Pedro Pascal odhazuje zbroj. V hudebním dramatu Behemoth! se smyčcem v ruce hraje o Oscara

Je to už pěkných pár let, co si Pedro Pascal podmanil popkulturu. Zvykli jsme si ho vídat zakrytého vrstvami beskaru, zašpiněného prachem postapokalyptického světa nebo rovnou uprostřed velkolepých akčních sekvencí. Během aktuálního press turné k novému filmu však Pascal působí nebývale sebevědomě, úplně jinak než během propagační kampaně ke sci-fi Mandalorian a Grogu na začátku tohoto roku. A má k tomu pádný důvod. Snímku Behemoth! totiž zcela dominuje.

Jako Alex Serian, geniální a klasicky vzdělaný violoncellista, předvádí neuvěřitelně emotivní a hluboce procítěný výkon. Namísto akčních sekvencí tu dostáváme něco mnohem cennějšího, totiž Pascalovu přirozenou eleganci a schopnost rozehrát emocionální bouři naprosto beze slov. Spoustu klíčových scén odehrává pouze mikrovýrazy ve tváři a svýma hlubokýma očima. Veškerou bolest, pochybnosti i spalující vášeň (nejen) pro hudbu předává divákovi napřímo. Nezemře obskurní smrtí, ani si nehraje na hrdinu z Hvězdných válek a marvelovek. Je to čirá esence herectví v té nejkrystaličtější podobě.

Před samotnou londýnskou premiérou v rámci BFI London Film Festival, kam Pascala mimochodem doprovodila jeho sestra Lux, se herec podělil o to, jak náročná příprava na tuto roli ve skutečnosti byla. Hned na úvod nezklamal a prokázal svůj proslulý smysl pro humor. Když moderátorka poznamenala, že ho role stála jen „trochu“ skutečného hraní na nástroj, Pascal se ohradil: „Trochu?!“ A vzápětí s úsměvem dodal: „Jak se opovažujete!“ Vzápětí ale zvážněl a popsal, jak vypadala jeho první schůzka s režisérem Tonym Gilroyem. „Vzájemně jsme si na film kývli a on hned povídá: ‚Koukej naklusat na lekci violoncella,‘“ zavzpomínal herec. 

Prostřednictvím Zary Valerberg se dostal k renomovanému cellistovi Timothymu Woo, který se stal jeho instruktorem. Pascal musel s nástrojem doslova splynout. „Pro začátek jsem začal s violoncellem prostě žít,“ prozradil londýnskému publiku otevřeně. „Na Tonyho doporučení jsem si ho bral všude s sebou. Víte, na každou pochůzku, do posilovny, prostě se mnou žilo. Což bylo vlastně docela fajn. Dělalo mi společnost. Bylo to, jako bych vstoupil do vztahu, a uvědomil jsem si, že to v sobě mělo něco docela uklidňujícího.“

Nesmíme však zapomenout na další klíčový element, který z Pascalova výkonu dělá tak autentický zážitek, totiž na mimořádnou práci maskérského a kadeřnického týmu. Vizuální stránka vypráví příběh sama o sobě, přičemž vlasový styling zde funguje jako tichý, ale nesmírně efektivní nástroj pro vizuální storytelling. Obrovské uznání si zaslouží na Oscara a cenu BAFTA nominovaný Donald Mowat, který svými dovednostmi opět dokazuje, že patří k absolutní špičce ve svém oboru. Jeho umění plynule a nenápadně Pascala omladit, stejně jako vytvořit děsivě realistická zranění z autonehody, je zkrátka mistrovské.

Stejné uznání pak náleží vedoucí vlasového oddělení Camille Friend za její fantastickou práci. Nezastupitelnou roli v celém procesu sehrála také Coco Ullrich, Pascalova osobní kadeřnice, která se již roky stará o jeho dokonalou image nejen ve filmech, ale i během veřejných vystoupení a na foceních. Byla to právě ona, kdo využil některé ze svých charakteristických stylů, aby postavu Alexe vizuálně odlišila v různých fázích jeho života a zachytila jednotlivé éry pomocí měnících se vlasových trendů. Společně s Camille Friend tak prostřednictvím dobově přesných střihů a stylingu dokonale zmapovaly vývoj hlavního hrdiny napříč časem.

Naučit se předstírat hru na smyčcový nástroj tak, aby to na velkém plátně působilo přesvědčivě, znamenalo pro Pascala obrovský krok do neznáma. Sám to popsal jako „vstupní bránu do všech těch obtíží technického učení, jak na violoncello hrát přesvědčivě... Věděl jsem, že aby Tonyho film fungoval, muselo se toho zkrátka dosáhnout. Tečka.“ Vrhnout se do takto neprobádaných vod bylo podle jeho slov děsivé, ale „zároveň neuvěřitelně, neuvěřitelně vzrušující".

Snímek sází na mimořádně úzké propojení hudby s lidskou psychikou. Pascal o příběhu mluví jako o „vnitřním emocionálním dobrodružství, kde se snažíte poskládat puzzle v čase s postavou.“ A dodává: „Zjistíte, že když následujete hudbu a své srdce a čelíte pravdě, nečeká na vás nic jiného než uzdravení.“

Tato hercova slova přesně vystihují dopad celého filmu. Emocionální tíha snímku byla tak silná, že jsem si po závěrečných titulcích v Royal Festival Hall musela dát dlouhou procházku po nočním londýnském Southbanku. Potřebovala jsem vstřebat všechny ty intenzivní emoce a dojmy, které ve mně Pascalův ohromující výkon zanechal.

Byl to nesmírně silný zážitek, který ve vás rezonuje ještě dlouho po odchodu z kina. O to víc se těším na českou premiéru, která proběhne v prosinci v rámci přehlídky Tady Vary. Bude to událost, u které rozhodně nesmíte chybět. Už jen proto, abyste viděli, že Pedro Pascal si toho Oscara prostě zaslouží.