Pedro Pascal o své první hlavní roli ve filmu Behemoth! a nejtěžší věci, kterou se kdy musel naučit

„Můj syn mě vždycky obviňoval, že píšu porno o kompetentnosti,“ říká tvůrce filmu Behemoth! Tony Gilroy. „Opravdu mě baví hrdinové, kteří jsou v něčem mimořádně dobří.“ A hlavní postava filmu, Alex, přesně taková je: geniální violoncellista, který se vrací do Los Angeles a po desetiletích hraní symfonické hudby po celé zemi proniká do světa hollywoodské filmové hudby. Když ale loni v srpnu projekt nečekaně opustil Oscar Isaac, Gilroy věděl, že bude muset svůj první režijní počin od Bourneova odkazu (2012) buď zrušit, nebo přeobsadit hlavní roli. A tehdy na scénu vstoupil Pedro Pascal.

„Pamatuju si, jak jsem četl scénář a říkal si: Sakra, tohle chci,“ prozrazuje Pascal pro magazín Vanity Fair. Po sérii obrovských filmových a seriálových hitů, včetně Gladiátora II, Dokonalé shody a filmového pokračování Star Wars: Mandalorian a Grogu, herec toužil po pauze. Před svou vůbec první schůzkou s Gilroyem Pascal dokonce tajně doufal, že si s tvůrcem nepadnou do noty: „Možná to bude kretén. Možná mě nebude mít rád. Možná tu bude nějaká úniková cesta.“

Své výhrady měl původně i samotný Gilroy. „Myslel jsem si, že bude tak nějak povrchní nebo přelétavý,“ přiznává v samostatném rozhovoru na Oscara nominovaný scenárista a režisér. Avšak nomádský životní styl umělce, jakým je filmový Alex, byl Pascalovi, kterého katapultoval mezi hvězdy první velikosti seriál HBO The Last of Us, neuvěřitelně blízký.

„Bylo tam něco, co mě na tom příběhu celkově zasáhlo na takové té víc racionální i emocionální úrovni,“ popisuje Pedro Pascal. „Alex není žádná rocková hvězda. Dokonce ani nikdo, kdo by vyhledával záři reflektorů. Je to zkrátka jen někdo, jehož rodným jazykem je hudba... Je to milostný dopis hudbě, milostný dopis filmům. Je to o rodině, o dědictví, o uzdravování. Přál jsem si přesně takovou zkušenost ještě předtím, než jsem vůbec začal hrát,“ dodává jednapadesátiletý herec. „A teď to přichází až mnohem později v mém životě a v mé herecké kariéře... Zafungoval tam absolutní osud.“

Během jejich tříhodinového setkání Pascalovo nadšení Gilroye přesvědčilo, že dokáže postavu dokonale přivést k životu. „Je prostě opravdu, ale opravdu chytrej v tom, jak být filmovou hvězdou. A – víc než cokoli jiného – absolutně ochotný a dychtivý vést naprosto upřímnou konverzaci bez jakýchkoli zábran,“ chválí ho Gilroy. „V tomhle byznysu je tolik přetvářky a nesmyslů. Když najdete herce, se kterými můžete mluvit přímo, upřímně, hned od první minuty, můžete z nich rovnou udělat spoluspiklence.“

„Byla to doslova ta nejtěžší, naprosto nejtěžší věc, kterou jsem se kdy musel naučit dělat. Být v gladiátorské aréně nebo viset na postroji, to je nic ve srovnání s tím, naučit se hrát na violoncello tak, aby to vypadalo přesvědčivě, když hrajete Čajkovského.“ Pascal mohl částečně stavět na lekcích klavíru z dětství a na svých znalostech „obrovského filmového nerda“, jehož láska k soundtrackům z filmů jako Footloose a Flashdance přerostla v obdiv k proslulým filmovým skladatelům, jako jsou John Williams a Thomas Newman. „Dokonce jsem si začal vybírat filmy podle toho, kdo k nim skládal hudbu,“ přiznává herec.

Lásku k hudbě sdílí i Gilroy, který až do svých zhruba pětadvaceti let „chtěl být rokenrolovou hvězdou a podepsat velkou nahrávací smlouvu,“ vzpomíná. „Během cesty jsem ale zjistil, jakým typem muzikanta rozhodně nejsem – a to přesně tím elitním typem, jaký vystupuje v tomto filmu.“

Během psaní scénáře k filmu Behemoth! – což je mimochodem název fiktivního filmu, na kterém Pascalova postava pracuje – strávil Gilroy rok zpovídáním skutečných studiových hudebníků. Inspiroval ho k tomu právě i jeho krok do světa filmové hudby v rámci projektů z univerza Star Wars. Při spolupráci se skladatelem Nicholasem Britellem na seriálu Andor a s Michaelem Giacchinem na Rogue One byl Gilroy naprosto ohromen orchestrálním prostředím, které je obklopovalo.

„Máte v jedné místnosti 30, 60, 90 hudebníků a snad už ani nemůžou být rozmanitější. Kdybyste je potkali na ulici bez nástrojů, nemají vůbec nic společného,“ popisuje nadšeně. „V okamžiku, kdy vstoupí do hudby a začnou hrát, veškerá ta individualita prostě zmizí. Celým jejich úkolem je stát se jediným, kolektivním, společným a dokonale sladěným hlasem. Je to opravdu fascinující transformace. Nemůžu uvěřit, že o tomhle ještě nikdo předtím nenatočil film.“

I když má Gilroy za sebou neuvěřitelné inovace (jen do tohoto filmu zapojil devět různých skutečných skladatelů pro devět fiktivních filmů v příběhu) a obsazení je plné zvučných jmen jako Will Arnett nebo Olivia Wilde, nenechte se mýlit. Tohle je primárně film Pedra Pascala. Herec se objevuje v naprosto každé scéně a ukazuje 25 let dlouhou cestu hlavního hrdiny, což je pro Pascala úplné poprvé.

„Ve Fantastické čtyřce jsme, jak už název napovídá, čtyři. Bella Ramsey a já jsme byli rovnocennými partnery v The Last of Us. Seriálu Mandalorian zase bez ostychu krade show malý Grogu, a navíc se pod zbrojí postavy Dina Djarina střídáme tři až pět lidí,“ vypočítává Pascal. „Tohle ale bylo jako vstoupit přesně do toho, co jsem vždycky chtěl – dostat postavu, u které je čerpání z vlastních zkušeností tím naprosto jediným zdrojem, co máte.“ Gilroy to potvrzuje: „Tenhle hrdina je k němu blíž, než ho kdokoli kdy viděl.“

Z pohledu režiséra Gilroye to byl naopak naprosto plynulý a bezproblémový přechod. „Pedro Pascal se poprvé v celé své kariéře ujímá absolutně ústřední role. Je to jen jeho dobrodružství. Je to jeho moment,“ říká rozhodně. „Je skutečně čas, aby publikum vidělo, jak moc mělo pravdu, když se rozhodlo do něj jako do filmové hvězdy investovat.“

Film Behemoth! si v hercově srdci udržuje výjimečné místo především díky tomu, co se během jeho natáčení naučil sám o sobě. „Už brzy na začátku kariéry jsem se rozhodl striktně oddělovat práci od osobního života,“ vysvětluje. „S přibývajícím věkem si ale uvědomuji, že hranice mezi prací a životem je stále méně viditelná. Samozřejmě, z čistě pragmatického hlediska musí pracovní energie zůstat tam, kam patří, na place nebo na jevišti, a domů si musíte jít zkrátka odpočinout a vypnout.“

Když ale natáčení skončilo, něco se změnilo. „Získal jsem mnohem silnější nadhled nad svými vlastními osobními okolnostmi a vlastní pochopení toho, jak čelit ztrátě. Vždycky mluvím velmi pozitivně o každé pracovní zkušenosti, kterou jsem kdy měl,“ přiznává Pascal, „ale tohle bylo zkrátka něco jiného. Bylo to hluboce osobní, intimní a kreativně naprosto explozivní prostředí... A už teď mi to strašně chybí.“