VOGUE editorial: Other Worlds

Spolu s tím, jak toho o vesmíru už víme víc, narůstá i ponětí o tom, co o něm zdaleka ještě ani netušíme. A není to poměr vyrovnaný. Misky vah jsou v náš neprospěch vychýleny skoro až k zemi, i když objem informací máme nesrovnatelně větší, než když si lidé mysleli, že naše planeta je plochá. I když v minulém roce vědci pomocí Webbova teleskopu objevili až podezřele mnoho pravidelných, uspořádaných a vyspělých prvních galaxií a také oceán na obří exoplanetě vzdálené sto dvacet světelných let od Země. I když se raketa Starship úspěšně vydala na transatmosférický let a sonda InSight prokázala, že nitro Marsu je stále relativně aktivní.

Nevidím na tom ale nic frustrujícího. Se Zemí jsme koneckonců navždy spjatí a vesmír chápeme spíš jako něco, co nás přesahuje a je od naší lidské existence zdánlivě oddělené, ačkoli není, a zdánlivě se řídí neměnnými pravidly, přestože jeho principy se také neustále transformují. Dostáváme z něho závrať, někdy i paniku a naše mysl nekonečno kosmu nemůže domyslet – podobně jako naše zrození nebo smrt. To, že ego lidského jedince – ale i lidstvo obecně – je vesmíru úplná „putna“, může být současně i velmi osvobozující pocit. Když jistotou zůstane jen dynamika, že v celém kosmu neustále něco kauzálně i zcela náhodně vzniká a zaniká, a to, že jsme v tom dění jen mikroskopickou částečkou prachu. Prach jsi a v prach se obrátíš. To může přinést pocit klidu, a dokonce i smyslu v takovém ne-smyslu. A řádu v takovém ne-řádu. κόσμος.

Upíráme zrak vzhůru, úzkostlivě vyhlížíme UFO, a přitom právě probíhá malý třesk u nás na Zemi. Dovolím si citovat z textu mé kolegyně Michaely Dombrovské: „Lidé se dlouho ptali, zda existuje život mimo naši planetu. Sledovali nebe a přemítali nad tím, zda i jinde jsou živé bytosti a co to pro nás případně může znamenat. Mezitím se rodí nová entita přímo mezi námi. Inteligence už dlouho není výhradně lidskou vlastností, rozvinuté společnosti ji přiznaly všem živým bytostem. A nyní se o stejnou vlastnost ucházejí i systémy a programy, které mají nakročeno k určité formě sebeuvědomění, už nyní pomáhají (nejen) s výzkumem vesmíru a vzdálených obzorů a právě nyní pro ně překotně vznikají etické kodexy i legální meze. Žijeme v přelomové době, i když to asi spíše uvidíme až později, při pohledu zpět. Zatímco přímo v centru dění míjíme překotné změny v povaze práce, v chování lidí i v nastavení institucí, pravidla morálky odolávají a mění se pouze pozvolna. A zdánlivě neměnné zůstává i hvězdné nebe, ke kterému stejně jako kdysi vzhlížíme s úctou, obavami, nadějí. Je to dobře? Co je správné? To ukáže pouze čas. Čas lidí mezi hvězdami.“

Náš konec nebo začátek.

DANICA KOVÁŘOVÁ
Editor-in-Chief