Helen Wills: básnířka, kreslířka a první královna světového tenisu

V polovině listopadu 1930 se v San Francisku konal večírek pořádaný zdejším starostou. Mezi VIP hosty nechyběl ani pár slavných malířů: Frida Kahlo a Diego Rivera. Když je hostitel seznámil s pětadvacetiletou sportovkyní Helen Wills, Rivera zaplesal. Už dlouho totiž hledal modelku pro svůj devítimetrový nástěnný obraz Kalifornie (Allegory of California). A černovlasá tenistka ostříhaná na mikádo s výraznýma očima a vystouplými lícními kostmi byla přesně tím, koho hledal. Helen jeho nabídku stát mu modelem přijala. A jako jedna z prvních ve své době zapózovala nahá.

Helen se narodila 6. října 1905 v kalifornském Centerville do rodiny lékaře Clarence Willse a učitelky Catherine Anderson. Jako malá hodně kreslila a jezdila na koni. Brzy se jí ale změnil život: „Když mi bylo osm, rodiče mi dali tenisovou raketu. S otcem jsem trávila každý den na kurtu. Ve čtrnácti jsem si přála členství v tenisovém klubu v Berkley.“ (Helen Wills: Fifteen-thirty: The Story of a Tennis Player; Charles Scribner´s Sons, New York; 1937). Dostala ho, aby se za pár měsíců stala juniorskou šampionkou USA. Absolvovala prestižní střední školu Anna Head School a nastoupila na Kalifornskou univerzitu v Berkeley. V osmnácti vybojovala hned dvě zlata na olympiádě a v roce 1927 vyhrála svůj první wimbledonský titul, což si v budoucnu ještě sedmkrát zopakovala!

 „Je tak nepraktická,“ kritizovala při hře Helen klasickou dlouhou sukni, načež vystupovala jedině v mini. Na utkání si pokaždé nanášela bílé stíny. Opravdovou revoluci však rozpoutala tím, že se jako první tenistka postavila mužským soupeřům, z nichž mnohé i porazila. „Pro fanoušky už bylo jednoduše nezajímavé sledovat, jak porážím ženy,“ tvrdila hlavní aktérka. „Moje nejúčinnější zbraň? Psychika. Absolutně jsem se soustředila na každý bod, každý úder, každý pohyb, čímž jsem své protihráčky naprosto vyváděla z míry,“ vysvětlovala žena, která si vysloužila přezdívku Poker Face nebo královna Helen. A i když na kurtech působila neotřesitelně, ve skutečnosti byla velmi uzavřená a častá pozvání do královských paláců a na večírky hollywoodských hvězd odmítala. Stejně narážela i na pozornost novinářů. „Nemám ráda tiskové konference. Je pro mě těžké vysvětlovat, co si myslím. Chci tenis hrát, ne o něm mluvit.“ Za celou svou kariéru dala emoce najevo jen jednou, a to 16. února 1926 v Cannes, když nastoupila proti Francouzce Suzanne Lenglen. Ve druhém setu Helen rozhodčí neuznal míč, a tak se s ním z plných plic pohádala. „Ten den jsem sice prohrála, ale získala jsem díky němu manžela. Po utkání se mi přišel představit bankéř Frederick Moody. Přijala jsem jeho pozvání na večeři a nakonec z toho byla láska,“ komentovala později v pamětech. 

Během kariéry získala Helen Wills spoustu obdivovatelů. Největšího však našla v senátorovi Jamesi D. Phelanovi, kterému učarovala už v roce 1923, kdy získala svůj první seniorský titul. Významný politik se pasoval do role tenistčina mentora, doporučoval jí knihy, představoval ji svým přátelům z uměleckého světa, bral na operu… Dokonce tvořil na její počest oslavné ódy, čímž nakazil i ostatní umělce: Básník Edwin Markham napsal báseň Helen, sochař Haig Patigian zase vysochal mramorovou bustu Helen of California. Při slavnostním odhalení řekl: „Helen v sobě kombinuje krásu tváře a těla s inteligencí. Není jen klasicky krásná, ale je i oduševnělá.“ Zároveň se však také stala terčem nebezpečných stalkerů. „Někteří mnou byli doslova posedlí. Jeden se neustále potloukal kolem mého domu, bušil na dveře a osobně mi doručoval své dopisy. Jiný fanoušek, mladík z dobré anglické rodiny, mi zase posílal nechutná psaní plná výhrůžek a nechyběl na žádném mém zápase v Británii, kde vždy seděl v první řadě a snažil se získat všemožně mou pozornost. Nakonec musel zakročit Scotland Yard a otrapa skončil ve vězení.“ 

Koncem roku 1926 slavná tenistka pobývala v New Yorku a několik měsíců nehrála. „Zotavovala jsem se z operace slepého střeva a měla najednou spoustu volného času. Nebavilo mě jen tak ležet, proto jsem si hrála se slovy tak dlouho, až z nich začala vznikat poezie.“ Výsledek? Vydala dvě sbírky svých básní The Awakening a The Narrow Street. Také dokončila a publikovala manuál pro tenisové instruktory Tennis, který si i sama ilustrovala. 

O rok později podepsala smlouvu s Newspaper Enterprise Association: Napsala sérii článků o zajímavých ženách, které ovlivnily svět sportu, módy, bytového designu, psala o spisovatelkách i herečkách. V novinách a časopisech vycházely také její kresby. A než zemřel, napsal jí její dlouholetý mentor, senátor James D. Phelan, v dopise: „Vaše umělecká hvězda teprve vychází. Chytněte příležitost za pačesy… A pište. Nevzdávejte se. Vím, že to dokážete. Dejte si za úkol napsat jednu báseň týdně. Slibte mi to!“ Vyslyšela ho. 

To se psal rok 1938. Měla po posledním vítězství ve Wimbledonu, a nejenže skončila profesní dráhu, ale byla i čerstvě rozvedená. „Frederick těžce nesl, že ho živím. Nemohl se s tím vyrovnat a pomalu jsme si přestávali rozumět,“ vysvětlovala. Vydala své memoáry Fifteen-Thirty: The Story of a Tennis Player. Společně s Robertem Murphym se stala autorkou detektivního románu Death Serves an Ace. V říjnu 1939 se znovu provdala – za irského hráče póla Aidana Roarka, ale i tenhle svazek se rozpadl. Tenis hrála Helen ještě ve svých pětaosmdesáti a roku 1990 napjatě sledovala, jak Martina Navrátilová získává své deváté wimbledonské vítězství v ženské dvouhře. Teprve ona připravila Helen o prvenství, které si držela přes půl století. Helen Wills zemřela ve spánku v Carmelu v lednu 1998. Bylo jí 92 let.