národního týmu Terezou Sadilovou, s kapitánkou národního týmu Anetou Tejralovou a také s Julií Markovou Žáčkovou, producentkou chystaného snímku a dlouholetou propagátorkou rovnosti žen ve filmovém průmyslu. Co tyto dva obory spojuje a jaké to je snažit se probojovat na vrchol v prostředí, které je stále ještě vnímáno jako ryze mužské?

Julie: Ten projekt ke mně trošku neobvykle „přišel sám“. Soustředím se hlavně na hrané filmy a na zastupování kameramanů a kameramanek a v tomhle projektu se ty dvě věci spojily. Film vzniká na popud Českého hokejového svazu a zároveň je v něm zainteresovaný Seznam –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ti nejdříve oslovili Veroniku Donutkovou, kameramanku, kterou zastupuji. Myslím, že tušila, že by mě to mohlo zajímat, protože se dlouhodobě věnuji ženským tématům, hodně spolupracuji s režisérkami, snažím se vyhledávat debutující, soustředím se na začínající filmařky. Ženský hokej jsem předtím nesledovala – a abych byla upřímná, ani jsem nevěděla, že máme nějaký „nároďák“, ale věděla jsem, že je Veronika šikovná a talentovaná kameramanka. Postupem času jsem odhalila, že my filmařky máme s hokejistkami a s celým tím příběhem, který prostřednictvím našeho filmu vyprávíme, vlastně hodně společného.

Julie: První věc, která je evidentní a s níž jsem se setkala i v rámci prezentace tohoto projektu, jsou obrovské společenské předsudky vůči ženám filmařkám, ženám, které se pohybují ve specificky technických profesích, ale i vůči hokejistkám. Lidé si z nějakého důvodu za kamerou nebo s hokejkou představí primárně muže. Vyprávěla jsem třeba, že pracuji na tomhle filmu, a dotyčný z toho byl docela zaražený. Prý že by holky prostě neměly hrát hokej, že jde o sport pro chlapy. Přišlo mi to bizarní, ale úplně stejně to vlastně znám z filmového prostředí: Jako agentka jsem taky slyšela, jestli to kameramanka zvládne, že kamera je na ni těžká nebo že nemůže mít tak dobré technické znalosti jako její kolegové. 

Ty naše dva obory protíná všeobecně zakořeněný fenomén, že ženám některé práce nepřísluší a že v nich nemohou uspět. Jako druhé společné velké téma vnímám otázky kolem rodiny, mateřství, vztahů. Když už založí rodinu, tak jak se potom vrátí zpátky do oboru? Přišlo mi, že bojujeme za stejné věci – chceme zkrátka dostat šanci, abychom ukázaly, že na to máme. A navzdory nedůvěře, která tu panuje, dokážeme být stejně dobré jako chlapi. Samostatná kapitola jsou instituce a lidé ve vedoucích pozicích, ve filmařském prostředí jsou to stále ještě většinově muži, ženám se totiž prostor moc nedává. A jak jsem měla možnost nahlédnout, u hokeje to vypadá obdobně. V tom je právě Terka skvělá výjimka, která pro hokej dělá velmi důležité věci.

Tereza: Pro nás je to denní chleba, součást naší reality. Samozřejmě, že úspěch se neodpouští, ale na druhé straně úspěch právě tohle dokáže prolomit a nám se v posledních třech letech podařilo dosáhnout úspěchu na světové úrovni, a to pomáhá. Já věřím v to, že když je člověk cílevědomý a jde si za tím, čemu věří, a ještě má za sebou našlápnutou skupinu holek, která je drzá a věří si, něco jako předsudek přestane existovat. Já to téma nemám moc ráda, protože nechci, aby bylo součástí našeho příběhu. Myslím, že musíme jít dál a náš vlastní příběh psát samy. Přesvědčit veřejnost, že to, co děláme, je správně, dokázat to nejen sobě, ale i lidem kolem nás. Jde třeba o přístup k tomu, o co žádám v rámci reprezentace, ať už je to počet dní na kempu, platy trenérů, můj plat, případně to, co budou mít holky na sobě. Všechno máme jako holky o trochu více vydřené, obhájené, odkomunikované... Ale to mi nikdy nedělalo problém, zmiňuji to několikrát i v tom filmu: Standard musí být vysoko a každým rokem ještě výš a k tomu hledat cesty.

Aneta: Taky bych našla pár příkladů, ale Terka to popsala hezky. I když se jí někdy objeví klacky pod nohama, přeskočí je a dělá pro nás maximum.

Aneta: V Americe a v Kanadě je to úplně jiný svět. V Severní Americe teď funguje šest týmů, v Kanadě tři a dělá se všechno proto, aby se počet navýšil. A i když se hraje ženská liga, dorazí maximální počet fanoušků. I včera – to jsme měly jen trénink – byla skoro půlka míst vyprodaná. Velký rozdíl je, že lidé nosí i dresy a fanoušci si chodí pro podpisy, vnímá se to tu úplně jinak.

Tereza: Relativně zásadní novinka v ženském hokeji je, že máme profesionální ligu – díkybohu, že se tam objevuje to slovo profesionální. Ženský sport je teď globálně rozjetý vlak, jsou v něm obrovské finanční investice z různých stran, ať už jde o ženský fotbal, hokej, nebo basket. Velkou roli samozřejmě hrají americké ligy, investoři a velké firmy, které na ženský sport aktuálně slyší. Což ale neznamená, že se předtím jednalo o špatný produkt, nebyl, jen se mu musel dát prostor. Je až neskutečné, co se stane, když se přidá trochu peněz a holky se ukážou v televizi – funguje to. V zámoří, kde hraje Aneta, je to na úrovni, o jaké sníme. Ale cesta k té profesionalitě je samozřejmě v našich podmínkách trnitá, tři roky nazpátek tady ani moje pozice neexistovala – respektive funkce existovala, ale nebyla na takové úrovni a nebyla placená tak, jak má být. V každém případě potřebujete ostré lokty, ale věřím tomu, že díky těm malým krokům se to bude postupně nabalovat. A vždycky samozřejmě říkám, že to otevírá dveře holkám, které kolem hokeje jsou a jednoho dne se rozhodnou, že už třeba hrát nechtějí a třeba je bude zajímat pozice manažerky, trenérky nebo čehokoli kolem. To je pro nás úplně nová sféra, dříve tu nic takového nebylo. 

Tereza: Moje první pozice u hokeje byla v Kanadě, takže to znám z té druhé strany –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ze světa, kde je všechno v pohodě. Světa, kde ani v té profesionální sportovní sféře úplně rozdíl mezi ženským a mužským pohlavím. Když jsem se vrátila do Česka na Svaz, dlouho jsem pracovala v podstatě ve funkci asistentky. Pak jsem se přimotala k ženskému „nároďáku“ a vypracovala se do stávající pozice, která mi byla nabídnuta po olympiádě v Pekingu. Dříve šlo o manažerskou pozici, teď jsem generální manažerka, protože mým cílem bylo to dovést ženský tým na stejnou úroveň, jakou mají muži (oni mají v národním týmu také generálního manažera). 

Stejně jako většina hráče v národním týmu jsem i já z hokejové rodiny, vyrůstala jsem s bráchou na zimáku, a když začal hrát on, já samozřejmě musela taky. Pak nastal ten osudový moment, kdy mě praštili hokejkou do brady, která se natrhla, a já dostala stopku s odůvodněním, že hokej pro holky není. 

Tereza: Jo, třeba. Ten sport samozřejmě v tu chvíli pro holky nebyl, já byla v týmu jediná a asi o mě měli strach. Myslím, že to je něco, co zná moc dobře každá hokejistka v Česku. Ten kolektiv byl pro mě vždycky to nejvíc a bylo těžké odejít i proto, že brácha pokračovat mohl a já ne, a ne proto, že bych to neuměla nebo mi to nešlo, ale proto, že jsem holka. 

Aneta: Chci jen podotknout, že Terka je výborná hokejistka! Já mám taky bratra-dvojče, který začal ve čtyřech. Mně se to moc líbilo a v sedmi jsem začala i já –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a měla jsem štěstí: rodiče mi vyhověli, pořídili výstroj a zhruba do osmé třídy, celou moji dětskou kariéru, jsem působila ve stejném hokejovém ročníku jako brácha. V osmé třídě jsem se musela rozhodnout, co dál. Mužský hokej už je pak na jiné úrovni než ten ženský, a tak jsem musela přejít do ženské Slavie. Bylo to těžké: každý den trávíš s těmi kluky, a najednou musíš skočit na jinou úroveň. V sedmnácti jsem odešla do Ruska, kde jsem hrála devět let. Pak jsem se rozhodla jít do Bostonu, kde jsem pobyla rok. Ta liga už neexistuje, ale vznikla jiná: PWHL (Professional Women’s Hockey League), kde jsem už dva roky. Myslím, že v Česku pořád neexistuje čistě ženský juniorský tým. Já jsem v těch patnácti ve Slavii skočila rovnou do žen, takže tam se mnou byly i třicetileté hráčky. A hrát s nimi v tom věku není jednoduché, některé holky k ženám přechází už ve třinácti, čtrnácti. 

Tereza: Vždycky je to ob ročník, to znamená, že o rok mladší holka může hrát se svojí kategorií s kluky. Ale pravidlo je, že většinou do patnácti. Pak je to samozřejmě i komplikovanější, co se týče společné šatny a převlékání. Je třeba si uvědomit, že kluci jsou ve vývoji a jsou tam taky rodiče. Ti tlačí na to, aby kluci hráli, protože hokej je dost drahý sport – což je taky dobré si otevřeně říct. Takže holka tam potom samozřejmě zabírá místo tomu „borcovi“, když to tak řeknu. Tohle je teď pro nás výzva. Nechceme, aby holky přestávaly hrát s kluky, podle mého je ta tvrdá škola jeden z důvodů, proč jsou dobré a šikovné a je důležité to tak nechat. Ale aktuálně zakládáme akademii pro hráčky ve věku 15 až 19 let a navyšujeme věkovou hranici ženské soutěže, takže by se už nemělo stávat, že jedenáctileté dítě bude hrát v jednom týmu se čtyřicetiletými ženami. Zároveň myslím, že jde jen o otázku času. Důležité je, aby do toho šli majitelé velkých klubů, ať už to jsou Pardubice, Sparta, Hradec, Mladá Boleslav, jakýkoli klub z extraligy. A aby to vnímali jako něco sportovně, byznysově a marketingově zajímavého. Velká otázka jsou také sponzoři a kvalitní trenéři – často se setkávám s tím, že je to pro ně šok, že by někdo měl trénovat kvalitní ženský hokej. Chce to pochopit, že to není zas taková věda. Že holky jsou úplně stejné jako chlapi, chtějí makat, hrát dobrý hokej, zdokonalovat se. Právě tihle důležití lidé musejí ty předsudky kolem ženského hokeje zahodit. Možná má trochu jiná pravidla, ale je to ve výsledku úplně stejná hra.